Spánek a plynutí času

Subjektivní vjem plynutí času nemusí být důsledkem jakési změny rychlosti průběhu elektro­chemických reakcí v našem mozku, ale může být dán tím, že v soustavě psýché, v důsledku kvantově-relativistických efektů, čas plyne jinak než v okolním prostoru. Změněné vnímání okolního světa nemusí být produktem poruchy činnosti lidského mozku, ale může být důsledkem fyzikálních procesů svázaných se soustavou lidské psýché.

Existuje-li duše jako fyzikální hmotný objekt, jenž podléhá zákonům kvantového „mikrosvěta“, musí procházet procesem svinování a rozvinování. Svinování může probíhat po malých skocích podobně, jako když po dodání energie atomu přeskočí elektron z jedné kvantové hladiny na druhou. Podobné hladiny bychom měli pozorovat i v lidské psýché.

Rozvinutý stav psýché by měl být charakterizován lokalizací psýché v prostoru, pomalým plynutím času subjektu, stavem, kdy je psýché „plná energie“. Naopak svinutý stav psýché by měl být charakterizován rozšířením psý­ché (vědomí) do prostoru, čas subjektu by měl rychle plynout, energie psýché subjektu by měla být rozprostřena do prostoru.

V psýché by různým kvantovým stavům mohly odpovídat různé úrovně bdění a spánku. Přechodem na jinou kvanto­vou hladinu – úroveň bdění by mělo dojít k změně rozvi­nutí psýché, odpovídající změně její energie, velikosti a k změně plynutí času svázaného s psýché. Různá spánková stádia by pak odpovídala různým kvantovým stavům.

Spánek má čtyři stadia: 1, 2, 3, 4. Fáze 1 představuje stadium nejlehčího spánku, kde se záznam EEG spícího člověka podobá získanému při sledování bdělé mozkové aktivity. Spánkové stadium 4 se naopak pokládá za nejhlubší periodu spánku, protože se příslušný EEG záznam podobá grafu komatózního stavu. Během sedmi až osmi hodin normálního spánku se objeví čtyři, někdy i pět period, opakování všech čtyř stadií. Snová REM fáze spánku odpovídá stadiu 1, NREM fáze stadiu 2, 3, 4.

Rozvinutý stav psýché by mohl odpovídat stavu, kdy spíme – zvláště NREM fázi spánku. Plynutí vnitřního času oproti vnějšímu je zpomalené, vědomí není schopno zpracovávat podněty z okolí. Mozek neuvolňuje energii. Organismus odpočívá. Protože převážnou část spánku strávíme v NREM fázi, zdá se nám, že prospaná noc uplyne velmi rychle. V NREM fázi člověk načer­pává energii a regeneruje své tělo. Když má dostatek energie, probouzí se nebo se u něj objevuje REM (snová) fáze spánku.

NREM fáze spánku bývá charakterizována jako fáze beze snů, kdežto REM jako snová část spánku. Ve skutečnosti se člověku zdají sny ve fázi REM i NREM, ale ve fázi NREM nepo­važujeme tyto sny za „pravé sny“. REM fáze spánku se podobá bdělému stavu. Přestože sny netrvají obvykle déle než několik sekund, zdají se nám mnohem delší. Subjektivní čas plyne ve fázi REM mnohem rychleji, a proto bychom tuto část spánku (podobně jako bdělý stav) měli chápat jako jeden ze svinutých stavů lidské psýché.

Bdělý stav psýché představuje její svinutý stav. Oblast vědomí, která byla dosud stažena do malého pro­storu, se rozšiřuje na celý okolní svět v dosahu našich smyslů. Unavený či opilý člověk má oblast vnímání sta­že­nou na úzkou oblast okolního světa (tzv. tunelové vidění), spící člověk okolí takřka nevnímá, ale odpočinutý, bdělý člověk má široké pole vnímání okolní reality. Svinutý stav psýché umožňuje rozvinutí smyslových obrazů, vzorců myšlení a jednání.

