Determinismus a svobodná vůle

Předvídatelnost budoucího vývoje hmoty je v mnoha směrech omezena. Dle obecné teorie relativity je omezena samotnou globální geometricko-topologickou struk­tu­rou prostoročasu. Nedo­ká­žeme spočítat ani dlouhodobě předpovídat chování chaotic­kých systémů – tj. všech fyzikálních systémů, které se skládají z více jak dvou částí. Předpověď chování částic na úrovni kvantového mikrosvěta má pak již pouze ryze statistický charakter. Přesto věříme, že budoucí stav každého objektu je jednoznačně předurčen jeho počátečním stavem.

Budoucnost je dána minulostí. Není známo nic, co by tento princip z hlediska fyziky narušovalo. Vzato do důsledku, již na počátku světa bylo určeno, na co každý z nás myslí právě teď i to, na co budeme myslet a co budeme dělat dnes večer. Je to pouhá iluze, že máme možnost se rozhodnout, zda půjdeme večer do kina, na pivo, za zábavou či zda zůstane doma a budeme se koukat na televizi či zalezeme do postele?

Je-li naše možnost svobodné volby nulová, v podstatě nelze nic na tomto světě ani v našich životech změnit. Vše co bude, bylo již dáno. Zločinci nemohou za své zločiny, diktátoři dělali jen to, co jim bylo předurčeno. Lidé konající dobré skutky nám mohou být k smíchu – i oni však za to nemohou. Bylo jim to souzeno osudem. Vlastně všichni děláme jen to, co máme a ani jeden z nás to nemůže změnit. Stačí se nechat unášet proudem.

Pokud lidé ztratí důvod věřit tomu, že mají svobodnou vůli, nemohou věřit ani tomu, že mají duši, že tento svět má nějaký smysl. Pojmy jako morálka či svědomí ztrácejí svůj smysl a lidé se mohou chovat, jak se jim právě zachce. Však všechno bylo již dávno předurčeno – i jejich chování. Veškerý pokrok je jen důsledkem nevyhnutelného běhu událostí.

Pokud naše svobodná vůle není jen pouhou iluzí, psýché není produktem činnosti mozku, ale je velmi zajímavým fenoménem, o který by se fyzika měla intenzivně zajímat, pokud se má její vývoj posunout dál. Znamenalo by to, že fyzikům něco velmi důležitého v popisu světa chybí a vesmír není neživou hromadou hmoty, jak se nám jeví.

Průkopníkem v oblasti zkoumání vědomí a svobodné vůle byl fyziolog Benjamin Libet z Kalifornské univerzity. Nechal dobrovolníkům upevnit na hlavu elektrody, které snímaly elektric­kou akti­vitu jejich mozku, a na ruku umístit senzor monitorující činnost jejich svalů. Měli za úkol pozorovat bod pohy­bu­jící se po ciferníku připomínajícím hodiny. Jejich úkolem bylo zmáčknout tlačítko spojené s osciloskopem měřícím čas ve chvíli, kdy se pro to svobodně rozhodnou, a říct, kde se bod právě nacházel.

Ukázalo se, že uplyne přibližně 200 ms od chvíle, kdy se subjekt vědomě rozhodne stlačit tlačítko do momentu, kdy dojde ke zmáčknutí tlačítka. Asi 300 ms předtím než subjekt má pocit, že učinil vědomé rozhodnutí, je už zřejmý nárůst mozkové aktivity. To by znamenalo, že pocit vědomí vzniká půl sekundy po tom, co již začala mozková aktivita. Svobodná vědomá vůle by tak byla jen iluze na konci nevědomé aktivity probíhající v mozku, protože to vypadá, že mozek se rozhodne o 300 ms dřív, než my máme pocit, že jsme učinili vědomé rozhodnutí. Pocit vědomí je pak jen poslední fázi rozhodovacího procesu v mozku.

Opakované experimenty Libetovy výsledky nevyvrátily. Naopak, zdá se, že mozková aktivita může předcházet pocit našeho vědomého rozhodnutí nejen o 300 ms ale o celé sekundy. Podle některých badatelů, je prý dokonce možné, na základě mozkové aktivity, s velkou pravděpodobností (60 – 80 %) předvídat, má-li pokusný subjekt možnost vybrat mezi dvěma tlačítky, které z nich se nakonec rozhodne zmáčknout. Zdá se tedy, že mozek se rozho­duje sám a nevědomě v důsledku své strojové reakce na vnější podnět. My máme zpětně jen iluzorní pocit, že jsme to roz­hod­nutí učinili sami a svobodně.

