Zlé sny

„Tak se to nakonec podařilo,“ prohlásil profesor Jan Černý ke svému týmu. „Lucid 3000 je konečně dokončen a funguje skvěle,“ ukázal hrdě směrem k bílé nemocniční posteli v malém pokoji určeném pouze pro jednoho pacienta. Na mysli měl nevelký přístroj ležící na poličce u postele. Měl jednoduchý dizajn, pár knoflíků a displej, na němž pobíhalo sem a tam několik různobarevných sinusovek. Laik by si mohl myslet, že je to nějaký moderní oscilo­skop. Nebyl. Kousek od něj ležela na posteli gumová čepice s mnoha miniaturními senzory, od nichž vedly k přístroji tenké drátky. Nejednalo se však ani o EEG, i když k tomu ta věc už měla celkem blízko. Byl to aktivátor snového vědomí.

„Kdysi jsem trpěl noční můrou,“ zavzpomínal profesor Černý. „Často se mi zdávalo, že jsem někde venku a najednou vidím kousek od sebe vylézat hada z nějaké díry v zemi. Nezá­le­želo, jestli byl malý nebo velký. Hadi mi vždy naháněli strach. Snažil jsem se mu vyhnout. Kousek dál se ale plazil jiný had. Tak jsem se otočil a chtěl se vrátit cestou, odkud jsem přišel. Tam ale už se plazili další hadi a zlověstně syčeli. Chtěl jsem utéct do nejbližšího domu, ale tam už byli hadi taky. Utíkal jsem v těch snech před hady tak dlouho, až jsem se celý zpocený hrůzou probudil. Snažil jsem se uklidnit, že to byl jen sen. Když jsem ale po chvíli zase usnul, celá ta hrůza se opakovala.“

„Fuj, takový sen bych nechtěla,“ hlesla profesorova asistentka doktorka Málková, která už ten příběh slyšela alespoň pět krát. Nechtěla ale o něj připravit studenty, kteří ho možná ještě neslyšeli, i když to nebylo moc pravděpodobné. Hlavně nechtěla starému pánovi kazit radost z vyprávění, proč ten přístroj vlastně sestrojil.

„Víte, jak jsem se toho snu zbavil?“ otázal se profesor a, aniž by čekal na reakci svých posluchačů, pokračoval: „Prostě jsem si jednou uvědomil, že je to jen sen a že ti hadi se mi zdají. Tak jsem sebral všechnu odvahu a jednoho z těch hadů jsem se dotknul. Had na mne kupo­divu nezaútočil, ale naopak se stáhl. Rozběhl jsem se za ním, že ho chytím, ale had se začal rychle plazit pryč. Když už jsem ho skoro měl, tak zmizel. Chtěl jsem chytit jiného, ale i ten se přede mnou snažil někam skrýt. Běhal jsem kolem svého domu a snažil se pochytat ty zatracené hady. Ti zbabělci se ale někam schovali – nebyli venku ani v domě. A už se nikdy více v mých snech od té doby neobjevili.“

„Trpí někdo z vás nočními můrami?“ obrátila se doktorka Málková na studenty. Nikdo z nich však nejevil tendenci se k něčemu takovému přiznat. Jen jedna mladá sestřička, která měla dnes právě zde ve spánkové laboratoři službu, se při jejich slovech zachvěla.

„Nevadí,“ usmál se profesor. „Když se naučíte prožívat své sny vědomě, zjistíte, že jste objevili zcela nový svět. Podíváte-li se ve svém lucidním snu na trávu, keř, lístek na stromě, zjistíte, že je dokážete vidět tak ostře, jakoby to bylo ve skutečnosti. Jejich barvy budou dokonce jasnější a krás­nější, než na té nejlepší barevné televizi. Řeknete-li si, že chcete létat, jednoduše se odrazíte a letíte svobodně jako pták. Spatříte-li ve svém snu krásnou ženu, mů­žete s ní prožít lepší sex než ve skutečnosti.“

Poslední slova starého profesora konečně vyvolala zájem a úsměv na tvářích jeho stu­dentů, kteří mu při testování přístroje ve spánkové laboratoři pomáhali.

„To jste nám ale zatajil, pane profesore,“ ozval se jeden ze studentů kriticky. „Teď budeme muset testy opakovat…“ Studenti se začali smát. Jejich úkolem při testech bylo dát pomocí aktivace nějakého senzoru pouze informaci o tom, že jsou si vědomi, že spí a sní. A to byla, jak jistě uznáte, nuda.

