Podle klasické fyziky elektrická aktivita mozku předchází pocitu vědomého rozhodnutí u člověka (viz zde). Z toho se usuzuje, že člověk nemá svobodnou vůli a lidské vědomí je jen iluze. Z experimentu Schrödingerova kočka však víme, že minulost vzniká teprve až po pozorování, které je svázáno s vědomím.
Existuje také představa bezčasové vazby fungující v kvantovém světě od Johna Cramera z Washingtonské univerzity v Seattlu (viz zde). Tato představa je velmi zajímavým popisem podstaty kvantových jevů. Můžeme vyslat elektron do experimentu se štěrbinami a změnit jeho uspořádání až ve chvíli, kdy elektron proletěl štěrbinami, abychom zjistili, kterou štěrbinu použil. Přesto to nikdy nezjistíme. Dle tohoto modelu, elektron vysílá vlnu do budoucnosti, která se vrací do minulosti a svým způsobem ho informuje o tom, jak bude vypadat uspořádání experimentu po celou dobu jeho trvání.
Podle klasické fyziky, mozek deterministicky reaguje na podnět – přitom si nejsme ničeho vědomi. Potom se náhle objeví pocit vědomí a svobodné vůle. K čemu tyto počitky příroda vytvořila a k čemu slouží, ale není jasné. Mají-li lidská duše a její obsahy charakter kvantových objektů, pak ovšem Libetovy experimenty získávají zcela jinou logiku.
Představme si, že by sekvence událostí spojených s vědomou volní reakcí neprobíhala takto:
t = 0 ms neurony se mi v mozku začínají aktivizovat
t = 300 ms neurony jsou aktivní, chci zmáčknout tlačítko
t = 500 ms mačkám tlačítko
ale takto:
t = 0 ms chci zmáčknout tlačítko
t = 300 ms neurony v mozku jsou aktivní
t = 500 ms mačkám tlačítko
V prvním případě zmáčknu tlačítko se zpožděním 200 ms, v druhém případě se zpožděním 500 ms, což je 2,5 x pomaleji. Takové zpoždění by už nám bylo nepříjemné. Chtěli bychom zabrzdit a teprve po půl sekundě nebo i později by se naše noha pohnula a zamířila směrem k pedálu brzdy. Za tu dobu bychom ujeli 50-ti kilometrovou rychlostí 7 metrů. Po celou tu dobu by se nic nedělo. Pak by teprve auto začalo brzdit.
Normální rychlost reakce na podnět je kolem 250 až 300 ms; tj. vidíme podnět, rozhodneme se reagovat, reagujeme. Pokud potřebujeme asi 200 ms, k tomu, aby se nervový signál dostal z mozku k ruce, zbytek času slouží pro spuštění vlastní reakce. Kdybychom reagovali pomaleji, asi bychom v přírodě ani ve městě nepřežili.
Interpretace klasické vědy je, že většinu činností provádíme nevědomě, protože pro uvědomění si situace potřebujeme asi půl sekundy a pro vědomou reakci na situaci další půl sekundy. To znamená, že řídíme-li auto, hrajeme-li tenis či táhneme-li šachovou figurkou do jedné sekundy po spoluhráči, provádíme všechny tyto činnosti nevědomě jako automat. To, že máme pocit, že víme, co děláme a máme to pod vědomou kontrolou, by měl být jen blud, v němž všichni žijeme.
Je-li duše kvantovou strukturou, může se zde uplatnit vliv komunikace mimo čas. Rozhodneme-li se provést nějaký úkon, informace o tomto rozhodnutí se přenáší i do historie psýché. Budoucí rozhodnutí se objevuje v nevědomé části psýché jako svinutý obraz. Ten aktivuje mozková centra potřebná pro reakci mozku ve formě jeho aktivizace k vyslání nervových signálů potřebných pro fyzickou reakci těla. Možná to zní fantasticky, ale jedná se o v kvantovém světě reálný jev.
Dotkne-li se někdo naší ruky, aniž to vidíme, máme pocit, že se tento obraz rozvinul v naší mysli takřka okamžitě. Pokusí-li se druhá osoba přenos této informace do našeho mozku přerušit či „resetovat“ tak, jak to udělal pan Benjamin Libet, pocit uvědomění si dotyku ruky se vůbec nedostaví. Má to svou logiku.
Předpokládejme, že obraz dotyku ruky se rozvinul v psýché bezprostředně. Standardně by měla následovat specifická reakce mozku. Ta se však nedostaví, protože jsme mu v tom zabránili elektrickým stimulem. Je to, jako bychom narušili experiment, v němž se projevují kvantové efekty, dodatečným měřením. Je narušena celá historie a obraz rozvinutý v minulosti přestane existovat, jako by nikdy nebyl. Žádné opoždění vědomí za smyslovým podnětem tedy nevzniká – událost spojená s dotykem ruky prostě pro psýché přestala existovat. Zásah v budoucnosti změnil minulost – historii psýché.
Proč tedy dráždění bodu na ruce zaregistroval subjekt dříve než stimulaci bodu v mozku, přestože stimulace bodu v mozku předcházela stimulaci bodu na ruce? Z hlediska představy, že pocit dotyku ruky vzniká, až když informace o něm dorazí do mozku, je výsledek tohoto experimentu nepochopitelný.
Pokud se však obraz podnětu rozvinuje v místě stimulace, je výsledek tohoto experimentu zřejmý. Stimulace bodu v mozkové kůře, který není inervován a „necítí“ dotyk, se musí nejprve přenést do bodu na kůži ruky, aby se pocit dotyku rozvinul. Je-li podrážděn přímo bod na ruce, rozvinuje se obraz této události v mysli subjektu dřív, než informace dorazí do mozkové kůry a je v ní zpracována.
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)
Více se také dozvíte v knize: HRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022)