Pokud lidská duše má kvantový charakter, musí existovat nějaké analogie mezi světem kvantové fyziky a našimi duševními prožitky. Můžeme je najít třeba v oblasti bdění, spánku a snové reality.
Představy, myšlenky, sny a jiné psychické obsahy se v naší mysli objevují a zase mizí, podobně jako elementární částice se na okamžik „zhmotňují“ před pozorovateli, aby v příštím okamžiku se rozplynuly do kvantové neurčitosti universa. Máme-li v noci nějaký sen, bývá pro nás dost obtížné tento sen ráno vyjádřit tak, jak se nám zdál. Snové obrazy jakoby neuznávaly pravidla časové souslednosti, bývají neurčité a neuznávají logiku bdělé reality. To, co se nám ve snu zdá jasné a smysluplné, po probuzení se jeví chaotické a nesmyslné.
Může být, že naše sny jsou jen chaoticky poskládané střípky vzpomínek na to, co jsme prožili v bdělém stavu. Přesto pocit, že ději svého snu rozumíme, přetrvává. Co když je tedy všechno jinak. Co když naše bdělá realita představuje jen (rozvinutou) část skutečné reality. Snová realita připomíná (svinutou) kvantovou realitu, kterou nejsme schopni přímo postihnout. V této realitě neexistuje jedna historie skutečnosti, ale všechny možné historie, jež mohou mezi dvěma pozorováními nastat. Jakýkoliv pokus uvědomit si – rozvinout tuto realitu zákonitě tuto mnohoznačnou realitu mění v potrhanou nesouvislou vzpomínku.
Pozorování rozvinuje svinuté obrazy (in-formy) do podoby hmotného objektu, tak jak ho známe a chápeme. Svinutá realita probíhající v mnoha možných historiích se redukuje na jednu jedinou historii skutečnosti. Pozorovatel vnímá vždy jednoznačnou realitu, protože pozorováním rozvinuje svinutou realitu. Otázkou je, co by pozoroval, kdyby se mohl ponořit do svinuté reality.
To by bylo možné v případě, kdy by hmotnost pozorovatele byla srovnatelně velká jako hmotnost elementárních částic, aby se u něj mohli projevit kvantové vlastnosti. Pokud je lidská duše kvantovou strukturou, může lidská mysl při svinutí prožít vjem kvantové reality, která je nejednoznačná a proměnlivá jako sny. Sny by tak nebyly chaotickým produktem spícího mozku, ale konfrontací s realitou tak, jak ji v bdělém stavu neznáme.
V této chvíli může někdo namítnout, že podobnost mezi snovou a kvantovou realitou je zajímavá, ale je to stále jen vzdálená podobnost, protože kvantovou realitu nikdo nikdy prokazatelně neviděl. Bylo zde však ukázáno, že při procesu svinování a rozvinování může docházet k transformaci fyzikálních veličin jako je délka, čas, hmotnost a energie podobně jako v speciální teorii relativity. Pokusme se proto podívat, zda náznaky těchto efektů můžeme v souvislosti s lidskou psýché vypozorovat.
Subjektivní vjem plynutí času nemusí být důsledkem jakési změny rychlosti průběhu elektrochemických reakcí v našem mozku, ale může být dán tím, že v soustavě psýché, v důsledku kvantově-relativistických efektů, čas plyne jinak než v okolním prostoru. Změněné vnímání okolního světa nemusí být produktem poruchy činnosti lidského mozku, ale může být důsledkem fyzikálních procesů svázaných se soustavou lidské psýché.
Existuje-li duše jako fyzikální hmotný objekt, jenž podléhá zákonům kvantového „mikrosvěta“, musí procházet procesem svinování a rozvinování. Svinování může probíhat po malých skocích podobně, jako když po dodání energie atomu přeskočí elektron z jedné kvantové hladiny na druhou. Podobné hladiny bychom měli pozorovat i v lidské psýché.
Rozvinutý stav psýché by měl být charakterizován lokalizací psýché v prostoru, pomalým plynutím času subjektu, stavem, kdy je psýché „plná energie“. Naopak svinutý stav psýché by měl být charakterizován rozšířením psýché (vědomí) do prostoru, čas subjektu by měl rychle plynout, energie psýché subjektu by měla být rozprostřena do prostoru.
V psýché by různým kvantovým stavům mohly odpovídat různé úrovně bdění a spánku. Přechodem na jinou kvantovou hladinu – úroveň bdění by mělo dojít k změně rozvinutí psýché, odpovídající změně její energie, velikosti a k změně plynutí času svázaného s psýché. Různá spánková stádia by pak odpovídala různým kvantovým stavům.
Spánek má čtyři stadia: 1, 2, 3, 4. Fáze 1 představuje stadium nejlehčího spánku, kde se záznam EEG spícího člověka podobá získanému při sledování bdělé mozkové aktivity. Spánkové stadium 4 se naopak pokládá za nejhlubší periodu spánku, protože se příslušný EEG záznam podobá grafu komatózního stavu. Během sedmi až osmi hodin normálního spánku se objeví čtyři, někdy i pět period, opakování všech čtyř stadií. Snová REM fáze spánku odpovídá stadiu 1, NREM fáze stadiu 2, 3, 4.
Rozvinutý stav psýché by mohl odpovídat stavu, kdy spíme – zvláště NREM fázi spánku. Plynutí vnitřního času oproti vnějšímu je zpomalené, vědomí není schopno zpracovávat podněty z okolí. Mozek neuvolňuje energii. Organismus odpočívá. Protože převážnou část spánku strávíme v NREM fázi, zdá se nám, že prospaná noc uplyne velmi rychle. V NREM fázi člověk načerpává energii a regeneruje své tělo. Když má dostatek energie, probouzí se nebo se u něj objevuje REM (snová) fáze spánku.