„Vždycky jsem se snažil naučit své pacienty, trpící nočními můrami a poruchami spánku, vědomě snít a transformovat své sny tak, aby trauma, které jim působily, zmizelo,“ pokra­čoval profesor. „Většina pacientů ale nebyla schopna naučit se vědomě ovládat své sny. Raději se nechali léčit pomocí medikamentů. Proto jsem taky začal pracovat na přístroji, který by umožnil aktivovat centrum vědomí v mozku, právě ve chvíli kdy se objeví sen provázený panickými reak­cemi pacienta. To se mi nakonec povedlo i díky vám drazí kolegové a stu­denti.“

Po profesorově proslovu studenti pomalu opustili laboratoř. Diskutovali spolu o využití profesorova vynálezu v oblasti sexuálního experimentování. Profesor s doktorkou Málkovou je s úsměvem pozorovali. S nimi zůstala v laboratoři jen mladá sestřička Pavla.

„Pro dnes máte volno. Dnes v noci, už žádné další testy probíhat nebudou,“ chtěla ji poslat doktorka Málková domů.

„Pane profesore,“ ozvala se sestřička nesměle. „Mohla bych ten přístroj vyzkoušet? Ráda bych se zbavila svých nočních můr.“

„Dítě, co by vás mohlo trápit?“ pozvedl profesor překvapeně šedivé obočí.

„Já asi vím,“ zachmuřila se profesorova asistentka. „Je to ono, co si myslím?“

„Ano, každou noc se mi o tom zdá. Nemohu se toho zbavit…“

„Myslím, pane profesore, že máte prvního opravdového pacienta. Vzala ho pod paží a od­vedla ho kousek bokem, aby mu vysvětlila situaci.“

„Promiňte, nevěděl jsem, omlouval se trochu pobledlý profesor, když se vrátili. „Myslím, že bychom si o tom měli nejprve promluvit, než zkusíme použít ten přístroj.“

„Já o tom ale nechci mluvit,“ zavrtěla hlavou sestřička. „Potřebuji se s tím vyrovnat.“

„Já tady s ní zůstanu,“ navrhla asistentka. „Nikdo o tom nemusí vědět.“

„Tak dobře,“ prohlásil profesor po chvíli váhání. Vlastně proto ten přístroj sestrojil, aby se lidé mohli snadněji vyrovnat se svými sny a traumaty, které v nich opětovně prožívali.

Když profesor zachmuřeně opustil laboratoř a zamířil domů, sestřička ulehla na lůžko, kde před tím po několik týdnů ukládala dobrovolníky z řad studentů, kteří sloužili profesorovi jako pokusné osoby. Doktorka Málková jí upevnila na hlavu čepici se senzory a elektrodami, a pak opustila místnost, aby se Pavla mohla pokusit usnout.

Zatímco asistentka sledovala křivky EEG na monitoru svého počítače, sestřička pomalu usínala. Jedna fáze spánku NREM spánku přecházela zvolna v druhou. Konečně nastala čtvrtá fáze REM spánku. Byla krátká a nic mimořádného se během ní nestalo. Pavla spala klidně. Ani druhý cyklus nepřinesl žádné drama. Teprve při třetím spánkovém cyklu v REM fázi se spící dívka začala neklidně vrtět a cukat sebou, jako by se snažila před něčím či někým bránit.

Zdálo se jí, že jde nočním parkem. Zkracovala si přes něj cestu k autobusové zastávce jako již mnohokrát předtím. Vždy ji přitom mrazilo v zádech, ale dnes mělo to mrazení zvlášť dobrý důvod. Někdo šel za ní. Viděla jeho stín již, když opouštěla nemocnici. Byl to nějaký muž v kapuci přes hlavu. Přidala do kroku, aby se od něj vzdálila, ale on přidal do kroku taky. Rozběhla se a on se rozběhl za ní. Věděla, co bude následovat. Povalí ji na zem. Dá jí pár ran pěstí. Pak ji zatáhne do křoví a tam ji znásilní – hrubě a nelítostně…

Ta věc se jí stala již skoro před půl rokem. Měla štěstí, že přežila – alespoň to jí řekli na kriminálce. Pomohla násilníka usvědčit. V jednu chvíli se mu totiž svezla kapuce a ona mu pohlédla do tváře. Bylo to sice jen moment v slabém svitu lampy od cesty, ale i tak se jí jeho tvář ne­smaza­telně vryla do paměti. Na základě jejího popisu ho policisté brzy chytili a dali do vazby. Její dosavadní život se však té noci zhroutil. I když se uzdravila ze svých zranění, psychicky ji to poznamenalo. Rozešla se svým přítelem – v duchu mu zazlí­va­la, že tam nebyl, aby jí ochrá­nil, když ho potřebovala. Hlavně se však na něj již nemohla podívat jako na muže.

Pavla prožívala nyní svůj zlý sen znovu. Možná už po sté. Profesorův přístroj vyhodnotil její reakce a spustil stimulaci určitých oblastí jejího moz­ku. Pavla si náhle uvědomila, že spí, že se jí zdá její nejhorší noční můra, která ji pronásleduje od chvíle, kdy se jí to stalo. Náhle si byla vědoma, že je to jen sen. Pocítila úlevu, ale i tak běžela dál ve svém snu vystrašená skoro k smrti. Hrozné bylo, že se tento sen stal nějak živějším, než ty všechny ostatní před ním. Bylo to skoro takové, jako by se to vše dělo znova. Ještě metr či dva a muž ji dohoní a srazí k zemi. Ona to, co se jí stalo, však prožít znova nechtěla – ani ve snu. Prudce se otočila proti svému pronásledovateli a kopla ho vší silou mezi nohy, jak ji to naučili na kursu sebeobrany pro ženy, který začala před pár měsíci navštěvovat.

Netrefila se přesně, ale i tak se muž na chvíli zastavil – odpor nečekal. Zakolísal a ustou­pil o krok dozadu. Než se vzpamatoval, zasáhl ho druhý kop do brady – hodiny gymnastiky v mládí a lekce sebeobrany se napadené dívce vyplatily. Najednou už nebyl hrdina. Chytil se za obličej a dal se na útěk. Konečně si mohla Pavla oddychnout.

„Jste v pořádku?“ skláněla se nad ní doktorka Málková. Spící dívka sebou v posteli tak zuřivě trhala, že se bála, aby se jí něco nestalo. Proto raději pokus přerušila.

„Děkuji, je mi už dobře,“ usmála se na ni sestřička, jakoby z ní právě spadl těžký balvan, který ji dosud tížil. Půjdu už domů.

„Chcete si popovídat?“ zeptala se starostlivě doktorka.

„Ne, až zítra,“ rozhodla se Pavla nejprve si svůj sen promyslet. Rozloučila se s profeso­rovou asis­tent­kou a vydala se domů. Bylo asi po třetí hodině ráno, když procházela kolem nemoc­niční vrátnice.

„Dávejte na sebe pozor!“ ozval se z okýnka vrátnice hlas vrátného. „Ten chlap, který vás napadl, se prý tady v okolí ještě stále pohybuje. Nedávno přepadl nedaleko odtud nějakou mladou ženu a nebýt dvou mužů, kteří náhodou projížděli kolem a všimli si ho, asi by ji byl znásilnil. Dokonce je tady v novinách nakreslen jeho portrét. Chcete se podívat?“

Pavla nahlédla do okénka. Při pohledu na skicu tváře v kapuci ji zamrazilo, ale najednou si uvědomila, že jí tvář toho muže nic neříká. Pamatovala si jen muže v kapuci. Jeho tvář už ne. Pamatovala si, že ji napadl. Měla pocit, že se jí pak stalo něco hrozného, ale nevzpomínala si na to. Měla v paměti jenom svůj dnešní sen. Vše ostatní nějak mizelo v mlze zapomnění. Do té chvíle si myslela, že je ten muž ve vězení. „Možná ho pustili,“ napadlo ji. „Dneska je všechno možné.“

Vyšla před nemocnici. Chladný noční vzduch jí osvěžil vzpomínky. Připomněla si, že ten útoč­ník vyšel odněkud zpoza popelnic nahoře u parkoviště. Zřejmě si ji odtud vyhlédl, když odcházela trochu dřív z noční směny. Jako by ji to místo přitahovalo, zamířila právě tam. Pak ho spatřila. Stál tam – muž v kapuci. Úlekem se jí skoro zastavilo srdce. Její zlý sen zřejmě ještě neskončil. Muž ji však tentokrát neviděl. Hleděl za jinou dívkou, zřejmě také sestřičkou, která právě odcházela z areálu nemocnice bočním vchodem a mířila k parku. Pomalu se vydal za nic netušící dívkou tak, jako tenkrát za ní.

„Policie?“ řekla Pavla tiše do svého mobilu. „Ten muž, co ho hledáte za napadení žen, jde právě od nemocnice směrem do parku!“ Zaklapla rychle telefon, aniž by čekala na odpověď operátorky. Náhle jí došlo, proč si nepamatuje tvář toho muže, i když měla pocit, že by měla. Nikdy ji totiž neviděla. To, co donedávna považovala za skutečnost, se změnilo v sen a její sen z dnešní noci se stal skutečností. Slyšela, že podle budhistů je náš svět jen iluzí – snem, který prožíváme. Když se z něj probudíme, změníme ho. A přesně tohle se jí, díky přístroji profesora Černého, stalo.

Zastrčila mobil do kabelky a místo něj vytáhla silný paralyzér, který si nedávno pořídila. Pak zamířila k parku. Nebude čekat na policii. Sama ukončí svůj zlý sen.