Celý vesmír i život má být jeden řetězec příčin a následků. Všechny radostné i smutné pocity, které jsme kdy prožili, byly něčím podmíněny. Každá naše myšlenka byla nějak podmíněna. Máme tedy svobodnou vůli nebo se jen životem pohybujeme tak, jak nás vlna příčin a následků nese?
Podle současných vědeckých poznatků bychom neměli mít svobodnou vůli. Pocit, že se můžeme svobodně rozhodnout, je jen iluze. Naše myšlení by mělo být plně deterministické tak jako veškeré dění ve fyzikální realitě, která nás obklopuje. Nebylo tedy mou volbou psát tento článek, ale řetězec příčin a následků, který má původ již v nastavení konstant a parametrů na počátku vesmíru, mě k tomu dovedl. Vyplývá to z experimentálního výzkumu.
Průkopníkem v oblasti zkoumání vědomí a svobodné vůle byl fyziolog Benjamin Libet z Kalifornské univerzity. Nechal dobrovolníkům upevnit na hlavu elektrody, které snímaly elektrickou aktivitu jejich mozku, a na ruku umístit senzor monitorující činnost jejich svalů. Měli za úkol pozorovat bod pohybující se po ciferníku připomínajícím hodiny. Jejich úkolem bylo zmáčknout tlačítko spojené s osciloskopem měřícím čas ve chvíli, kdy se pro to svobodně rozhodnou, a říct, kde se bod právě nacházel.
Ukázalo se, že uplyne přibližně 200 ms od chvíle, kdy se subjekt vědomě rozhodne stlačit tlačítko do momentu, kdy dojde ke zmáčknutí tlačítka. Asi 300 ms předtím než subjekt má pocit, že učinil vědomé rozhodnutí, je už zřejmý nárůst mozkové aktivity. To by znamenalo, že pocit vědomí vzniká půl sekundy po tom, co již začala mozková aktivita. Svobodná vědomá vůle by tak byla jen iluze na konci nevědomé aktivity probíhající v mozku, protože to vypadá, že mozek se rozhodne o 300 ms dřív, než my máme pocit, že jsme učinili vědomé rozhodnutí. Pocit vědomí je pak jen poslední fázi rozhodovacího procesu v mozku.
Opakované experimenty Libetovy výsledky nevyvrátily. Naopak, zdá se, že mozková aktivita může předcházet pocit našeho vědomého rozhodnutí nejen o 300 ms ale o celé sekundy. Podle některých badatelů, je prý dokonce možné, na základě mozkové aktivity, s velkou pravděpodobností (60 – 80 %) předvídat, má-li pokusný subjekt možnost vybrat mezi dvěma tlačítky, které z nich se nakonec rozhodne zmáčknout. Zdá se tedy, že mozek se rozhoduje sám a nevědomě v důsledku své strojové reakce na vnější podnět. My máme zpětně jen iluzorní pocit, že jsme to rozhodnutí učinili sami a svobodně.
Je-li lidská mysl produktem neurální aktivity, je naše svobodná vůle pouhou iluzí. Mozek deterministicky reaguje na podnět – přitom si nejsme ničeho vědomi. Potom se náhle objeví pocit vědomí a svobodné vůle. K čemu tyto počitky příroda vytvořila a k čemu slouží, ale není z tohoto pohledu jasné.
Veškerá fyzika je deterministická, i když naše schopnost předvídat budoucnost je silně omezena topologickou strukturou prostoročasu, kvantovou neurčitostí a chaotickým chováním fyzikálních soustav obsahujících více než dva objekty. Všechno, co právě teď děláme, cítíme a myslíme si, by z tohoto pohledu mělo vyplývat již z podmínek na počátku našeho vesmíru.
Vše bylo určeno již na počátku a naše jednání tak není vědomé ani svobodné. Možná to tak předurčil Bůh a možná slepý hodinář. To je fatalismus – víra v předurčený a nezměnitelný osud. Podle této filosofie nemá smysl se o nic snažit – vše již bylo dáno a nic na tom nemůžeme změnit, a když se přece jen o něco snažíme, děláme to právě proto, že to bylo dáno a my nemůžeme jednat jinak. Lidé tedy vlastně neodpovídají za své činy, zlo je jen důsledek předurčení a svoboda slova je tedy k ničemu, když nevyjadřuje svobodnou vůli.
Když řidič na cestě srazí chodce, tak za to nemůže – je to důsledek příčin a následků. Je-li někdo opilec, nemůže za to – prostě to tak bylo dáno. Když někdo někoho zabije, prostě nemohl jinak. Podle ideje, že vše je dáno řetězcem příčin a následků, i terorista děla jen svou práci, k níž byl předurčen již při stvoření světa. Vše je deterministicky směřováno k počátku, kdy „Někdo“ nastavil celý vesmír tak, že zatímco já píšu tyto řádky, vy půjdete s manželkou na návštěvu tchýně, on se půjde opít a ona se nechá svést tím největším kreténem na světě. Podle této filosofie my všichni jen sledujeme absurdní divadlo, v němž hrajeme své role dle scénáře, který napsal někdo jiný.
Dle současného vědeckého poznání a smyšlení bychom měli tuto filosofii přijmout. Domnívám se však, že naprostá většina lidí, stejně jako já, by s tím měla problém. Náš vnitřní pocit, že máme svobodnou vůli, je tak silný, že ho nemůžeme ignorovat (vědě navzdory). Je-li tento pocit správný, nemůže ale na lidskou mysl pohlížet jako na pouhý důsledek elektrochemických reakcí v našem mozku. Může tedy existovat i jiné vysvětlení?
Svobodná vůle, svobodné rozhodnutí je největší nepřítel slabochů a svatoušků.
egon hostovský (prozaik a novinář)
Vesmír se sice jeví zcela deterministicky, ale stejně máme jen malou možnost predikovat budoucnost. Předvídatelnost budoucího vývoje čehokoliv je totiž v mnoha směrech omezena. Podle obecné teorie relativity je omezena samotnou globální geometricko-topologickou strukturou prostoročasu. V praxi rovněž nedokážeme spočítat ani dlouhodobě předpovídat chování chaotických systémů – tj. všech fyzikálních systémů, které se skládají z více jak dvou částí. Nejlépe to vidíme na naší schopnosti předvídat počasí. Předpověď chování částic na úrovni kvantového mikrosvěta má pak již pouze ryze statistický charakter. Přesto věříme, že budoucí stav každého objektu (i kvantového) je jednoznačně předurčen jeho počátečním stavem.
Determinismus se nedá ošidit, ale kupodivu se dá obejít. Náš svět totiž zřejmě neexistuje v jedné ale ve všech možných historiích současně. Na počátku neexistovaly nějaké přesně dané počáteční podmínky, díky nimž je vesmír právě takový, jaký ho pozorujeme, ale existoval ve všech možných stavech, které se začaly vyvíjet všemi myslitelnými způsoby.
Můžeme si to představit, jako svazek optických vláken, které jsou prosvětlovány jedním zdrojem světla. Čím víc je těch vláken, tím prochází jednotlivými vlákny méně energie. Navíc každým vláknem je promítán jiný obraz – jiný film. Všechny optické vlákna jsou na druhém konci zaměřeny na jedno plátno – plátno naší reality. Výsledný obraz bude jedna šedivá mlha, kde jsou smíšeny všechny možné filmy a jejich verze – všechny možné podoby reality. Aby to bylo ještě složitější, každé vlákno se v každém momentě může štěpit, podobně jako kanál blesku, do několika dalších vláken – každý film tak vytváří nové a nové dějové linie.
Abychom získali ostrý obraz a mohli sledovat film reality, jak ji známe, musíme omezit počet vláken na minimum – nejlépe na jedno jediné a skrz ně poslat veškerou energii ze zdroje světla a na plátno promítnout vybraný film. Podle kvantové fyziky vytváříme realitu, jak ji známe, v okamžiku pozorování. Tehdy dochází k redukci možných historií (viz experiment Schrödingerova kočka). Když přerušíme pozorování, realita se opět rozplyne do mnoha možných historií.
Každá historie – každý film je dokonale deterministický – jedno okénko filmu následuje za druhým. My si ale vybíráme, na který z filmů, se budeme v nespočetné kosmické filmotéce koukat. Volíme si, která historie se stane skutečností. Tento výběr neprovádíme v minulosti, ale kupodivu v budoucnosti. Film bez pozorovatele nikdy nebude promítnut na plátno reality. Historie neobsahující subjekt schopný pozorovat realitu, se nikdy nestane skutečností.
Naše svobodná vůle tedy nespočívá v tom, že bychom mohli měnit děj filmu, ale v tom, že si vybíráme, na který film se budeme koukat. A protože si můžeme vybrat, jsme odpovědni i za své činy. Budoucnost tvoříme tím, že si každý den, vybíráme svoji minulost.
Pokračování k tomuto tématu – článek: Interpretace Libetových experimentů
Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)
Více se také dozvíte v knize: SCHRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022)