Byla skoro půlnoc. Královský hrad se ve svitu měsíce majestátně tyčil proti noční obloze. Světla v komnatách pomalu pohasínala. Okna však zůstávala pootevřená, protože byla teplá letní noc. Na obloze nebyl ani mráček. Náhle ale něco temného na chvíli překrylo svit měsíce. To něco se blížilo k hradu. Několikrát jej obletělo. Strážný ve věži by možná spustil poplach, kdyby nebyl zmožen únavou a vínem.

Mohutná křídla se zapřela do vzduchu a děsivý stín mohutného netvora začal klesat. Instinkt ho dovedl přímo k oknu princezniny komnaty. Bylo otevřené, ale i kdyby nebylo, pro létající monstrum by nepředstavovalo žádnou překážku. Princezna spala v bohatě zdobené posteli s mod­­rými nebesy. Byla unavená po oslavě svých osmnáctých narozenin. Večer protancovala na plese s nápadníky ucházejícími se o její ruku. Škoda, že se jí žádný nelíbil. Teď by se silný a statečný ochránce hodil.

Dračí pařáty se zachytily na okenní římse, až se pod váhou těla zeď zachvěla. Neforemná dračí hlava se vnořila do okna a dvě červeně zářící oči se upřely na spící princeznu. Byla nádherná. Nebylo divu, že měla tolik nápadníků – jak se zdálo nejen z řad princů. Také temné síly si na ni činily nárok. Horký dračí dech sfoukl z princezny tenkou přikrývku.

„Pojď ke mně,“ promluvil drak lidským hlasem a na jeho pokyn princezna jako náměsíčná vstala, nazula si čer­vené střevíčky a jako zhypnotizovaná jen v noční košilce zamířila k obludě, která na ni čekala v okně. Drak ji uchopil předními tlapami a lehce jako pírko ji zvedl do vzduchu. Odrazil se od okna, až se hradní zdi znovu otřásly, a mocným máchnutím křídel se vznesl do vzduchu.

Podivný rachot a chladný závan vzduchu způsobený máchnutím silných dračích křídel konečně probudil strážné. Ti začali troubit na poplach, ale už bylo pozdě. Drak odnášel nebohou princeznu kdovíkam.

Spící princ – ukázka