Kvantové pole

Fyzikové používají kvantovou teorii jako nástroj umožňující matematicky velmi přesně popsat chování elementárních částic. Jen málo z nich si však položilo otázku, co je podstatou toho, že se elementární částice jednou chovají jako „zrnka písku“ a podruhé jako vlny. Jak je možné, že částice může projít dvěma či více otvory současně? Jak může existovat současně ve více historiích? Co se s částicí děje, když ji právě nepozorujeme?

Samozřejmě se dá tento problém jednoduše smést ze stolu s tím, že ptát se na to, co nelze přímo pozorovat, nemá smysl, zvlášť když matematický aparát kvantové mechaniky tak skvěle funguje. Naštěstí ne všichni vědci zastávají tento názor. Příkladem může být americko-britský fyzik David Bohm, který vy­tvořil vlastní ontologickou interpretaci kvantové fyziky.

Svou interpretaci založil na představě existence kvantového pole, jehož tvar je schopen řídit vlastní pohyb částic, přestože toto pole samo o sobě disponuje jen velmi malou energií. Je to podobná situace, jako když řídíme rádiem pohyb loďky na vodě. Loďka má vlastní zdroj energie, který umožňuje její pohyb, ale využití této energie usměrňuje mnohem menší energie rádiových vln, do nichž je namodulována požadovaná informace.

Kvantové pole je přítomno v každém místě časoprostoru, mapuje jeho tvar a podle něho usměrňuje pohyb mnohem větší energie částice. Toto pole není vidět, jeho energie není přímo měřitelná, a přesto jeho tvar určuje vlastní pohyb částice v prostoru. Jeho tvar je dán uspořádáním objektů naší hmotné reality.

Kvantová teorie říká, že fyzikální stav každé částice je plně určen její vlnovou funkcí. Často lze polohu částice omezit na velmi malou oblast prostoru. Pak má její vlnová funkce amplitudu výrazně odlišnou od nuly jen v této oblasti. Takové vlnové útvary se nazývají vlnová klubka. Každé vlnové klubko je tvořeno superpozicí nekonečně mnoha monochromatických vln. Dá se ukázat, že se vlnové klubko volné částice s časem rozplývá.

V klasické kvantové teorii vlnová funkce a vlnové klubko představují abstraktní útvary, který slouží jen pro matematický popis kvantových procesů. Dnes ale už mnozí fyzikové nepohlíží na elementární částice jako na malé bodové objekty, ale přijímají předpoklad, že částice jsou rozprostřeny v prostoru a nikoliv soustředěny v bodě. Rozplývání vlnového klubka lze pak chápat jako rozplývání samotné částice do časoprostoru.

Podle Davida Bohma je veškerá realita, kterou pozorujeme, rozvinutím, jakousi speciální, stále se měnící podobou mnohem základnější svinuté skutečnosti, již nejsme schopni přímo postihnout. Představme si, že stav částice s minimálním vlnovým klubkem odpovídá Bohmovu rozvinutí a stav, kdy se vlnové klubko rozplývá jejímusvinutí:

Rozplývání vlnového klubka

Pojmy rozvinutí a svinutí mohou být trochu matoucí. Rozvinutí, v tomto pojetí, totiž znamená koncentraci energie částice do malého prostoru – částice se stává přístupná pozorování. Naopak svinutí znamená rozplynutí částice a její energie do celého časoprostoru a nikoliv „stočení se“ do nějakého „klubíčka“.

Libovolný tvar v kvantovém poli můžeme nazvat in-formou ve smyslu dávat – vnášet tvar (informaci). Elektron jako částice představuje tvar v elektrickém poli. Stejně tak in-formy můžeme chápat jako reálné hmotné objekty existující v kvantovém poli. Lidská duše může být tedy cosi jako tvar v kvantovém poli, který je schopen držet si svou strukturu a přitom být velmi proměn­livý v závislosti na tom, které jeho obsahy jsou právě rozvinuty.

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *