Klasická věda se domnívá, že informace o lidském těle a také paměť jsou zakódovány v mozkových a tělových buňkách. Je známo a prokázáno, že dvojitá šroubovice kyseliny DNA určuje vývoj a genetické vlastnosti organismu a je odpovědná za tvorbu živočišných kyselin. Nezdá se, že by však měla cokoliv společného s naší pamětí. Dosud se nepodařilo nalézt sídlo paměti v mozku – žádné centra, molekuly paměti ani sloučeniny, v nichž by paměť byla zakódována.
Představme si, že sedíme v zahradní restauraci, popíjíme oblíbenou značku piva či jen kofolu a pozorujeme okolní přírodu. Sluníčko svítí a příjemně hřeje, stromy kvetou a voní, ptáci zpívají. V psýché vzniká složitý vjem – je v ní současně obsaženo mnoho informací, které nám poskytují naše smysly. Přestože se nám jeví tento vjem celistvý, mozek ho rozloží do celého spektra dílčích informací.
Spojitý vjem je v mozku rozložen na informace o zvucích, vůních, teple, chuti, jasu světla, barvě, na informace o tvarech apod. Věda nedokáže dost dobře vysvětlit, jak dochází k zpětnému sloučení těchto, na různých místech mozku zpracovávaných informací, do jednoho společného vjemu. Proč se nestává, že by v důsledku různé rychlosti zpracování informací z jednotlivých smyslových kanálů, došlo k jejich posunu, jako se tomu může stát u obrazu a zvuku při sledování filmu?
Rozvinují-li se obrazy okolní reality v naší mysli ihned, jakmile dosáhnou našich smyslů, je zřejmé, proč vnímáme celistvý vjem okolní reality. Když nějaký informační kanál chybí nebo je poškozen, část vjemu okolní reality se nerozvine (nedostane se do vědomí subjektu), ale zbytek zůstane celistvý.
K tomu, abychom si vzpomněli na náš prožitek v zahradní restauraci, stačí nepatrný podnět – pohled na sklenici piva, zpěv ptáků, podobná vůně, podobná scenérie, krásný slunečný den nebo jen touha cítit se stejně příjemně jako tehdy. Podobnost s kteroukoliv částí původního smyslového vjemu může vyvolat vzpomínku. Uchovává-li mozek informace z jednotlivých smyslových kanálů odděleně, pak je otázkou, jak dokáže poznat, že jednotlivé části informací patří k sobě. Musel by také vytvářet a ukládat informace o rozložení souvisejících informací.
V případě kvantového modelu je část nerozdělitelně spojena s celkem. Rozvinování informací o části znamená rozvinovat současně i informaci o celku. Rozvineme-li malou část celku, obraz celku bude neostrý, ale bude existovat. Rozvineme-li větší část celku, rozvineme také větší část zbytku tohoto celku. Pohlédneme-li třeba na sklenici piva, můžeme si v mysli rozvinout celou řadu asociací, ale jedna z nich může nést větší emotivní náboj než ostatní. Ta bude zřejmě rozvinuta jako první.
To znamená, vzpomínáním se ladíme na stav, v němž jsme se nacházeli kdysi v minulosti, a rozvinujeme ho ve své psýché. Rozvinujeme obraz nejen jedné konkrétní události, ale také celého vesmíru ve stavu, v jakém se nacházel tehdy v minulosti. Pokud bychom byli schopni tomuto obrazu dodat dostatek energie (tj. energii celého vesmíru), rozvinuli bychom současně i minulou podobu celého vesmíru. Naše paměť a vzpomínky nejsou pak jen jakousi zakódovanou informací v mozkových buňkách, ale jsou části časoprostoru samotného.
Minulost člověka, vztažená k němu samému a zaznamenána jeho smysly, se v jeho psýché odráží v obrazech, které se postupem časem svinují. Málo emotivní a nedůležité vzpomínky se svinou. Stačí však malý impuls a emotivně zabarvené vzpomínky opět nabydou konkrétních forem. Přesto vzpomínky jedince jsou pro někoho jiného prakticky nepřístupné. Možnost, náhodného naladění se na ně a rozvinutí v psýché jiného subjektu, je zanedbatelná.
Obrazy okolní reality se rozvinují v naší mysli. Zároveň se aktivují různá mozková centra a vytváří se určitý vzorec mozkové aktivity. Tento vzorec se váže k podnětu, který ho vyvolal, a spolu s ním vytváří jeden celek – strukturu vzpomínky. Vzpomínka na minulou skutečnost pak může být vyvolána jak podobným vnějším podnětem, tak i podobným vzorcem mozkové aktivity nezávisle na vnějším podnětu.
Obsahy původně rozvinuté v naší mysli či jejich části mohou být „lapeny“ do energetické pasti mozku, kde se mohou svázat se skupinami neuronů, které jim dodávají energii a brání jim se zcela svinout. Je také možné, že se neuchovávají obsahy (in-formy) samotné, ale spíše jejich frekvenční reprezentace. Skrze ně je možno se na již svinuté obsahy, díky rezonanci s aktuálním stavem mysli, naladit a opět je rozvinout v mysli.
Obsahy psýché mohou být více či méně vázány na mozek. Možnost opětovného rozvinutí určitého obsahu psýché závisí na míře emotivního náboje, který je s ním svázán. Záleží také na tom, jak často je daný obsah psýché opakovaně aktivován. Každá aktivace – připomenutí si – zvyšuje energii vzpomínky a její vazbu na náš mozek. To znamená, že chceme-li si zapamatovat (naučit se) nějakou novou informaci, která pro nás nemá emotivní náboj, musíme si ji mnohokrát zopakovat.
Dojde-li k poškození některých částí mozku (například hypotalamu a talamu) a také jejich energetické struktury, může dojít k poškození schopnosti člověka zapamatovat si nové informace po delší dobu. Nedojde k vytvoření se vzorce charakterizujícího mozkovou aktivitu v návaznosti na vnější podnět a tak dojde ke svinutí se celého obsahu psýché. Vzpomínky pocházející z doby před vznikem tohoto poškození, které tento vzorec měly vytvořený, jsou ale stále přístupné.
Psychologové rozeznávají mnoho druhů paměti – krátkodobou, dlouhodobou, pracovní, deklarativní, procedurální aj. Krátkodobá paměť se počítá na vteřiny. Pak její obsah vymizí. Dlouhodobá paměť je schopna zaznamenat mnohem více informací než paměť krátkodobá a je schopna je uchovat po dobu od jedné minuty až po mnoho desítek let. Pracovní paměť stojí na pomezí paměti krátkodobé a dlouhodobé. Slouží pro pochopení řeči a složitějších úloh.
Podle soudobých poznatků pro krátkodobou paměť jsou důležité vyšší smyslové korové oblasti. Zde jsou, podle standardních představ o mozku, uložená také data dlouhodobé paměti. Ukládání informací do dlouhodobě paměti ale zajišťuje složitá soustava funkčních systémů mozku. Na řešení paměťových úloh se podílejí různým způsobem rozsáhlé oblasti mozkové kůry obou mozkových hemisfér a části mozečku. Pro pracovní paměť je nutná dobrá činnost čelních laloků.
Lidé mohou ztratit schopnost ukládat informace do dlouhodobé paměti nejen v důsledku operace či úrazu, ale i v důsledku nestřídmého požívání alkoholu a jiných návykových látek. Po velkém flámu spojeném s požitím velkého množství alkoholu mohou i jinak zdraví lidé zapomenout na vše, co dělali v určitém časovém období mezi požitím alkoholu a vystřízlivěním. Lidově se říká, že měli „okno“.
Lidé mohou ztratit paměť v důsledku úrazu, mozkové příhody, nedostatku kyslíku, zánětu mozku, těžké drogové závislosti apod. Ztráta paměti – amnézie může nastat rovněž v důsledku velkého psychického šoku či prožitého stresu. Vzpomínky na určité časové období či celý minulý život jsou potlačeny. Postupně se však mohou opět obnovit.
Jak jsou tedy paměťové obsahy v mozku uchovávány? Jsou částí neuronů či synaptických spojení mezi neurony? Jsou vzpomínky uloženy pohromadě nebo jsou rozprostřeny po celém mozku? Můžeme nějakou vzpomínku vyoperovat? Jsou-li jednotlivé části smyslových vjemů zpracovávány paralelně – odděleně, jak mozek pozná, že patří k sobě? Jak vytvoří jeden vjem, jednu vzpomínku na konkrétní událost?
Můžeme zapomenout na události v určitém časovém úseku našeho života. Je ovšem zajímavé, že prakticky nikdy nedochází ke ztrátě jenom určité části paměti. Nestává se, že by si pacient postižený mrtvicí vzpomínal jen na polovinu své rodiny nebo že by si pamatoval jen polovinu písmenek abecedy ani, že by zapomněl na polovinu míst, které za svého života navštívil. Nedá se také říct, že by existovala nějaká souvislost mezi množstvím poškozené mozkové tkáně a rozsahem ztráty paměti.
Byly prováděny pokusy na zvířatech, která byla naučená nějaké činnosti a pak jim byla vyříznuta část mozku (někdy i více než polovina). Přežila-li nebohá zvířata „ve zdraví“ chirurgický zákrok, byla často schopna vzpomenout si na činnost, které byla naučena před operací. Ukázalo se, že není možné lokalizovat sídlo paměti v mozku. Paměť je zřejmě rozložena po celém mozku a ne v jedné určité oblasti. Hledání paměti v mozku trochu připomíná hledání již odvysílaného pořadu v televizoru.
Někteří vědci, např. Karel Pribram – americký neuropsycholog českého původu, přišli s myšlenkou, že paměť v mozku je obsažena nějakým podobným způsobem, jako je obsažena obrazová informace v hologramu. Tj. je svým způsobem obsažena v každé části mozku, ale zároveň jako by žádná část mozku pro zachování této informace nebyla nezbytná. Jako by to byla vlastnost svázaná s mozkem jako celkem a ne s jeho konkrétní částí.
Hologram je forma záznamu obrazu, která umožňuje zachytit jeho trojrozměrnou strukturu. Jedná se o interferenční obrazec, který vznikne interferencí obrazového a referenčního svazku vysoce koherentního světla. Osvětlením hologramu laserovým světlem se vytvoří světelné pole nesoucí zaznamenaný obraz. Tento obraz je třírozměrný, lze ho obcházet a dívat se na něj z různých úhlů.
Použijeme-li k vytvoření hologramu pouze část holografické desky, dalo by se očekávat, že laserové světlo vytvoří v prostoru také jen část obrazu. Kupodivu ale opět uvidíme obraz celého objektu volně se vznášejícího v prostoru, který bude pouze méně ostrý a pozorovatelný z menšího rozsahu úhlů. Čím větší část holografické desky osvítíme, tím lépe a ostřeji můžeme obraz objektu vidět. Holografický princip umožňuje, že prostorový objekt může být popsán informacemi ležícími někde na okraji – hranici prostoru, která má míň rozměrů než objekt samotný.
Přirovnáme-li mozek k hologramu a naše vzpomínky k holografickému obrazu, mělo by platit, že čím větší část mozku použijeme pro naladění se na určitou vzpomínku, tím ostřejší a podrobnější ta vzpomínka bude. Použití menší části mozku neznamená, že se vzpomínka v naší mysli neobnoví, ale pravděpodobně již nebude tak ostrá a detailní.
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)
Více se také dozvíte v knize: HRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022)