Otázkou je, proč vlastně máme pocit vědomí. K čemu je to dobré? Je to výtvor slepé evoluce, protože příroda zjistila, že je to nějak dobré pro naše přežití? Je snad efektivnější programovat chování dravce, kterým člověk je, ve vědomém módu než v tom nevědomém? Nemohu se zbavit pocitu, že vytváření tak složité virtuální reality pro „přežití“ pouze na základě kombinace následků a příčin je poněkud přitažené za vlasy.

Benjamin Libet zkoumal také v průběhu operace odhalený povrch mozku. Mohl přitom komunikovat se svými pacienty, protože tito zůstávají během neurochirurgické operace při vědomí. Požádal je, aby se pokusili vzájemně porovnat dva odlišné vjemy. První byl vyvolá­ván dotykem špičatého předmětu přímo na zápěstí pacienta a druhý byl výsledkem elektrické stimulace zá­pěstí homunkula v jeho mozku. Oba typy podráždění vyvolávaly u pa­cienta pocit dotyku zápěstí.

Zajímavé na tomto experimentu je, že když se experimentátor nejprve dotkl pacientova homunkula v místě jeho pravého zápěstí a asi dvě desetiny sekundy poté jeho levého zápěstí, hlásil pacient tyto vjemy v opačném pořadí. Přitom nervový impuls z homunkula nemusel projít metr dlouhou dráhu od zápěstí do mozku jako v případě impulsu šířícího se od levého zápěstí pacienta. To je podivné.

Další experimenty pana Libeta naznačují, že teprve asi až po půl sekundě mozkové aktivity odpovídající vnějšímu stimulu se objevuje pocit jeho uvědomění si.

Představme si, že máme zakryté oči a někdo se dotkne nějakým nástrojem kůže naší ruky, aniž bychom to viděli. Subjek­tivně máme pocit, že vjem doteku nastal ve stejném okamžiku, kdy k němu skutečně došlo. Je to ale pravda?

Nyní si představme, že máme do mozkové kůry zavedenou elektrodu, jejíž elektrický stimul budeme vnímat jako dotyk kůže druhé ruky. Ukazuje se, že stimul kratší půl sekundy vůbec nezaregistrujeme. Delší elektrický stimul začneme vnímat až po uplynutí půl sekundy. Výsledek tohoto pokusu bychom mohli například vysvětlit, nějakým zpožďujícím procesem v mozku. Normálně se přece nestává, aby nás někdo dráždil přímo v mozku. Jak potom ale vysvětlit následující výsledek experimentu?

Máme zakryté oči a někdo se v určitém okamžiku opět dotkne stejného místa na naší ruce. Dříve než uplyne půl sekundy, aktivuje ještě navíc elektrickou stimulaci mozkové kůry. Pak se však stane něco divného. Zjistíme, že jsme dotek kůže naší ruky vůbec nevnímali – nepronikl do našeho vědomí. Jako by ho druhý impuls zcela vymazal, i když jsme měli skoro půl sekundy na jeho uvědomění si. Teprve až po půl sekundě elektrické stimulace jsme mohli pocítit vjem vyvolaný stimulací mozkové kůry homunkula.

Z výše uvedených pokusů vyplývá paradox. Abychom si něco uvědomili, potřebujeme půl sekundy. Další sekundu potře­bujeme k tomu, abychom dokázali vědomě na podnět reagovat. Celková doba vědomé reakce na podnět představuje tedy zhruba jednu a půl sekundy. To by ovšem znamenalo, že všechny činnosti, které od nás vyžadují rychlé reakce, provádíme zcela ne­vě­domě jako naučený automat.

Hrajeme-li tenis, řídíme-li auto či třeba diskutujeme-li s někým, měli bychom to vše dělat, dle výše zmíněných expe­ri­mentů, pouze nevědomě bez účasti vědomí. Vědomá reakce by se měla dostavit, necháme-li si alespoň jednu a půl sekundy „na rozmyšlenou“. Musíme-li však reagovat rychleji – v kratším čase, je naše vědomá reakce pouze iluzí našeho mozku. Nebo je všechno úplně jinak.

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *