Někteří lidé, kteří se dostali do stavu klinické smrti, ale byli znovu přivedeni k životu, vypověděli velmi zajímavé poznatky o pocitech a vjemech provázejících umírání. Nenastal u nich očekávaný zánik vědomí, ale naopak jako by poznali svět z hlediska širší reality, než kterou běžně ve svém životě vnímáme. Setkali se se zářivým jasným světlem zosobňujícím kosmické Vědomí a Inteligenci.
Prožitky různých lidí se mohou lišit, ale základní motivy jsou stejné. Tyto prožitky jsou pouze obtížně vyjádřitelné slovy našeho běžného jazyka. Také ne každý je, ve stavu klinické smrti, prožije. Je mnoho lidí, kteří si nepamatují vůbec nic. To může být způsobeno tím, že jejich duše zůstala po celou dobu klinické smrti ve stavu podobnému NREM spánku.
Když se člověk ocitne mimo své fyzické tělo, pociťuje, že má stále ještě nějaké tělo. Toto duchovní tělo má tvar někdy kulovitý, tvoří amorfní oblak nebo je v podstatě stejný, jako mělo tělo fyzické, ba dokonce i s výčnělky nebo útvary, které jsou podobné rukám, nohám a hlavě. V této nové netělesné formě člověk nadále vidí. Pokud je ještě spojen s fyzickým tělem, může i slyšet. Jinak spíše přímo vnímá to, co kdo říká či si myslí. Nemá pocit tělesné váhy. Vjem polohy a rychlosti je neurčitý. Ostatní lidé ho nevnímají a on může procházet skrze ně, jakož i jiné předměty. Dění kolem se odehrává jako ve zpomaleném filmu.
Přestane-li mozek pracovat nebo je-li jeho činnost oslabena, duše může opustit fyzické tělo, které jí dosud energeticky svíralo. Má-li lidská duše kvantovou podstatu, může existovat dál i mimo mozek. Duchovní tělo je vnímáno jako nějaká energetická forma, jejíž základ je tvořen vědomým Egem. Kulovitý tvar duchovního těla je energeticky nejvýhodnější. Někdy ale může být rozvinuta i celá struktura vytvářející charakteristický tvar těla. Jindy může pocit přítomnosti těla úplně zmizet.
Co je smrt? Konec nebo přechod?
Seneca
Kvantový charakter duše jí umožňuje se rozplynout a objevit se na jiném místě. Obvykle jsou to místa, kde člověk za svého života pobýval, k nimž má silnou emocionální vazbu či kde má své blízké. Umírající může spatřit své příbuzné a známé, ale nedaří se mu navázat s nimi žádný kontakt. Nikdo ho nevnímá. Pouze ve výjimečných případech se tento kontakt podaří navázat a duchovní tělo umírajícího nebo již mrtvého člověka je vnímáno jako duch. Někteří lidé se v mimotělním stavu přenesli i do velmi vzdálených míst. Jiní vyprávěli o zážitku „vplutí“, při němž rychle stoupali k nebi a viděli Zemi z velké výšky. Často mají lidé ve chvíli klinické smrti pocit, že se propadají se do tmy. Jsou velmi rychle taženi nějakým tmavým prostorem připomínajícím tunel či trychtýř. Cítí vibrace, jejichž frekvence se postupně zvyšuje. Na konci tunelu vstupují do jasného světla. Asi ne náhodou tento jev připomíná tzv. tunelový efekt známý z kvantové fyziky, kdy se částice delokalizuje, překoná energetickou bariéru a může být pozorována (lokalizuje se) za ní na nějakém jiném místě v prostoru. Symbol tmy vyjadřuje prostor bez energie. Psýché z něj nepřijímá energii – proto se rozplyne a dění kolem vnímá, jako by se odehrávalo zpomaleně.
Pro skeptiky jsou zážitky mimotělní duchovní existence jen halucinačním výplodem umírajícího mozku, kterým milosrdná evoluce vybavila lidskou populaci, aby nepodléhala strachu ze smrti a ulehčila lidem umírání. Otázkou ovšem je, proč by něco takového evoluce (či příroda) dělala. Co je užitečného pro přežití druhu na tom, že jeho (někteří) jedinci mohou mít při umírání pocit, že smrtí jejich existence nekončí? Je zajímavé, že nejen někteří lidé, kteří „přežili svou smrt“, měli zážitky nějaké formy duchovní existence, ale dokonce se tyto zážitky objevily i u nemalého počtu lidí, kteří jim v té těžké chvíli byli na blízku. To vylučuje, že by byly produktem umírajícího mozku. Pro skeptika však tyto zážitky zůstávají halucinační reakcí mozku na konfrontaci s vlastní smrtelností.
Objevení se světla znamená zdroj energie, který duši oživuje. Odkud toto světlo přichází je otázkou. Zdá se, že vyjadřuje něco, co je na vyšší energetické úrovni, než duše uvolněná z lidského těla. Otevírá se nový svět, do něhož je duše „zvána“. Duchovní tělo je do tohoto prostoru přitahováno, protože je to místo plné energie. Čím více má duše energie, tím více se prostor, který je její součástí, zužuje (proto tunel na druhý břeh má tvar trychtýře). Vibrace s rostoucí frekvencí, které duše pociťuje, opět svědčí o tom, že její energie se zvyšuje.
