Když trávíte hodinu s milou dívkou, zdá se vám to jako minuta. Ale když sedíte minutu na horkém sporáku, připadá vám to jako hodina. To je relativita.
Albert Einstein
Myslíte si, že Einsteinova teorie relativity je něco, co s našim běžným životem nemá nic společného? Samozřejmě, nějakým způsobem ji používáme. Třeba pro GPS. Nepohybujeme se ale rychlostí blízkou rychlosti světla, nelítáme na vzdálené hvězdy ani se v těsné blízkosti velmi hmotných objektů ani černých děr nepohybujeme.
Přesto často máme pocit, že čas se neskutečně vleče nebo naopak ubíhá velmi rychle. Souvisí to s tím, jak se právě cítíme, a co prožíváme. Když se cítíme dobře, čas ubíhá rychle. Když nás něco bolí, prožíváme něco nepříjemného, nudíme se, čas se hrozně vleče. V bdělém stavu pro nás plyne čas pomaleji. Prospaný čas nám uteče velmi rychle.
Co když naše vnímání času nemá jen iluzorní charakter, nevyjadřuje rychlost elektrochemických reakcí v našem mozku, ale souvisí s tím, že naše duše má reálnou fyzikální podstatu? Co když ve vztažné soustavě svázané s naší duší, může čas objektivně plynout jinak než v okolním světě? Pak by to znamenalo něco velmi důležitého.
Existuje-li duše jako fyzikální hmotný objekt, jenž podléhá zákonům kvantového „mikrosvěta“, měly by se u něj projevovat také efekty kvantového světa, jako jsou skokové změny energie provázené změnou velikosti či lokalizace v časoprostoru. Pokud se tak děje, může být rychlost plynutí našeho vnitřního času právě odrazem těchto změn.
Lokalizovaný stav psýché by měl odpovídat tomu, že se nachází ve velmi malé oblasti prostoru v našem mozku. Takový stav by mohl odpovídat NREM spánku, kdy nevnímáme okolní svět ani se nám nezdají sny. V tomto stavu plyne pro nás okolní čas velmi rychle. Je-li duše delokalizována mohou se v ní lokalizovat obrazy, které k nám přicházejí ve formě smyslových vjemů nebo snových obrazů. Tento stav tedy připomíná bdělý stav nebo REM spánek.
Různá stádia spánku a bdění mohou odpovídat různým kvantovým úrovním naší duše. Nebylo by tedy divu, že se to projevuje i v našem vnímání plynutí času.
Spánek rozlišujeme na REM a NREM. Zkratka REM znamená Rapid Eye Movement – rychlé pohyby očí, protože je charakterizována právě rychlými pohyby očí. Můžeme vidět u spícího člověka, jak se mu hýbou oči pod víčky. Zkratka NREM znamená Non Rapid Eye Movement – spánek bez pohybu očí.
NREM fáze spánku bývá charakterizována jako fáze beze snů, kdežto REM jako snová část spánku. Ve skutečnosti se nám zdají sny i ve fázi NREM, ale obvykle si je příliš nepamatujeme. Nepovažujeme tyto sny za „pravé sny“. NREM spánek má čtyři stádia. Dva představují lehký spánek a dva hluboký spánek. Pro hluboký spánek jsou v mozku typické pomalé EEG vlny. NREM spánek. Po NREM fázi mozek přechází do REM fáze. REM fáze spánku se podobá bdělému stavu.
Schéma průběhu spánkových stádií – reálně mohou vypadat trochu jinak
Spánkové cykly se během našeho spánku za noc 4 až 5krát zopakují. Jeden cyklus trvá asi 90 minut. Zdravý spánek dospělého člověka trvá něco přes 7 hodin.
Více jak tři čtvrtiny doby spánku strávíme v NREM fázi spánku. V této fázi spánku je plynutí vnitřního času oproti vnějšímu velmi zpomalené, Mozek není schopen zpracovávat podněty z okolí. Proto se nám zdá, že noc uplyne velmi rychle. Člověk načerpává energii a regeneruje tělo. Tělesná teplota je snížena.
