Když jdeme, běžíme či plaveme, obvykle o této činnosti neuvažujeme. Nevěnujeme jí pozornost. Cosi v nás tuto činnost řídí za nás. To něco, je naše nevědomí. Pozorujeme-li plavce a neplavce, jak se snaží přeplavat bazén, vidíme, že neplavec věnuje plavání celou svou vědomou pozornost, a přesto plave pomalu, jeho pohyby jsou neohrabané, rychle se unaví a je rád, když se dostane k okraji bazénu. Zkušený plavec plave naopak elegantně, rychle a je schopen uplavat velkou vzdálenost. Přitom svým pohybům nemusí věnovat takřka žádnou pozornost. Jeho pohyby řídí naučené vzory obsažené v jeho nevědomí.
Řídíme-li auto, automaticky otáčíme volantem, šlapeme na brzdu, plyn či spojku. Vzpomeňme si ale, jaké to bylo, když jsme se řídit teprve učili. Na naučení se něčeho nového, zvládnutí nového pohybu nebo vytvoření něčeho nového potřebujeme hodně vědomé pozornosti a energie. Děláme-li něco, v čem máme praxi, co dobře umíme, stačí nám jen minimum vědomé pozornosti a energie. Stačí oživit ten správný vzorec či program v našem nevědomí.
Je-li vědomé to, co vidíme, vnímáme svými smysly, pak nevědomí lze přirovnat k potopené části ledovce, kterou nevidíme.
Část nevědomí obsahující vše, co jsme se kdy naučili motoricky nebo memoricky, naše vzpomínky, skrytá přání a představy – vše, co nás nějakým způsobem formuje a utváří jako jedinečnou lidskou bytost a individuum – se označuje jako individuální nevědomí nebo také podvědomí. Podvědomí představuje nevědomou podstatu naší osobnosti, potencialitu našich schopností, která nám umožňuje využívat a rozvíjet naše znalosti a schopnosti.
Lidské nevědomí není jen něčím na způsob do pozadí zasunuté paměti. V našem nevědomí existují také určité obsahy, jež ovlivňují naše sny, představy, touhy a přání a svým způsobem i naše chování a jednání v bdělém stavu. Určité obsahy, které na nás podvědomě působí, jsou si podobné u lidí z různých částí Země. Nejsou tedy čistě individuální záležitostí, i když mohou nést individuální zabarvení – mají kolektivní charakter.
Obsahy jevící kolektivní charakter označujeme jako kolektivní nevědomí. Tyto obsahy překračují hranice individua a spojují lidi žijící na celé Zemi. Pohádky a mytologické příběhy tradované mezi lidmi od dávné minulosti jeví velmi podobný charakter děje a postav. Může to být dáno tím, že lidé na celém světě prožívali podobné zkušenosti a podobně na ně reagovali. Může se také jednat o genetické dědictví po společných předcích nebo je tu možnost, že lidé část své nevědomé duše sdílejí.
Zkoumáním obsahů lidského nevědomí se zabýval významný švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875 – 1961). Rozlišil nevědomí na osobní – individuální (podvědomou psýché) a obsahy zcela neznámého původu, které nelze popsat jako individuálně získané vybavení. Tyto obsahy mají často mytologický charakter. Je tomu tak, jako by patřily ke vzoru, který není vlastní žádné jednotlivé psýché či osobě, ale spíše ke vzoru, který je vlastní lidstvu obecně. Tyto kolektivní vzory nazval Jung archetypy. Archetypy dávají obsahům vědomí pevnou formu.
Nejznámější archetypy jsou Ego, Superego, Stín, Persona, Animus/Anima, Otec, Matka, Dítě, Stařec, Hrdina, Panna a Kejklíř. V nejširším smyslu slova lze však archetyp popsat jako jakýkoli statický vzorec a konfiguraci, ale také jako dynamickou událost, která se odehrává v psychice a má transindividuální a univerzální charakter. Archetypy žijí v lidském nevědomí jako by vlastním životem nezávisle na životě konkrétního jedince.
Na základě svého zkoumání lidské psýché dospěl pan Jung ke tvrzení, že psýché neexistuje uvnitř subjektu, ale naopak subjekt existuje uvnitř své psýché.
Je-li naše psýché produktem mozku jako jakéhosi neuronového počítače, pak výše uvedené tvrzení nedává moc velký smysl a archetypy kolektivního nevědomí nemohou být ničím víc než jen geneticky předávanou vzpomínkou na zkušenosti předchozích generací. Máme-li duši, která je ukryta někde v mozku, pak toto tvrzení ovšem rovněž postrádá smysl.
Jungovo tvrzení o psýché překračující hranice individua indukuje představu psýché podobající se fyzikálnímu poli, která není omezena na mozek individua. Obsahy psýché by nemohly mít charakter nehmotných informací, ale naopak by samy o sobě musely být hmotné, mít svůj prostorový tvar. Pak by mohly být určité obsahy psýché sdíleny, aniž by byl nutný genetický přenos tohoto typu informací mezi generacemi.
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)