Článek si můžete poslechnout i v audio verzi:
Má existence vesmíru význam?
Má existence člověka jako vědomé bytosti ve vesmíru nějaký význam? Jsou dvě možnosti – existence člověka nemá absolutně žádný význam anebo má absolutní význam. Záleží na tom, zda vesmír bez přítomnosti vědomé inteligence může existovat.
Již na začátku 18. století přišel irský filosof a teolog George Berkeley s tezí o neexistenci hmotné substance nezávislé na vědomí (Esse est percipi – být znamená být vnímán). Aby něco existovalo, musím to vnímat já nebo nějaký jiný duch – třeba Bůh. Myšlenky pana Berkeleye vzbudily spíše posměch než obdiv. Nejinak by tomu bylo asi i dnes. Jeho filosofii se říká subjektivní idealismus.
Naprosté většině lidí přijde úplně přirozené, že vesmír může existovat zcela nezávisle na existenci vědomého pozorovatele. Jak by to vůbec mohlo být jinak? Úplně jasné to však není. Je to velká filosofická i fyzikální otázka.
Vesmír, kde neexistuje život ani vědomí si dokážeme představit celkem snadno – prostě hromada neživé hmoty, která se pohybuje v souladu s fyzikálními zákony. Chaos bez smyslu i účelu. Takových vesmírů mohou existovat trilióny. Nějak však v skrytu duše můžeme cítit, že existence takových vesmírů bez vědomého pozorovatele nemá žádný význam. Potřebuje však existence čehokoli mít nějaký význam?
Univerzum bez vědomí si představíte celkem snadno, jenže když to uděláte, zjistíte, že jste si představili univerzum, které zcela postrádá význam.
John R. Searle
Jako kluk jsem přemýšlel nad otázkou: Jak může něco existovat? Ve škole mě naučili, že existují nějaké nejmenší nedělitelné částice – atomy. Ty existují díky existenci kvant energie. Proč existuje energie? Protože existuje i záporná energie. Proč může existovat vesmír? Protože jeho celková energie je přesně nulová. Vesmír je tedy něco z ničeho.
Kupodivu, nedokážeme vytvořit NIC – odebrat všechny částice a energii z určitého prostou. Nedokážeme vytvořit dokonalé vakuum – prostor zcela bez částic a energie. Vakuum na kvantové úrovni “vře” energií. Stále tu máme něco z „ničeho“. Prázdnota je naplněná přítomností něčeho. Otázka ale zůstává. Jak může existovat něco? Jak vůbec může něco existovat? Proč? Kdyby nic neexistovalo, co by existovalo? Co by bylo to NIC?
Proč by mělo existovat něco, jen tak „samo pro sebe“ – bez významu? Prostě proto, že to existuje? Možná si neuvědomujeme dost dobře význam významu. Možná se všechny věci na tomto světě dějí právě proto, že mají svůj význam. Sníme svůj sen o existenci něčeho a tak vytváříme svou realitu. Kdyby ten sen neměl význam, nesnili bychom ho.
Podle kvantové fyziky neexistuje jen jedna jediná historie objektu, ale zároveň existují všechny jeho možné historie. To trvá tak dlouho, dokud není provedeno pozorování. Je ale velmi obtížné říct, co to vlastně pozorování je. Stačí k tomu kamera, která prostě zaznamená, co se s objektem dělo? Například se Schrödingerovou kočkou? Co když ale i ta kamera existuje v mnoha možných historiích, v nichž v každé zaznamenala jinou verzi skutečnosti? Teprve, když se na záznam kamery podívá člověk – pozorovatel, ukončí tzv. Von Neumanův řetězec, a objeví se realita, jak ji známe.
Zdá se, že pro akt pozorování je nějakým způsobem důležitý nejen jiný přítomný objekt, ale i subjekt, který je si nějakým způsobem vědomý přítomnosti vnímaného objektu. Teprve v mysli subjektu dojde k aktu pozorování a dosud rozmazaná mnohoznačná realita existující v mnoha možných historiích se zhroutí do jedné konkrétní pozorované historie a objeví se realita v podobě, jak ji známe. Vypadá to tedy, že pro vznik jednoznačné reality a historie, je důležitá existence mysli a vědomí. Přitom naše mysl existuje ve světě, o němž současná věda tvrdí, že se skládá výhradně z fyzikálních částic bez mysli a významu. Je proto pro vědu neřešitelnou otázkou, kde dochází v neživém vesmíru k vzniku nové kvality, jíž naše mysl a vědomí bezesporu je.
Věda se snažila a snaží vytlačit z popisu světa abstraktní Boží princip. To je ve své podstatě správné. Získala tak model vesmíru, který se obejde bez Boha jako jeho Stvořitele. Má to ale háček – vesmír umožňující vznik života je nesmírně nepravděpodobný. Fyzika se ztratila v záplavě možností, které by mohly nastat. Vesmír může existovat na kvadrilióny různých způsobů, z nichž v totální většině nemůže existovat život. To, zda v minulosti (před počátkem našeho času) existovaly nějaké jiné verze našeho vesmíru, nedokážeme ověřit stejně jako hypotézu, že existuje universum plné jiných vesmírů, mezi nimiž existuje tu a tam jeden vhodný pro život. Věda by správně tyto ideje a představy z hlediska vlastních principů měla označit jako nevědecké. Opak je však pravdou. Staly se součástí současného vědeckého paradigmatu. Toto paradigma nepřipouští existenci svobodně myslících pozorovatelů, za jaké se považujeme. Buď jsme si nevšimli, že existujeme jen jako nemyslící stroje nebo jsme něco velmi důležitého pro fyzikální popis světa přehlédli nebo jsme to spíše, zaslepeni novou vědeckou vírou, ani nechtěli vidět.
Současný vědecký obraz světa je ve své podstatě správný – je ale neúplný. Je velkou chybou uvažovat existenci hmotného světa, který se vynořil z prázdnoty universa jen tak náhodně beze smyslu, bez toho, aby jeho existenci někdo zaznamenal a pozoroval. Je třeba si uvědomit, že bez vědomého pozorovatele nemá existence čehokoliv žádný fyzikální smysl a smysl dokonce nemá ani plynutí samotného času. Vědomí není tedy zřejmě náhodný produkt superpočítače zvaného mozek, ale spíše je to vlastnost, která svázána s fyzikální podstatou světa. Bez vědomého pozorovatele neexistuje realita a nemůže tedy zřejmě existovat ani vesmír. Z nespočetně mnoha potencionálních možností, v nichž by vesmír mohl existovat, umožňuje realizovat právě ty, které umožňují vznik velmi složitých forem života schopných vědomého myšlení. Vesmír se nezrodil v minulosti z hromady částic a interakcí bez mysli a významu. Spíše existoval v podobě potencialit, z nichž se zrealizoval vesmír v nám známé podobě teprve ve chvíli, kdy se v jedné z jeho mnoha možných forem objevil vědomý pozorovatel, cokoliv si pod tím pojmem můžeme představit.
Jediná testovatelná hypotéza, kterou lze vytvořit, je idea, že ve vesmíru existuje princip, který redukuje jeho možné varianty a historie na ty smysluplné (mající význam). Možnost, že se tak děje zásahem nějaké nadfyzikální Inteligence, testovat není možné. Tato možnost spadá do oblasti čisté víry. Děje-li se tak ale na fyzikální úrovni, je možné, že jsme něco důležitého při zkoumání světa (úmyslně) přehlédli a zanedbali, a možná proto se pokrok ve fyzice začíná dostávat do slepého bodu.
Domnívám se, že další pokrok ve fyzice může nastat pouze tehdy, když vezme na vědomí, že zde existuje cosi jako vědomí, myšlení a že lidská psychika není jen abstraktním vyjádřením toho, co vyprodukoval náš mozek, ale je to něco skutečného, co existuje na stejné úrovni, jako cokoliv ostatního kolem nás. Pak třeba zjistíme, že existence čehokoliv, je závislá na existenci významu a význam má smysl pouze ve vztahu k primární existenci mysli.
Kdyby Bůh předvídal svůj svět, stal by se ze světa jen nesmyslný stroj a existence člověka by byla zbytečným vrtochem. Můj intelekt si tuto druhou možnost dokáže představit, ale celé mé bytí jí říká „ne“.
Carl Gustav Jung
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)
a také knihy: SCHRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022, karikatury Petr Vyoral)
