Homunkulus

Představme si, že si čteme knížku a dostaneme chuť se napít trochu čaje ze šálku, jež leží kousek od nás na stole. Pohledem zběžně zkontrolujeme polohu šálku na stole. Pak naše ruka automaticky zamíří k šálku, prsty se rozevřou do správné polohy a uchopí ouško šálku – ani příliš silně ani slabě. Naše oči už mezitím hledí opět do knihy a sledují text. Ruka neomylně přiblíží šálek k našim ústům, napijeme se a ruka opět odloží šálek na stůl. Totéž dokážeme udělat, ať už stojíme, sedíme, ležíme nebo třeba visíme hlavou dolů.

Jak to dokážeme? Jistě existují ruce robotů – neživých strojů, které dokáží takřka totéž. To slovo takřka má svůj význam. Naprogramovat a uzpůsobit mechanický stroj, aby provedl tak složitý a těžký úkon je nesmírně náročné. Člověk přitom dokáže udělat podobných složitých úkonů bez zvláštní námahy velmi mnoho. Stroj by bylo nutno vždy složitě přeprogramovat. Je ale pravda, že i člověk musí tuto schopnost trénovat a rozvíjet.

Je-li pohybová stránka člověka založena na podobném principu jako u robotizovaných mechanických strojů, musí lidský mozek představovat opravdu dokonalý výpočetní systém, jenž dokáže velice rychle zpracovávat nesmírné množství informací o poloze každé části těla, o poloze předmětů v dosahu končetin, jejich tvaru, velikosti, váze, tuhosti apod. a navíc velmi precizně řídit, dle jakési vnitřní mapy těla a okolního prostoru, pohyb končetin k stanovenému cíli a to i bez pozornosti očí.

Mozek si neustále udržuje představu o poloze a pohybu všech částí našeho těla, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Zavřeme-li oči, dokážeme hned říct, v jaké poloze se právě nachá­zejí naše ruce, nohy či hlava. Mozek tedy vytváří jakousi men­tální mapu povrchu našeho těla, jež se odborně nazývá homun­kulus neboli človíček. Tento název použili také vědci zabývající se studiem mozku pro tenký proužek mozkové kůry, který se táhne napříč horním obvodem obou hemisfér. Vzruchy vzniklé podrážděním hmatových receptorů na povrchu celého našeho těla končí právě v tomto kousku mozkové tkáně.

Představa homunkula, malé mapy na povrchu mozku představující dost deformovaný obraz povrchu našeho těla, není úplně přesná. Není to totiž jednoduchá mapa, kde by jednomu místu na kůži odpovídal jeden bod na povrchu mozku, ale jedná se spíše o složitou mozaiku více vzájemně se překrývajících koro­vých polí, které na podnět na povrchu kůže odpovídají. Tvar homunkula se může měnit. Pravidelně procvičovaná část těla ovlivňuje svůj obraz v mozkové kůře.

Dalo by se předpokládat, že homunkulus funguje asi nějak takto. Představme si, že nám na ruce přistane moucha. Pohyb jejích nožiček vyvolá na naší kůži nepříjemný pocit. Ten se šíří, jako nervový impuls, do mozkového homunkula. Mozek rychle provede složitý výpočet a vyšle nazpět sérii nervových impulsů, které způsobí, že se po mouše oženeme rukou. To vše by se mělo ode­hrát během několika desetin sekundy. Nic­méně je otáz­kou, zda to tak opravdu funguje.

Představa požadovaného pohybu vzniká dřív, než se realizuje pohyb samotný. Představme si, předobraz pohybu neexistuje jen v naší hlavě, ale v prostoru, kde se má pohyb uskutečnit. Pak by mozek nemusel provádět žádné složité výpočty, pouze by se v naší mysli porovnávala představa žádoucího pohybu se skutečností. Neexistovalo by proto ani zpoždění související s dél­kou výpočtu. Pohyb by nebyl řízen odněkud z mozku, ale řídil by ho tvar rozvinutý v psýché. Tento tvar by působil na každou buňku těla podílející se na pohybu. Ovlivňoval by šíření nervových impulsů, které by aktivovaly svaly žádoucím způsobem. Nepatrná energie předobrazu pohybu by řídila pohyb energie, která tento pohyb provádí stejně, jako kvantové pole ovlivňuje pohyb elementárních částic.

It's only fair to share...Share on Facebook
Facebook
Share on Google+
Google+
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *