Setkáš-li se někde v dáli,
se zlým drakem v jeho sluji,
najdi draka ve svém nitru,
který zdolat zlo ti dodá sílu.
Síla, která zrodí zlého draka,
dobrému pak život dává.
Část staré rytířské pověsti
Po nepohodlné lesní cestě jel pomalu nádherný kočár s výsostnými znaky Slavelónského království. Byl doprovázen několika rytíři na koních. Od nástupu krále Richarda na trůn před šesti lety bylo v celé zemi bezpečno, ale přesto se tu a tam mohly objevit skupinky lapků. Bezpečnost nebylo vhodné zanedbávat zvláště, když v kočáru cestovali členové královské rodiny.
Byl to blízký králův rádce a přítel baron Teodor, který dohlížel na pětiletého prince Zdislava. Vraceli se domů na královský hrad z návštěvy princových prarodičů z otcovy strany. Ti se krátce po tom, co se jejich syn Richard ujal vlády, přestěhovali na jih země do menšího hradu uprostřed krásné přírody.
Malý princ byl dlouhou cestou unaven a nudil se. Do královského hradu to však bylo ještě velký kus cesty. Nějakou chvíli se díval z okna, jak ubíhá krajina kolem. Pak si házel s míčem tak, že ho házel proti dřevěné stěně kočáru, což nedělalo příliš dobře baronu Teodorovi, zvláště když se míč odrážel stále blíž jeho hlavě.
„Princi, nechte toho!“ zlobil se. „Co když mne trefíte? To by se vám líbilo, ubližovat starému muži?“
Zdislav se sám pro sebe usmál. Zřejmě ho ta představa pobavila. Chvíli byl opravdu hodný a způsobně hleděl z okna kočáru. Dlouho mu to ale nevydrželo a zase se začal nudit.
„Uhááá! Jsem drak!“ vykřikl a vrhl se na chudáka Teodora s úmyslem ho kousnout. Měl moc rád pohádky a hrdinské příběhy o dracích. Nemohl se jich nabažit. Často si hrál na to, že je drak. Rodiče se podivovali jeho fantazii a vysvětlovali mu, že je princ a ne drak. On si ale nedal vymluvit, že je hrozitánský drak.
„Tak, a dost!“ bránil se Teodor, jehož nekonečná hra na zlé i hodné draky unavovala, a teď na ni neměl náladu ani náhodou. V životě už toho prožil hodně. Bojoval po boku králova otce. Jezdil po světě jako jeho velvyslanec. Pomáhal králi Richardovi, když byl ještě princ a jeho strýc kníže Vladislav se synem Vilémem ho chtěli podle sprovodit ze světa a zmocnit se království. Na hlídání neposlušného malého prince si však připadal už trochu starý.
„Tak a dost! Jsem už unavený,“ odtrhl nezbedného prince od sebe, vykoukl z okna kočáru a zavelel: „Zastavte koně! Uděláme si přestávku.“
„Ale pane,“ protestoval mladý velitel stráže Jindřich, „za hodinu budeme venku z lesa. Tam by se nám lépe odpočívalo.“
„To nevydržím,“ prohlásil zničeně baron. „Potřebuji zastavit hned teď.“
Velitel stráže chtěl ještě něco říct a naklonil se k oknu kočáru, kde seděl princ. Kousnutí do ruky, jíž se opřel o spodní rám okna, ho však zbavilo argumentů. Bezpečnější by bylo udělat přestávku, až budou venku z lesa a skal, ale pochopil, že baron Teodor by se nemusel dočkat té chvíle při zdravém rozumu.
„Zastavit stát! Sesednout z koní,“ poručil a kromě několika stráží nechal své muže také trochu vydechnout.
Baron Teodor se těžce vysoukal z kočáru a nakázal Zdislavovi: „Můžete se tady, princi, na chvíli proběhnout, ale nechoďte daleko. Jen tak, ať na vás stále vidím!“
Zdislav radostně vyskočil a chvíli běhal po lese mezi stromy. Baron Teodor doufal, že ho to trochu unaví a zbaví přebytečné energie. Na chvíli podlehl sebeuspokojení a natáhl se na mez, aby si trochu protáhl záda. Bylo to příjemné a tak se mu oči samy od sebe zavřely. Nepostřehl, že se princ zatoulal až ke skalám v kopci nad cestou.
Princ Zdislav byl skalami přitahován, a proto k nim zamířil. Jedna ze skal ho přitahovala, jako by byla zmagnetizována. Když přišel blíž, zjistil, že v ní zeje velká díra – vchod do jeskyně. Opatrně nakoukl dovnitř. Byla hluboká. Bál se, ale jeho zvědavost ho táhla dovnitř. Pomalu a opatrně vešel do tmavé sluje.
„Princi! Kde se touláte?“ zavolal baron Teodor ke skalám, když se Zdislav delší dobu nevracel a všichni už byli připraveni pokračovat v cestě.
„Proč jste ho nehlídal?“ zlobil se Teodor na velitele stráže.
„Já?“ ušklíbl se rytíř. „Vy jste ho měl hlídat.“
„Sakra,“ zaklel Teodor a vydal se ke skalám. „Princi! Kde jste?“
„Tady jsem,“ vykoukl malý princ zpoza nejbližší skály.
„Vy jste mi, princi, nahnal strachu,“ ulevil si baron. „Co jste tam proboha dělal?“
„Je tam dračí vejce! Vezmeme je sebou? Prosím!“ žadonil Zdislav.
„Ne,“ ujistil ho Teodor. „Dračí vejce musí zůstat tam, kde je.“
„Ale proč?“ nabíral malý princ k pláči.
„Mohlo by se cestou rozbít,“ vymyslel si kvapně vysvětlení Teodor.
„Aha,“ povzdychl si Zdislav smutně a neochotně vlezl zpět do kočáru. Kočí práskl bičem a kočár se rozjel směrem ke královskému hradu.