Říká se, že celek je víc než suma jeho částí. Podívejme se, co je na to pravdy. Filozofický směr zvaný redukcionismus totiž naopak říká, že celek není „nic víc než“ soubor částí a složité skutečnosti lze pochopit rozložením na menší jednoduché části. Rozebereme třeba auto na součástky a zjistíme, jak funguje.
Podle této ideje, stůl lze tedy pochopit tak, že ho rozebereme na menší části – desku a nohy. Zjistíme, že jsou z materiálu zvaného dřevo. Ten můžeme rozložit na molekuly, které jsou organického charakteru. Ty rozebereme na jednotlivé atomy – uhlík, vodík, kyslík a pár dalších atomů. Ty jsou složeny z atomového jádra, které je sestaveno z protonů a neutronů, kolem nichž obíhají elektrony. Budeme-li zkoumat elementární částice, dospějeme k závěru, že jsou složeny pouze ze zakřiveného prázdného prostoru. Stůl není nic jiného než zakřivený prázdný prostor stejně jako všechno ostatní na tomto světě. Z částí ale nevyplývá, jaký má význam – k čemu slouží. Že je udělán z drahého mahagonového dřeva a cena, kterou by za něj zaplatil sběratel a znalec umění je astronomická.
Zkusme jiný příklad. Podívejte se na tento kousek plátna:
Gravitace, jak vyplývá z důsledků OTR, má velmi zajímavou vlastnost a to, že lokalizace její energie není možná. Energie gravitačního pole je jevem globálním, nikoliv lokálním a fyzikální význam mají (a to ještě ne vždy!) pouze integrální hodnoty energie, hybnosti a momentu hybnosti. Energetické gravitační pole je soustavou lokálních oblastí bez gravitace a energie. Divné, že?
Vesmír je ale ještě podivnější. Mějme dvě částice s opačným spinem – opačným směrem otáčení kolem vlastní osy, které spolu vzájemně interagují, a nechejme je vzdálit se velmi daleko od sebe, aniž by byly něčím ovlivněny, a pak proveďme měření stavu jedné částice, čímž zjistíme její hodnotu spinu. Ve stejném okamžiku, aby byl splněn zákon zachování momentu hybnosti, musí druhá částice zaujmout stav s opačným spinem nezávisle na jejich vzdálenosti. Obě částice přitom musí „spolupracovat“ na velkou dálku, přestože se žádný signál mezi nimi nemůže šířit dostatečně rychle!
Tento výsledek vyplývá z kvantové teorie. To se mnoha vědcům první poloviny 20. století, včetně Alberta Einsteina, nelíbilo. Einstein, přestože se na rozvoji kvantové teorie podílel, byl zároveň i jejím velkým kritikem. Proto také v roce 1930 vymysleli Einstein, Podolsky a Rosen myšlenkový pokus, kterým chtěli jasně prokázat „podvodnost“ kvantových neurčitostí. Tento pokus vešel do historie fyziky jako tzv. EPR experiment. Tento paradox nezpochybnil kvantovou teorii, jak doufali autoři EPR experimentu, ale naopak ukázal, že je na obě částice potřeba pohlížet jako na jediný objekt, i když jsou třeba vzdáleny milióny kilometrů. O tři desetiletí později John Bell odvodil teorém založený na tomto pokusu, který ukázal, že koncepce skutečnosti, která se skládá z oddělených částí pospojovaných lokálními (příčinnými) spojeními, je nekompatibilní s kvantovou teorií. Bellův teorém ukázal, že vesmír je zásadně vnitřně spjatý, vnitřně závislý a nerozdělitelný.
Britský fyzik David Bohm rozpracoval tvrzení o nerozdělitelnosti vesmíru do širších důsledků. Vesmír je podle Bohma uspořádán podobně jako hologram – celek je zahrnutý v každé z jeho částí. Takže, když řeknu, že v této kapce rose je zahrnut celý vesmír, nejsem daleko od pravdy.
Použijeme-li k vytvoření hologramu pouze část holografické desky, dalo by se očekávat, že laserové světlo vytvoří v prostoru také jen část obrazu. Kupodivu ale opět uvidíme obraz celého objektu volně se vznášejícího v prostoru, který bude pouze méně ostrý a pozorovatelný z menšího rozsahu úhlů. Čím větší část holografické desky osvítíme, tím lépe a ostřeji můžeme obraz objektu vidět. Holografický princip umožňuje, že prostorový objekt může být popsán informacemi ležícími někde na okraji – hranici prostoru, která má míň rozměrů než objekt samotný.
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)
a také knihy: SHRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022, karikatury Petr Vyoral)
