Schopnost vědomí a myšlení je obrovský fenomén, který věda není schopna do dnešního dne vysvětlit. Pro věřící je to dar od Boha. Pro materialisty, kteří v Boha nevěří, je vědomí a myšlení produktem složitých elektrochemických reakcí, které probíhají v našem mozku a složitým systémem zpětných vazeb vytvářejí naši schopnost vědomí sebe sama i okolního světa. Lidský mozek je považován za důmyslný biologický stroj, jenž je schopen vytvářet duševní procesy podobně, jako je počítač schopen provádět složité matematické operace.
Prastará idea existence duše může být jen výplodem lidské představivosti a neznalosti. Moderní věda nic takového jako duši v lidském mozku nenalezla – a to už ho nakrájela na jemné plátky, prozkoumala mikroskopem, zrentgenovala ho ze všech stran a prostudovala ho pomocí moderních metod pro zkoumání mozkové aktivity.
Ukázalo se, že mozková centra nejsou ostře ohraničená, ale jejich hranice se liší, jsou-li určeny elektrofyziologicky, chemicky nebo mikroskopicky. Když provádíme nějakou činnost, obvykle je aktivní ne jedna ale hned několik různých částí mozkové kůry. Části mozku nejsou zřejmě tak úzce specializované, jak se zpočátku zdálo. Objevily se dokonce názory, že mozek žádná specializovaná centra na jednotlivé činnosti nemá, že se na všech činnostech podílí jako celek. Dnes se již proto od klasického pojetí „center“ upouští a říká se, že se na jednotlivých funkcích podílejí některé části mozku víc než části jiné.
Mozek je dnes chápán, jako soubor funkčních systémů, které se vyvíjejí, specializují a váží na některé části mozku více než na jiné. Tyto funkční systémy pracují na více úrovních, jsou svázány s činností jiných systémů a informace jimi mohou probíhat nejen sériově (tedy jedna za druhou) ale i paralelně (vedle sebe). To umožňuje mnohem rychlejší a vzájemně nezávislé zpracovávání informací. Zpracované informace z jednotlivých kanálů se sloučí do jediného poznatku o prožívané skutečnosti.
Skutečnost, že může dojít k přesunu určitých funkcí v mozku, naznačuje, že funkční systémy mozku nejsou vázány na jednu jeho konkrétní část, ale jejich funkci mohou převzít i jiné části mozku. To znamená, že existuje nějaká vyšší řídící informace či funkce mozku, která je schopna říct neuronům dosud neaktivním nebo vykonávajícím jinou činnost, aby přestaly dělat to, co dělají a specializovaly se na pro ně novou činnost tak, aby duševní aktivita byla, pokud možno, zachována. Tato vyšší řídící informace či funkce musí mít nelokální charakter a musí být svázána s činností mozku jako celku.
Mnozí vědci se domnívají, že my a naše mysl jsme jen velmi důmyslné počítače. Veškeré myšlení je jen výpočet. Pocit vědomí v nás vzniká provedením příslušného výpočtu. Podle britského matematika Alana Turinga umělá inteligence bude rovna lidské inteligenci ve chvíli, když člověk při komunikaci s počítačem, aniž by věděl, že jde o počítač, nerozezná, že mluví se strojem a ne s člověkem. Dokáže-li nás počítač oklamat, ještě to ale neznamená, že je to vědomá bytost. Americký profesor filosofie John Rogers Seale vyjádřil tento názor tzv. argumentem čínského pokoje.
V pokoji plném čínských textů se nachází člověk, který ani v nejmenším neumí čínsky. Vně pokoje se nachází jiný člověk, který mu, například elektronicky, dává otázky. Člověk uvnitř mu odpovídá tak, že podle nějakého kódu nalezne v textech správnou odpověď a tu pošle ven. Člověk vně z toho usoudí, že ten, kdo je uvnitř, rozumí čínsky. Ten ovšem jen mechanicky pracuje s pro něj neznámými symboly.