V REM fázi trávíme necelou čtvrtinu spánku. V této fázi ale neprojevujeme žádnou svalovou aktivitu. Přestože sny netrvají obvykle déle než několik sekund, zdají se nám mnohem delší. Subjektivní čas plyne ve fázi REM přibližně stejně rychle jako v bdělém stavu. Někdy se nám ale může stát, že prožijeme sen jakoby ve zlomku sekundy, jako by čas uvnitř nás zrychlil své plynutí na úroveň dokonce vyšší, než je v bdělém stavu.
Délka a potřeba spánku se liší u dětí a dospělých. Rychle se vyvíjí hlavně u dětí. Ty stráví více spánku v REM fázi. Ten první tři měsíce života dokonce převažuje. Děti spí 12 až 13 hodin a teprve v dospívání jejich potřeba spánku klesá. Starší lidé spí kratší dobu a jejich spánek není tak kvalitní.
Usínání je proces, který probíhá skokově – v jednu chvíli si jsme vědomi toho, co se děje kolem nás. O sekundu později jsme již v říši Morfeově. Tato změna by mohla odpovídat skokové změně kvantového stavu naší duše, způsobené přerušením pozorování okolní reality.
V NREM spánku plyne náš vnitřní čas velmi zpomaleně oproti tomu vnějšímu. V REM spánku se plynutí času vrací na úroveň srovnatelnou s bdělým stavem. Někdy se nám ale může stát, že prožijeme sen jakoby ve zlomku sekundy. To by znamenalo, že nás vnitřní čas plynul rychleji než ten vnější.
Jakmile se psýché začne delokalizovat, začne předávat energii delokalizovaným obsahům našeho nevědomí a ty se začnou v naší mysli lokalizovat – začnou se nám zdát v REM fázi spánku sny.
Sen je produkt nevědomé duševní činnosti během spánku. Sny představují proud iluzorních obrazů i jiných vjemů. Obvykle nejsme schopni řídit průběh snu ani si být vědomi, že spíme a sníme. Ve snu naše mysl pozoruje to, co se normálně nachází pod úrovní našeho vědomí – delokalizované obrazy z nevědomí. Sny mohou být i velmi živé a barevné. Mohou být velmi emotivní a někdy i děsivé. V NREM fázi jsou ale spíše jednoduché. Občas mohou být sny i lucidní – tj. člověk je si vědom, že spí a sní. Vzpomínka na sen se po probuzení velmi rychle vytrácí.
Realita snů se jeví velmi podobná kvantové realitě, kterou nemůžeme přímo zažít. Snové obrazy jako by ignorovaly pravidla časové posloupnosti, bývají neurčité a nedodržují logiku bdělé reality. To, co se nám ve snech zdá smysluplné, se po probuzení jeví jako chaotické a nesmyslné. Vzpomínky na sny se nám velmi rychle po probuzení rozplývají.
Proti fyzikální povaze subjektivního vnímání plynutí času se dá namítnout, že změna vnímání plynutí času, jako důsledek změny zakřivení časoprostoru, by měla být provázena změnou vnímání rozměrů okolních objektů jedincem. Když plyne čas subjektu rychleji, měl by mít pocit, že se okolní realita rozpíná. Plyne-li čas subjektu pomaleji, měla by se mu jevit okolní realita smrštěná. To se obvykle neděje.
Obraz okolní reality není něco, co by bylo mimo naší psýché. Naopak, je to její integrální součást. Mění-li se psýché jako celek, mění se odpovídajícím způsobem i tento obraz. Nemůžeme si uvědomit, že se něco zvětšilo, zvětšíme-li se současně s tím. Pouze, kdyby se jedna část naší psýché svinovala (rozvinovala) vůči druhé, pak bychom mohli vnímat rozměry okolních objektů zkresleně.
Tato situace může zřejmě nastat v tzv. změněných stavech vědomí. Změněné stavy vědomí jsou stavy, při nichž člověk jinak vnímá okolní realitu. Mohou se objevit pod vlivem některých omamných a psychotropních látek, při určitých technikách cvičení, dýchání, meditacích nebo samovolně v extrémních životních situacích. Zážitky z těchto stavů jsou v literatuře hojně popsány a skutečně popisují to, co bychom mohli očekávat.
V oblasti beletrie velmi působivě popsal zážitek změny vnímání prostoru a času Jack London ve svém románu „Tulák po hvězdách“. V oblasti odborné literatury nalezneme řadu zajímavých zážitků tohoto druhu například v knihách Stanislava Grófa – světoznámého českého psychiatra žijícího v USA.