NREM fáze spánku bývá charakterizována jako fáze beze snů, kdežto REM jako snová část spánku. Ve skutečnosti se člověku zdají sny ve fázi REM i NREM, ale ve fázi NREM nepovažujeme tyto sny za „pravé sny“. REM fáze spánku se podobá bdělému stavu. Přestože sny netrvají obvykle déle než několik sekund, zdají se nám mnohem delší. Subjektivní čas plyne ve fázi REM mnohem rychleji, a proto bychom tuto část spánku (podobně jako bdělý stav) měli chápat jako jeden ze svinutých stavů lidské psýché.
Bdělý stav psýché představuje její svinutý stav. Oblast vědomí, která byla dosud stažena do malého prostoru, se rozšiřuje na celý okolní svět v dosahu našich smyslů. Unavený či opilý člověk má oblast vnímání staženou na úzkou oblast okolního světa (tzv. tunelové vidění), spící člověk okolí takřka nevnímá, ale odpočinutý, bdělý člověk má široké pole vnímání okolní reality. Svinutý stav psýché umožňuje rozvinutí smyslových obrazů, vzorců myšlení a jednání.
V bdělém stavu plyne subjektivní čas relativně rychle, i když rychlost jeho plynutí se může měnit. Když se cítíme příjemně – bavíme se – náš subjektivní čas plyne pomalu, ale okolní čas rychle utíká. Naopak když prožíváme nějakou nepříjemnou situaci – trpíme, náš subjektivní čas se vleče. Při podchlazení organismu se subjektivní čas vleče a naopak při horečkách plyne subjektivní čas rychleji.
V REM fázi spánku subjektivní čas plyne minimálně stejně rychle nebo ještě rychleji než v bdělém stavu. REM fáze je charakterizována krátkodobých svinutím celé mysli na úroveň dokonce nižší, než je v bdělém stavu. Protože mozek ve spánku nepřijímá žádné informace z okolí nebo je přijímá jen v omezené míře, uvolněnou energií rozvinuje informace ze svého nevědomí do vědomí v podobě snů.
Usínání je proces, který probíhá skokově – v jednu chvíli si jsme vědomi toho, co se děje kolem nás. O chvíli později jsme již v říši Morfeově. Proč se naše vnímání skokově a nikoliv pozvolně změnilo? Je to důsledek kvantového skoku?
Když se nám zdá, že běžíme, většinou to na nás není poznat. Neděláme žádné pro běh typické pohyby nohama ani rukama. Naše psýché je stažena „dovnitř“ nás. Pokud se nám ale zdají příliš „živé“ sny občas nohou nebo rukou trhneme. I to je doklad toho, že se psýché v REM fázi spánku může svinovat na úroveň blízkou bdělému stavu.
Někdy se nám může stát, že prožijeme sen jakoby ve zlomku sekundy. To by mohlo znamenat, že se naše snící psýché svinula více, než je typické pro normální bdělý stav. Vzhledem k tomu, že ve spánku pracuje psýché v širším rozsahu energie, není příliš překvapivé, že sny nemusí být vždy pouze chaotické, ale mohou mít tvůrčí, inspirativní nebo dokonce numinózní charakter. To, co nedokážeme pochopit v bdělém stavu, nám může zjevit sen.
Snová realita velmi připomíná (svinutou) kvantovou realitu, kterou nejsme schopni přímo postihnout. Snové obrazy jako by neuznávaly pravidla časové souslednosti, bývají neurčité a neuznávají logiku bdělé reality. To, co se nám ve snu zdá smysluplné, po probuzení se jeví chaotické a nesmyslné. Vzpomínky na sny se nám velmi rychle po probuzení rozplývají. Ve snu svinutá psýché subjektu pozoruje svinutou realitu svého nevědomí.
Proti fyzikální povaze subjektivního vnímání plynutí času se dá namítnout, že změna vnímání plynutí času, jako důsledek změny zakřivení časoprostoru, by měla být provázena změnou vnímání rozměrů okolních objektů jedincem. Když plyne čas subjektu rychleji, měl by mít pocit, že se okolní realita rozpíná. Plyne-li čas subjektu pomaleji, měla by se mu jevit okolní realita smrštěná. To se obvykle neděje.
Obraz okolní reality není něco, co by bylo mimo naší psýché. Naopak, je to její integrální součást. Mění-li se psýché jako celek, mění se odpovídajícím způsobem i tento obraz. Nemůžeme si uvědomit, že se něco zvětšilo, zvětšíme-li se současně s tím. Pouze, kdyby se jedna část naší psýché svinovala (rozvinovala) vůči druhé, pak bychom mohli vnímat rozměry okolních objektů zkresleně.
Tato situace může zřejmě nastat v tzv. změněných stavech vědomí. Změněné stavy vědomí jsou stavy, při nichž člověk jinak vnímá okolní realitu. Mohou se objevit pod vlivem některých omamných a psychotropních látek, při určitých technikách cvičení, dýchání, meditacích nebo samovolně v extrémních životních situacích. Zážitky z těchto stavů jsou v literatuře hojně popsány a skutečně popisují to, co bychom mohli očekávat.
Více na toto téma se můžete dozvědět v mých knihách:
Nový pohled na lidskou duši a vědomí (2017)
SCHRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022)