Stroj může porazit člověka při práci se symboly, v rychlosti provádění matematických a logických operací, ale to neznamená ani náhodou, že je schopen myslet. Otázkou je, zda vůbec má naše myšlení charakter výpočetních operací. Zda může být výsledkem činnosti nějakého super-výpočetního systému.
Počítač nijak nereaguje na tok informací, pokud pro něj neznamenají pokyn provést nějakou konkrétní činnost. Jsou pro něj všechny stejně „chladné“. Neprožívá žádné emoce. Naproti tomu každá představa v naší mysli má svou emotivní váhu. Emoce znamenají změnu energie systému psýché.
Profesor matematiky na Matematickém institutu univerzity v Oxfordu Roger Penrose se pokusil odhalit spojitost mezi matematikou, fyzikou a lidskou myslí. Položil si otázku, zda je počítač principiálně, schopen simulovat mozkovou aktivitu a vytvářet algoritmy, které by daly počítači možnost porozumět řešenému problému stejným způsobem, jakým je schopen tomuto problému porozumět člověk.
Ve svých knihách Shadows of the Mind a The Emperors’s New Mind Roger Penrose ukázal, že matematické operace tak, jak je používá lidská mysl, mají nealgoritmickou povahu. To znamená, že naše mysl a počítač pracují zcela jinými způsoby. Způsob fungování lidské mysli není založen na početních úkonech. Obsahuje řadu pro počítač nevypočitatelných kvalit. Závěr, který z toho profesor Penrose vyvodil, je, že existuje nějaká fyzikální aktivita, která vyvolává pocit vědomí, ale tuto aktivitu nelze plně simulovat výpočtem.
Selhání modelu mozku jako neuronového superpočítače vedlo Rogera Penrose a některé další vědce k myšlence, že lidská mysl je produktem dění, které zasahuje až do oblasti kvantového mikrosvěta. Domnívají se, že právě kvantová mechanika by nám mohla umožnit pochopit nevýpočetní a nevypočitatelný charakter lidské mysli. Globálnost a nelokálnost jsou význačné rysy kvantových procesů, které by mohly hrát v lidské psýché důležitou roli.
Kvantové stavy jednotlivých částic mohou být provázány s kvantovými stavy jiných částic. Systém mnoha částic v provázaném stavu nabízí mnohem bohatší prostor kvantových stavů a pozorovatelných vlastností než u jednotlivých částic, které systém tvoří. Dle pana Penrose by se kvantové vlastnosti mohly projevit u neuronů, díky tzv. mikrotubulům, které vytvářejí buněčný cytoskelet. Kvantová provázanost neuronů ve velkém měřítku by umožňovala vytvořit prostor pro projevení se kvantových vlastností mikrosvěta.
Kvantová skutečnost může být rozštěpena na dvě nebo i více možných skutečností – historií. V systému mozkových buněk – neuronů by potom mohl kvantový výpočet probíhat nezávisle na více kvantových úrovních, ve více historiích, které by se nakonec superpozicí složily do konečného výsledku. Přechod mezi vědomím a nevědomím může být pak interpretován jako přechod od klasické určitosti ke kvantové neurčitosti.
Idea vztahu mezi psychickými procesy a kvantovými jevy umožnila nový směr pohledu na podstatu psychických procesů. Představa mozku jako neuronového počítače byla nahrazena představou kvantově neuronového počítače. Nicméně rozvíjet tuto představu směrem od jevů odehrávajících se v mikrosvětě až po vyšší psychické procesy se jeví prakticky nemožné. Já osobně proto zastávám nikoliv myšlenku kvantových procesů probíhajících v mozku, ale myšlenku, že sama duše – psýché je kvantovou strukturou, která je svázaná s lidským tělem dokud je smrt nerozdělí.
Více na toto téma se můžete dozvědět v mých knihách:
Nový pohled na lidskou duši a vědomí (2017)
SCHRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022)