Determinismus a svobodná vůle

Naprostá většina fyzikálních zákonů je z hlediska toku času dokonale symetrická. To znamená, že tyto zákony by fungovaly stejně nezávisle na tom, zda by čas plynul směrem z minulosti do budoucnosti nebo naopak. Již mnoho let se fyzikové snaží zjistit, co je příčinou toho, že existuje nějaká šipka času. Na toto téma vznikla již řada fyzikálních teorií, které jsou založeny na principu entropie, druhé větě termodynamiky a sta­tistice.

V klasické fyzice cokoliv učiníme na konci fyzikálního experimentu, nemůže ovlivnit situaci na jeho začátku. V kvantové fyzice toto ovšem neplatí. Pokusíme-li se oklamat „přírodu“ tím, že vymyslíme důmyslný experiment, který má za úkol například dodatečně zjistit, kterou štěrbinou elektron prošel v difrakčním experimentu, nebo ovlivnit jeho spin v Stern-Gerlachově zařízení, měření na konci experimentu neovlivní pouze konečný stav elektronu, ale celou jeho historii od počátku experimentu.

V kvantovém mikrosvětě se směr plynutí času nejeví tak podstatný jako v makrosvětě, jejž známe z dennodenní zkušenosti. John Cramer z Washingtonské univerzity v Seattlu navrhl velmi zajímavý popis, jenž vysvětluje chování kvantových systémů pomocí komunikace mezi elementárními objekty, která probíhá směrem z minulosti do budoucnosti a také z budoucnosti do minulosti. Ve výsledku je tato komunikace bez­ča­sová.

Vibrující elektron vytváří elektromagnetické pole, které by se mělo dle fyzikální symetrie šířit ve formě vln směrem do budou­cnosti a rovněž i směrem do minulosti. Elektromagnetické vlny šířící se směrem do budoucnosti dobře známe – jsou to světelné paprsky, které nám umožňují nám vidět. Naopak s elektromagnetickými vlnami šířícími se z bu­doucnosti do minulosti – ne­máme žádnou zkušenost, přestože by také měly existovat.

Vlny směřující do budoucnosti se nazývají retardované (opož­děné – dorazí k cíli později, než jsou vyzářeny ze zdroje). Vlny šířící se směrem do minulosti se nazývají pokročilé (dorazí k cíli dříve, než jsou vyzářeny ze zdroje). Představme si nyní elektron, který současně vyzáří retardovanou i pokročilou vlnu.

Retardovaná vlna směřuje do budoucnosti, dokud se nesetká s jiným elektronem, který může její energii pohltit. Pohlcením energie začne druhý elektron vibrovat a vytvoří vlastní retar­do­vané pole, které zcela zruší směrem do budoucnosti retar­dované pole od prvního elektronu. Absorbující elektron však produkuje také pokročilou vlnu, která směřuje zpátky do minulosti, kde se setká s prvním elektronem, jenž jejím pohlcením začne vibrovat a vytvoří novou pokročilou vlnu, která vyruší jeho původní pokročilou vlnu.

Vlnění postupující v čase za okamžikem pohlcení energie druhým elektronem nyní neexistuje – je vyrušeno. Neexistuje také žádné záření, které by se šířilo zpátky v čase před okamžikem vyzáření energie prvním elektronem. Existuje jen vzájemně zesílená dvojitá vlna mezi oběma elektrony, která je spojuje skrze prostoročas. Protože se zde jedná o komunikaci v obou směrech času, je ve skutečnosti tato komunikace bezčasová.

Tato představa je nejlepším popisem podstaty kvantových jevů, jaká kdy byla vytvořena. Můžeme vyslat elektron do expe­rimentu se štěrbinami a změnit jeho uspořádání až ve chvíli, kdy elektron proletěl štěrbinami, abychom zjistili, kterou štěrbinu použil. Přesto to nikdy nezjistíme. Dle tohoto modelu, elektron vysílá vlnu do budoucnosti, která se vrací do minulosti a svým způsobem ho informuje o tom, jak bude vypadat uspořádání expe­rimentu po celou dobu jeho trvání.

Je-li lidská duše produktem neurální aktivity, je naše svobodná vůle pouhou iluzí. Mozek deterministicky reaguje na podnět – přitom si nejsme ničeho vědomi. Potom se náhle objeví pocit vědomí a svobodné vůle. K čemu tyto počitky příroda vytvořila a k čemu slouží, ale není jasné. Mají-li lidská duše a její obsahy charakter kvantových objektů, pak ovšem Libetovy experimenty získávají zcela jinou logiku.

Představme si, že by sekvence událostí spojených s vědomou volní reakcí neprobíhala takto:

t = 0 ms          neurony se mi v mozku za­čínají aktivizovat

t = 300 ms      neurony jsou aktivní, chci zmáčknout tlačítko

t = 500 ms      mačkám tlačítko

ale takto:

t = 0 ms          chci zmáčknout tlačítko

t = 300 ms      neurony v mozku jsou aktivní

t = 500 ms      mačkám tlačítko

V prvním případě zmáčknu tlačítko se zpožděním 200 ms, v druhém případě se zpožděním 500 ms, což je 2,5 x pomaleji. Takové zpoždění by už nám bylo nepříjemné. Chtěli bychom zabrzdit a teprve po půl sekundě nebo i později by se naše noha pohnula a zamířila směrem k pedálu brzdy. Za tu dobu bychom ujeli 50-ti kilometrovou rychlostí 7 metrů. Po celou tu dobu by se nic nedělo. Pak by teprve auto začalo brzdit.

Normální rychlost reakce na podnět je kolem 250 až 300 ms; tj. vidíme podnět, rozhodneme se reagovat, reagujeme. Pokud potřebujeme asi 200 ms, k tomu, aby se nervový signál dostal z mozku k ruce, zbytek času slouží pro spuštění vlastní reakce. Kdybychom reagovali pomaleji, asi bychom v přírodě ani ve městě nepřežili.

Interpretace klasické vědy je, že naprostou většinu činností provádíme nevědomě, protože pro uvědomění si situace potřebujeme asi půl sekundy a pro vědomou reakci na situaci další půl sekundy. To znamená, že řídíme-li auto, hrajeme-li tenis či táhneme-li šachovou figurkou do jedné sekundy po spoluhráči, provádíme všechny tyto činnosti nevědomě jako automat. To, že máme pocit, že víme, co děláme a máme to pod vědomou kontro­lou, by měl být jen blud, v němž všichni žijeme.

Je-li duše kvantovou strukturou, může se zde uplatnit vliv komunikace mimo čas. Rozhodneme-li se provést nějaký úkon, informace o tomto rozhodnutí se přenáší i do historie psýché. Budoucí rozhodnutí se objevuje v nevědomé části psýché jako svinutý obraz. Ten aktivuje mozková centra potřebná pro reakci mozku ve formě jeho aktivizace k vyslání nervových signálů po­třebných pro fyzickou reakci těla. Možná to zní fantasticky, ale jedná se o v kvantovém světě reálný jev.

Dotkne-li se někdo naší ruky, aniž to vidíme, máme pocit, že se tento obraz rozvinul v naší mysli takřka okamžitě. Pokusí-li se druhá osoba přenos této informace do našeho mozku přerušit či „resetovat“ tak, jak to udělal Libet, pocit uvědomění si dotyku ruky se vůbec nedostaví. Má to svou logiku.

Předpokládejme, že obraz dotyku ruky se rozvinul v psýché bezprostředně. Standardně by měla následovat specifická reakce mozku. Ta se však nedostaví, protože jsme mu v tom zabránili elektrickým stimulem. Je to, jako bychom narušili experiment, v němž se projevují kvantové efekty, dodatečným měřením. Je narušena celá historie a obraz rozvinutý v minulosti přestane existovat, jako by nikdy nebyl. Žádné opoždění vědomí za smy­slovým podnětem tedy nevzniká – událost spojená s dotykem ruky prostě pro psýché přestala existovat. Zásah v budoucnosti změnil minulost – historii psýché.

Proč tedy dráždění bodu na ruce zaregistroval subjekt dříve než stimulaci bodu v mozku, přestože stimulace bodu v mozku předcházela stimulaci bodu na ruce? Z hlediska představy, že pocit dotyku ruky vzniká, až když informace o něm dorazí do mozku, je výsledek tohoto experimentu nepochopitelný.

Pokud se však obraz podnětu rozvinuje v místě stimulace, je výsledek tohoto experimentu zřejmý. Stimulace bodu v moz­kové kůře, který není inervován a „necítí“ dotyk, se musí nej­prve přenést do bodu na kůži ruky, aby se pocit dotyku rozvinul. Je-li podrážděn přímo bod na ruce, rozvinuje se obraz této události v mysli subjektu dřív, než informace dorazí do mozkové kůry a je v ní zpracována.

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *