Jindřich počítal, že vyřadil z boje šest či sedm mužů. Zbývalo jich tedy pět až šest. To bylo zatraceně mnoho. Možná dva až tři by zvládl, ale pět či šest, to bylo nad jeho síly. Pak se ozval bučivý zvuk rohu a k jeho znepokojení za chvíli dorazil další tucet ozbrojených mužů. Zřejmě je hledali ve dvou skupinách. Nyní se veškeré jeho šance na ochranu královny rozplynuly.
„Mami, já se bojím,“ ozval se v rohu místnosti slabý Alenčin hlásek.
„Neboj se, dítě, rytíř Jindřich nás ochrání,“ uklidňovala ji královna.
Jindřich tolik jistoty necítil. Snažil se smířit s tím, že zanedlouho zemře – statečně jako pravý rytíř. Oběma rukama pevně svíral obnažený meč, modlil se a čekal. Nemusel čekat moc dlouho. Za chvíli uviděl vojáky opatrně se přibližující ze všech stran ke srubu. Kryli se za svými štíty a čekali, kdy na ně vyletí nějaká smrtící střela. Nic se však nedělo.
„Vzdejte se a budete ušetřeni!“ zvolal jeden z nich, který jim zřejmě velel.
Jindřich se obrátil s němým dotazem na královnu. Ta jen zakroutila hlavou. Věděla, že by je stejně nic dobrého nečekalo a rytíře Jindřicha by ti muži nejspíš na místě popravili.
„Nikdy!“ vykřikl Jindřich. „Nikdy se neskloníme před loupeživou lůzou!“
„Královna s dcerou musí zůstat naživu! Všechny ostatní, kdo se tam skrývají, zabijte!“ vykřikl velitel vojáků. „Vykuřte je!“
Na jeho rozkaz naházeli vojáci hromadu vlhkého klestí na návětrnou stranu srubu a zapálili ji. Jindřich věděl, že je nechtějí upálit, ale v štiplavém kouři, který pronikal do srubu škvírami, dlouho vevnitř nevydrží. Kdyby se jim i přesto nechtělo ven, dva chlapi se sekyrami se začali dobývat dovnitř. Jeden sekal do dveří a druhý do okenice. Otázkou bylo, co povolí první – dveře, nebo okno. Jejich situace byla bezvýchodná.
Jindřich sklopil hledí přilbice a přichystal si meč k boji. Byl připraven, jakmile dveře či okenice povolí, vyběhnout ven a bojovat jako lev a vzít s sebou na onen svět tolik nepřátel, kolik jen bude moci. Ve chvíli, kdy už dveře skoro povolily, sekání naráz ustalo, jako by vojáka snažícího se dostat dovnitř něco popadlo a vyhodilo vysoko do vzduchu. S ječivým výkřikem ho následoval i druhý muž.
Prostor před srubem osvítil obrovský záblesk. Ozval se zděšený křik a nadávky adresované někomu nebo něčemu, co na ně útočilo. „Co se to děje?“ nechápal Jindřich. „Že by dorazila pomoc?“ Neslyšel ale žádné řinčení zbraní ani další zvuky a bojovné pokřiky typické pro boj muže proti muži. „Ať je to, co chce… S pomocí boží. Na ně!“
Mocným kopnutím Jindřich vyrazil sekerou téměř již rozbité dveře. Vyběhl ven a bez otálení jediným máchnutím meče skolil prvního muže běžícího kolem. Pak spatřil to, co vyvolalo paniku a zděšení mezi oblehateli. Hrůzou se mu postavily vlasy pod přilbicí. Byl to nepříliš velký, ale přesto opravdový drak. Svými rohy, hroznými drápy a mocnými údery ocasem rozháněl vystrašené nepřátele a likvidoval ty, kteří se mu postavili na odpor. Plivl oheň a dva vojáci se hned svíjeli v plamenech.
Náhle se ale štěstí přiklonilo na stranu vojáků. Jeden z nich, muž jako hora, vrhl své kopí proti drakovi a zasáhl ho do hrudi. Drak zařval a zapotácel se. Poslední čtyři vojáci, kteří byli ještě schopni boje, se na draka vrhli s úmyslem ho dorazit. Muž, který úspěšně draka zasáhl svým kopím, vydal ze svých úst vítězný řev. Ustal až ve chvíli, kdy ho do prsou zasáhl šíp z luku, který sebral Jindřich jednomu z mrtvých nepřátel.
Druhý přesný zásah šípem dal zbývajícím vojákům na vědomí, že je tu někdo, kdo je jim pro danou chvíli nebezpečnější než těžce zraněný drak. Dva poslední muži se proto zuřivě vrhli na rytíře Jindřicha. První zvedl meč do nápřahu a s divokým křikem se rozběhl na něj. Jiný by se možná zalekl, ale Jindřich namířil svůj meč přímo mezi zvednuté ruce útočníka. Ten se v poslední chvíli zastavil, jinak by se hrdlem nabodl na hrot meče. Jindřich se uhnul do strany a jeho meč projel útočníkovým podpažím. Pak se otočil a jeho meč prudkým seknutím vše dokončil.
Zbýval ještě poslední voják. Ten nepodlehl emocím a střetl se s Jindřichem jako rytíř s rytířem. Byl to zhrzený velitel této malé jednotky, jež nečekaně podlehla útoku draka a zoufalé odhodlanosti jediného osamělého obránce. Jejich meče se zkřížily. Výpad jednoho střídal kryt druhého. Každý odražený útok přecházel v nový protiútok. Oba rytíři bojovali srdnatě, i když už jim docházely síly. Věděli, že jde o všechno. Královna s princeznou, které opustily zakouřený srub, sledovaly souboj obou mužů s obavami.
Nepřátelský velitel tlačil z posledních sil sérií seků rytíře Jindřicha před sebou, až ten zakopl o kořen stromu. Upadl na záda a zdálo se být rozhodnuto. Ještě se sice pokoušel vstát, ale znovu upadl. Muž mu vykopl jílec meče z rukou. Spokojený sám se sebou si stoupl nad Jindřichovu hlavu, aby mu zabořil špičku meče do hledí přilbice. V tom ho zasáhla střela z luku, kterou vystřelila královna. Nebyla moc silná ani přesná. Neškodně sklouzla po mužově brnění. Stačila však na chvíli odvést jeho pozornost a zastavila tak smrtící bodnutí.
Jindřich v posledním vzepjetí sil uchopil protivníka za kotníky, vymrštil své nohy, opřel se jimi do muže a zároveň mu podtrhl nohy. Ten s výkřikem padl dozadu a udeřil se hlavou o kámen. Než byl schopen si uvědomit, co se stalo, Jindřich ho přiklekl a poslal do pekel za jeho druhy.
„Dorazím teď toho draka,“ řekl Jindřich, když se po těžkém boji postavil zase na nohy. Vzal si meč a zamířil k obludě. Drak těžce supěl, ale ještě žil. Pohlédl mu do očí, ale neviděl v nich nepřátelství. Naopak. Zvedl meč, aby ukončil život tvora, který jim mohl být ještě stále nebezpečný. Byl si ale vědom, že je ten netvor vlastně zachránil. Najednou se mu vybavila slova prince při jejich odjezdu z hradu a jeho meč se zachvěl…