Den po svém sebeúnosu z rodného hradu se princ Zdislav uložil k spánku už odpoledne s tím, že se pokusí vtělit do svého dračího těla a najde svou matku a sestru. To se mu povedlo. Jako drak doletěl k jejich úkrytu právě ve chvíli, kdy se nepřátelští vojáci už dobývali do srubu. Podařilo se mu je zastrašit a s těmi, kteří se mu postavili na odpor, se snadno vypořádal. Už si byl skoro jist svým vítězstvím, když tu mu něco tuhého, ostrého a špičatého projelo mezi tvrdými šupinami chránícími jeho hruď stejně jako plátové brnění rytíře.
Drak zalapal po dechu. Zbývající vojáci se na něj vrhli s úmyslem ho na místě dorazit. Od jejich úmyslu je naštěstí odradil rytíř, který se znenadání objevil před poničeným srubem. Zdislav v něm poznal svého přítele Jindřicha. S napětím, bez ohledu na své zranění, sledoval jeho těžký, ale vítězný boj, který s nepřátelskými vojáky svedl. Spatřil také svoji matku, jak chráníc před kouřem princeznu Alenku opustila s ní zakouřený srub.
Pak Jindřich zamířil k němu s úmyslem dorazit bestii, která se tu nenadále, i když v pravou chvíli, objevila. Zřejmě netušil, že se v drakovi skrývá princova duše. Zdislav mu to chtěl říct, ale ztratil již přespříliš krve, aby byl schopen vydat ze sebe víc než pouhé zachroptění. Jindřich zvedl svůj meč nad hlavu a chystal se seknout. Jeho pohyb se však v poslední chvíli zastavil. Zdislav netušil, zda to bylo proto, že si vzpomněl na jeho slova před odjezdem, nebo prostě proto, že drak přestal jevit známky života.
Chvíli na to se Zdislav probudil opět ve svém lidském těle. Rychle se obrátil na druhý bok a pokoušel se znovu usnout. Nějakou dobu mu v tom bránily vlastní myšlenky. Měl velký strach o svého draka. Prokázal mu cenné služby. Věděl, že jeho zranění je velmi vážné. To ho táhlo zpět. Chtěl být s ním. Čím víc se snažil usnout, tím míň se mu to dařilo. Venku před jeskyní pršelo a blesky prosvěcovaly noční oblohu. Nakonec ho přece jen únava přemohla. Jeho duše se však již odmítla přenést z jeho těla do těla draka. Ten už zřejmě nebyl naživu, a tak se neměla kam přenést. Princ po dlouhé době spal ve vlastním těle, které se chvělo v horečce, a zdály se mu naprosto zmatené sny.
Následující ráno se Zdislav probudil celý zpocený, ale horečka už polevila. Tušil, že se stalo něco zlého. Najednou se cítil sám, osamělý uprostřed nepřátelského světa. Přišel o svěřený hrad, o princeznu a teď i o svého draka. Jestli to takhle půjde dál, mohl by přijít o svou rodinu, království a kdoví co ještě. O svůj život se nebál. Pokud se mu nepodaří zachránit rodinu a království, neměl jeho život valnou cenu. Rozhodl se proto, že musí nejprve najít svou matku a sestru a dostat je do bezpečí. Pak shromáždí všechny rytíře, vojáky a muže ochotné bojovat za svou zem. S nimi dobude zpět hrad i celé království.
Z myšlenek ho vytrhl zvuk kopyt koně klusajícího od hradu. Napadlo ho, že by to mohl být posel hraběte Viléma s důležitou zprávou. Věděl, že jezdec bude muset projet pod jeho jeskyní. „Kůň by se hodil,“ pomyslel si. „Možná získám i nějakou důležitou informaci.“ Zdislav vstal a co nejrychleji seběhl po svahu od jeskyně k cestě a tam se schoval za strom těsně nad cestou. Odtud chtěl skočit na jezdce a strhnout ho z koně. Nyní zbývalo si jen trochu počkat.
„Jááá!“ vykřikl princ, když skočil po jezdci s úmyslem ho shodit na zem. Kůň však jel trochu rychleji, než Zdislav počítal. Nedopadl tak na jezdce, ale na koňský zadek kousek za něj. Kůň se lekl, poskočil na předních nohách, pak vymrštil zadek do výše a Zdislav, jak přiletěl, tak obloukem odletěl s otiskem koňského kopyta na zadku. Zastavilo ho až křoví, v němž dost nedůstojně uvízl.
Jezdec, vylekán nenadálým útokem ze zálohy, chtěl v první chvíli pobídnout koně a útočníkovi ujet. Pak si to však, při pohledu na nešikovného prince trčícího nohami z křoví, rozmyslel a vrátil se nazpět s vytaseným mečem.
„Tak, teď je se mnou konec,“ pomyslel si Zdislav. „Zemřu nedůstojně s mečem zapíchnutým do pozadí. Kdyby tu alespoň nebylo tolik trnů…“ Ať se snažil, jak chtěl, nemohl se z ostnatého křoví ostružin uvolnit. Jezdec na koni jeho snahu dostat se píďalkovitými pohyby z objetí ostnatých lián pobaveně sledoval. Pak se jeho meč mihl vzduchem těsně kolem princovy hlavy a odsekl pár ostnatých stonků, které se mu kolem ní jako trnová koruna omotaly.
„Pozor na uši!“ lekl se princ meče, když se opět mihl těsně u jeho tváře. Další švihnutí meče mu vysvobodilo ramena a ruce. Za malou chvíli byl schopen se ze sevření zákeřné rostliny uvolnit a vstát. „Asi mě chce probodnout v čestném souboji,“ pomyslel si s poloviční úlevou. Nic takového se ale nestalo. Místo toho se ozval známý zvonivý smích.
„Tak, drahý princi. Zdá se, že jste drakovi moc nechutnal, když vás zase vyvrhl,“ jezdec stáhl z hlavy kápi a princ nevěřícně zíral do hnědých očí princezny Kateřiny. Zdála se mu ještě krásnější než v noci: ve tmě nemohly tak vyniknout její krásné vlasy a nádherný úsměv.
„Jak jste, princezno, proboha, unikla z hradu?“ zeptal se princ Zdislav, když se konečně vzpamatoval ze šoku, že ji opět vidí. Ona mu zatím hedvábným kapesníčkem jemně otírala kapičky krve z tváře a vytahovala trny, které mu zůstaly zabodnuté v kůži.
„Hrabě Vilém chtěl vyslat posla se zprávou pro svého otce. Tak jsem ho požádala, aby vzal list i pro mou matku královnu, která je stále držena v zajetí na hradě, z něhož jsem před časem uprchla. Mému přání bylo vyhověno. Řekla jsem poslovi, ať dopis vyzvedne ráno před cestou u mne v komnatě. Dovnitř vstoupil, ven už jsem šla místo něj já,“ usmála se Kateřina, jako by na tom nic nebylo.
„To strážný nepoznal rozdíl?“ divil se Zdislav. Přece posel a princezna se vzezřením a postavou dost lišili.
„Měla jsem kápi přes hlavu,“ řekla princezna. „A navíc byl zrovna čas snídaně, takže měl strážný jiné starosti než kontrolovat nějakého posla.“
„Auu!“ vyjekl Zdislav, když princezna odtrhla ostnatou větévku, která mu uvázla pod límcem. „A co posel?“
„Toho asi pěkně bolí hlava,“ poznamenala princezna a dodala: „Vy jste ale hrdina, princi. Nic nevydržíte. Nechápu, jak jste mohl uniknout tomu drakovi.“
„Vy dobře víte, princezno, že ten drak prince ani princezny nežere.“
„A kde ho máte, princi?“ zajímala se Kateřina.
„Ztratil jsem ho,“ odpověděl smutně Zdislav.
„Jak je možné ztratit draka?“ užasla princezna.
„Povím vám to cestou,“ řekl Zdislav. „Musíme jít, než na hradě zjistí, proč jste nepřišla na oběd, nebo se ten váš praštěný posel neprobere.“
„Tak dobře,“ souhlasila princezna. „Kam půjdeme? Respektive, míníte se belhat za mnou, či přede mnou?“ připomněla mu jeho nakopnutý zadek.
„Pokud dovolíte, svezl bych se s vámi na koni,“ požádal princ, když se pokusil znovu chodit. „Sednu si do sedla a povezu vás před sebou.“
„Tak dobře se ještě neznáme,“ uzemnila ho.
„Dobře, zkusím to rozchodit,“ řekl nepříliš nadšeně princ. Kateřina chvíli pobaveně ze sedla sledovala, jak kulhá za ní, a pak se jí ho přece jen zželelo a nabídla mu místo za sebou, na koňském zadku. Nebylo to pro něj příliš pohodlné ani důstojné, ale pohybovali se rychleji. Vydali se tam, kde zanechal svou matku a malou sestru.
Zdislav odvyprávěl Kateřině celý svůj příběh. Jak se v noci stával drakem, jak ji zachránil i jak přišel o svého draka. Musel si přitom dávat pozor, aby si na vrtošivém koňském zadku nepřikousl jazyk. Princezna ho s údivem poslouchala. Jinému by ten příběh nevěřila, ale při pohledu na trpící bytost za sebou pochopila, že tento mladík by jí lhát nedokázal.
„Něco pro vás, princi, mám,“ řekla Kateřina a sáhla do cestovní tašky pro dopis s pečetí hraběte Viléma, stočený do ruličky, který vzala spolu s šaty omráčenému poslovi při svém útěku ze Slavelónského hradu.
V dopise stálo:
Slavelónský hrad je v naší moci včetně královského pokladu. Nezlob se. Prince sežral drak. Královna je zatím na útěku. Za to jsem opět našel princeznu Kateřinu. Přitáhni s vojskem, ať tuto prašivou zemi obsadíme.
Vilém Slavelónský