Když člověk prochází tunelem, setkává se se světelnými bytostmi, které září nádhernou a silnou luminiscencí. V některých z nich poznává své již zemřelé příbuzné a přátele. Často jsou tyto osoby vnímány v mladším věku a lepším stavu, než zemřely. Děti jsou naopak někdy vnímány, jako by byly dospělé. Prožívající vnímá spíše jejich Personu než skutečný vzhled. Tyto bytosti bývají totiž vnímány, i když se v mysli pozorovatele nevytvoří žádná představa jejich vzhledu. Přívětivé světelné bytosti se snaží pomoci člověku vyrovnat se s novou formou existence. Někdy to nejsou jen příbuzní, ale také elegantní a krásné bytosti, které bývají popisovány i s křídly na zádech a jsou označovány za anděly. Vzhled andělů je ale zřejmě spíše dílem archetypálních představ než reálnou skutečností. Bývá popisováno, že se andělé rozplynuli v oblaku světla, jako by se energie, která je tvořila, náhle uvolnila.
Co se děje dál s duší po smrti? Setrvává v duchovním světě navždy? Zdá se, že alespoň po dobu, dokud cítí potřebu se vyvíjet, nikoliv. Napovídají tomu vzpomínky lidí, které lze u lidí vyvolat ve stavech změněného vnímání – hypnóze, psychedelických sezeních, meditacích a jiných technikách navozujících změněné stavy vědomí. Je také otázkou, zda existujeme jako mnoho různých entit, které se život za životem více a více vyvíjejí od primitivních duší k vyspělým, nebo existuje-li jenom jediné Já procházející mnoha současnými a minulými životy poznávaje tak samo sebe.
Smrti nikdo nemůže uniknout, avšak zbabělý útěk před smrtí je horší než sama smrt.
Cicero
Vzpomínky na mezidobí mezi životy také existují, ale nejsou ve srovnání se vzpomínkami na životy obsažné a většinou neobsahují ani žádný závažnější důkaz vývoje lidské duše v tomto mezidobí. Lidé se cítí jako pozorovatelé obklopení obrazy. Vyspělejší duše jsou i zde schopny studia a duchovního vývoje. Většina duší ale prý toto období, odpovídající rozsáhlým úsekům pozemského času, prostě „prospí“. To vlastně znamená, že se jejich duše ve vhodném místě prostoru získá energie tolik (a nedokáže s ní pracovat), že pro ni roky uběhnou jako vteřiny a „probudí se“, až když je čas k návratu do fyzického života. Nazpět na Zemi se prý duše vrací na základě vlastního rozhodnutí po poradě se skupinou moudrých starších bytostí. Tyto zdůrazňují kladné stránky života a pomáhají dotyčnému sestavit jeho nový životní plán, jeho novou cestu v příštím životě, předurčují člověku život tak, aby mohl poznat a napravit své minulé chyby. Vyspělá duše si volí svou novou životní cestu sama.
Je velmi pozitivní, že lidé, kteří „přežili svou smrt“ přinášejí poselství, že vědomosti jsou něco, co se neztratí ani po smrti, jsou to, co si člověk může vzít sebou. Duše má dokonce přístup k celému spektru informací – obrazům všeho, co se ve vesmíru někdy někde událo, všem prožitkům a zkušenostem, všem idejím a myšlenkám, které se zrodily v myslích velikánů. Záleží jen na tom, zda duše má zájem poznávat.
Proti narození a smrti nemáš léku. V mezidobí zachovej radost.
George Santayana
Každý den zapomínáme spoustu věcí, které se odehrály v našem životě, a netrápí nás to. Možná jednou zapomeneme na celý tento život. Možná zapomeneme na jednotlivé události, ale ty se přesto do našeho „já“ svým způsobem otisknou a zformují ho tak, že se bude lépe schopno vypořádat s novými nástrahami, které ho čekají někde v příštím životě. Možná se tak naše „já“ naučí existovat i ve světě, kde k existenci individua není potřeba mít fyzické tělo.
Zapomenutí na minulost nikdy nemůže být dokonalé. Žádná informace nemizí – pouze se rozplyne, a proto může být kdykoliv znovu rozvinuta, když se objeví vhodný podnět, který ji dá nový význam a novou důležitost. Informace z minulého života jsou s námi stále v jakési rezonanční vazbě. Vztahy k jiným lidem či jejich duším smrtí rovněž nezmizí. Nezmizí to zlé a především nezmizí to dobré, co nás vzájemně spojuje. To dobré je to, co nás v myslích jiných lidí oživuje a dává naší existenci smysl. Možná nás to tedy oživuje i ve světě, kde již nemáme fyzická těla. Možná je to základ, na němž je vystavěn svět duchovní existence.
Zrodíme-li se znova, duševní složky se znovu spojí. Budeme mít novou tělesnost, budeme opět vnímat smysly, budou na nás působit staré karmické vlivy a budeme si uvědomovat svou novou osobnost, která bude mít svou individualitu, sexualitu a vše, co se k lidské existenci váže. Něco bude zcela nové, něco bude naše staré „já“ rezonancí složené opět dohromady. Náš život je mostem na cestě. Neměli bychom si na něm postavit dům; raději jen dočasný přístřešek. Důležité je to, co si můžeme odnést dál získáváním vědomostí, znalostí a budováním pozitivních vztahů s jinými lidmi. Jejich duše totiž půjdou také dál. Ne izolované individuum ale individuum v rámci celku má význam. Náš život tak dostane smysl a tvůrčí význam.
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)
