Po sedmi letech máme opět doma prvňáčka. Naši mladší dceři jsme vybrali školu, kterou mám cestou do práce. Chodím do práce na osm, a tak je na mě, abych ji vypravil a doprovodil do školy. Jsem s tímto údělem spokojen a plním ho rád, přestože to občas přináší drobné potíže.

Nejprve je problém dítě probudit a přesvědčit ji, aby vstala. To se obvykle nepovede, a tak ji zvednu na ruce a přenesu ji z pokoje do obýváku, kde ji pěkně položím na gauč. Pustím ji v televizi nějaké pohádky – to většinou zabere, pokud nedávají pokémony nebo nějaké jiné blbosti. Myslím, že kvalita animovaných pohádek by se dala hodnotit, podle jejich schopnosti přimět rozespalé dítě otevřít oči.

Druhý úkol je dítě nakrmit. Vzpomínám si, že se mě rodiče neptali, co bych rád k snídani. Prostě jsem vzal za vděk tím, co bylo připraveno na stole. Většinou to byl chleba s máslem na řadu způsobu – jen máslo, máslo a sůl, máslo s marmeládou a nejlépe máslo s medem. K tomu hrnek převařeného mléka s nechutným kožichem nahoře. Dnes, aby rodič měl po ránu v sortimentu čerstvé pečivo, marmeládu, med, oříškovou pomazánku jednobarevnou, dvou­barevnou, správný tavený sýr, kuličky do mléka, skořicové lupínky, koblížky, ochucené mléko a kdoví, co ještě. Jinak dítě řekne: „My to nemáme? Tak to nebudu nic jíst!“

Třetí úkol je, zatímco dítě snídá, připravit mu svačinu do školy. „To nechci!“ prohlásí dítě, když ji uvidí. „Paní učitelka říkala, že máme nosit zdravou svačinu a tohle není zdravé!“ „Jak to paní učitelka ví?“ tážu se. Dozvím se, že paní učitelka jim prohlížela svačiny a dávala dětem, které měly zdravou svačinu bonbón. Moje nedostalo. Po chvíli vyjednávání se s dítě­tem dohodnu, že přidám okrájené a nakrájené jablíčko. Nyní už je svačina přijatelná. Pak už nezbývá jen doufat, že má práce nepřijde nazmar, že dítě svačinu ve škole sní, nepřinese ji zpět, nenechá ji někde zahnívat, jako jsem to dělal svým rodičům kdysi já a mě zase moje starší dcera. Ta už dnes naštěstí po mě svačiny nechce.

Čtvrtý úkol je relativně jednoduchý – nechat si schválit výběr oblečení pro dnešní den a přinutit dítě, aby si ho obléklo. Když už je dítě oblečeno a připraveno v plné polní u dveří, napadne ho, že by mohlo jít ještě kakat. To se nedá zakázat, to se musí pouze přetrpět za povzbuzování typu: „Už jsi? Pohni, prosím tě nebo přijdeme pozdě do školy a do práce!“. Dobrou variantou taky je, že se dítě chce ještě před odchodem napít a přitom si polije tričko nebo kalhoty. To taky potěší. Někdy je dítě iniciativní a vydá se na cestu samo. Než seběhnu tři patra a dohoním ho, už je před vchodem. Letmým pohledem zjistím, že nemá aktovku a vyběhnu tři patra zase nahoru. Když už dítě o kus dál konečně dohoním a nasadím mu na záda aktovku, zjistím, že nemá brýle nebo okluzor na nich a už zase běžím tři patra nahoru dolů.

Do školy mi to s dcerou trvá asi patnáct minut. Mám odzkoušené, že to zaběhnu za sedm. Není totiž nic lepšího než, když si před školou vzpomene, že dneska má mít kostým na vystoupení a po tváři se jí spustí slzičky. Nedá se nic dělat – taťka místo do práce musí běžet domů, aby celý zchvácený a zpocený do zvonění (či těsně po něm) přinesl kýžený kostým.

Poslední překážkou na cestě do školy je to, co nazývám „syndromem šílených maminek“. Většinou chodíme do školy pěšky. Skoro celou cestu jdeme místy, kde je minimální provoz aut, což je skvělé, protože dítě už moc nechce, aby ho tatínek doprovázel do školy nebo ze školy. Jen posledních pár metrů těsně před školou je malý dvorek, kde najíždějí ony maminy, aby vypustily své ratolesti těsně před školou. Pak se otáčejí mezi dětmi proudícími do školy, jako by to byly jen dopravní kužely.

Nedávno jsem viděl, že do tohoto prostoru zamířil s dítětem v autě i jeden odvážný či situace neznalý chlap. S hrůzou v očích, spolu se mnou, sledoval, jak se před ním v tom úzkém prostoru, kde se obtížně mezi dětmi otočí jedno auto, otáčejí v kruhu hned tři maminy – nárazník na nárazníku. Stáhl se ke kraji příjezdové cesty a už raději dál nepokračoval. Jen čekal, co se bude dít dál. Naštěstí vše dobře dopadlo, ženy se otočily a odjely jako zkušené profesionálky.

Když už dítě přenechám na starost škole, nezbývá mi než během deseti minut dojít do práce, a protože výtah nefunguje nebo je stále obsazený, vyběhnout pět pater, abych zjistil, že ranní porada právě skončila.

Cestou do školy
Štítky:

Napsat komentář