V bdělém stavu plyne subjektivní čas relativně rychle, i když rychlost jeho plynutí se může měnit. Když se cítíme příjemně – bavíme se – náš subjektivní čas plyne pomalu, ale okolní čas rychle utíká. Naopak když prožíváme nějakou nepříjemnou situaci – trpíme, náš subjektivní čas se vleče. Při podchlazení organismu se subjektivní čas vleče a naopak při horečkách plyne subjektivní čas rychleji.

V REM fázi spánku subjektivní čas plyne minimálně stejně rychle nebo ještě rychleji než v bdělém stavu. REM fáze je charakterizována krátkodobých svinutím celé mysli na úroveň dokonce nižší, než je v bdělém stavu. Protože mozek ve spánku nepřijímá žádné informace z okolí nebo je přijímá jen v omezené míře, uvolněnou energií rozvinuje informace ze svého nevě­domí do vědomí v podobě snů.

Usínání je proces, který probíhá skokově – v jednu chvíli si jsme vědomi toho, co se děje kolem nás. O chvíli později jsme již v říši Morfeově. Proč se naše vnímání skokově a nikoliv pozvolně změnilo? Je to důsledek kvantového skoku?

Když se nám zdá, že běžíme, většinou to na nás není poznat. Neděláme žádné pro běh typické pohyby nohama ani rukama. Naše psýché je stažena „dovnitř“ nás. Pokud se nám ale zdají příliš „živé“ sny občas nohou nebo rukou trhneme. I to je doklad toho, že se psýché v REM fázi spánku může svinovat na úroveň blízkou bdělému stavu.

Někdy se nám může stát, že prožijeme sen jakoby ve zlomku sekundy. To by mohlo znamenat, že se naše snící psýché svinula více, než je typické pro normální bdělý stav. Vzhledem k tomu, že ve spánku pracuje psýché v širším rozsahu energie, není příliš překvapivé, že sny nemusí být vždy pouze chaotické, ale mohou mít tvůrčí, inspirativní nebo dokonce numinózní charakter. To, co nedokážeme pochopit v bdělém stavu, nám může zjevit sen.

Snová realita velmi připomíná (svinutou) kvantovou realitu, kterou nejsme schopni přímo postihnout. Snové obrazy jako by neuznávaly pravidla časové souslednosti, bývají neurčité a neuznávají logiku bdělé reality. To, co se nám ve snu zdá smys­lu­plné, po probuzení se jeví chaotické a nesmyslné. Vzpomínky na sny se nám velmi rychle po probuzení rozplývají. Ve snu svi­nutá psýché subjektu pozoruje svinutou realitu svého nevědomí.

Proti fyzikální povaze subjektivního vnímání plynutí času se dá namítnout, že změna vnímání plynutí času, jako důsledek změny zakřivení časoprostoru, by měla být provázena změnou vnímání rozměrů okolních objektů jedincem. Když plyne čas sub­jektu rychleji, měl by mít pocit, že se okolní realita rozpíná. Plyne-li čas subjektu pomaleji, měla by se mu jevit okolní realita smrštěná. To se obvykle neděje.

Obraz okolní reality není něco, co by bylo mimo naší psýché. Naopak, je to její integrální součást. Mění-li se psýché jako celek, mění se odpovídajícím způsobem i tento obraz. Nemůžeme si uvědomit, že se něco zvětšilo, zvětšíme-li se sou­časně s tím. Pouze, kdyby se jedna část naší psýché svinovala (rozvinovala) vůči druhé, pak bychom mohli vnímat rozměry okolních objektů zkresleně.

Tato situace může zřejmě nastat v tzv. změněných stavech vědomí. Změněné stavy vědomí jsou stavy, při nichž člověk jinak vnímá okolní realitu. Mohou se objevit pod vlivem některých omamných a psychotropních látek, při určitých technikách cvičení, dýchání, meditacích nebo samovolně v extrémních životních situacích. Zážitky z těchto stavů jsou v literatuře hojně popsány a skutečně popisují to, co bychom mohli očekávat.

V oblasti beletrie velmi působivě popsal zážitek změny vnímání prostoru a času Jack London ve svém románu „Tulák po hvězdách“. V oblasti odborné literatury nalezneme řadu zajímavých zážitků tohoto druhu například v knihách Stanislava Grófa – světoznámého českého psychiatra žijícího v USA.