Ráno po probdělé noci Zdislav jen ztěžka otevíral oči. Bylo velmi namáhavé, být přes den princem a v noci drakem. Líbilo se mu létat si po noční obloze, ale dobře věděl, že tento styl života mu asi dlouho nevydrží. Pak si vzpomněl na princeznu Kateřinu.
„Neptalo se po mně nějaké děvče?“ zeptal se panoše, který mu přinesl vodu na umytí.
„Ne, Výsosti,“ odpověděl panoš zmatený podivnou otázkou. Proč si princ myslí, že ho někdo hledal, když do této chvíle spal?
„Zeptej se prosím stráží u brány,“ požádal ho.
„Dobře, pane,“ uklonil se panoš a odešel. Za chvíli se vrátil. „Je mi líto, pane. Nikdo se po vás neptal.“
„Že by to byl pouhý sen?“ pomyslel si princ. „Možná jsem jen slabomyslný a drak i princezna se zrodili jen v mých chorých snech.“
„Princi, zpráva od královny!“ vytrhl ho z rozjímání hlas jiného sluhy. Zdislav zamířil za mistrem holubářem, pozdravil se s ním a za chvíli již držel zprávu v ruce.
„Dorazili jsme v pořádku pod ochranu vojáků krále Rudolfa. Bůh tě ochraňuj, synu. A.S.“ stálo v ní.
„Díky Bohu!“ usmál se Zdislav rád, že jeho matka i sestra jsou v bezpečí. Trochu se mu sice nezdál tvar a sklon matčina písma, ale pečeť vypadala v pořádku. „Zřejmě to psala v kočáru za jízdy,“ napadlo ho vysvětlení a dál již o tom nepřemýšlel.
„Kde jen může být princezna Kateřina? Je divné, že se dosud neobjevila,“ vrátil se v myšlenkách k dívce, která ho provázela při jeho nočním dobrodružství. Na to, že ji znal jen krátce, byla mu blízká a bez ní mu bylo podivně smutno. „Osedlejte mi koně!“ poručil. „Chci se projet.“
Za chvíli již Zdislav klusal na svém koni a nedbaje na to, že v okolí mohou být nepřátelští zvědové, jimž by zajetí či zabití následníka slavelónského trůnu vyneslo odměnu a přízeň jejich pánů, hledal stopy po princezně a volal její jméno do větru. Odpovědí mu bylo šumění stromů.
Celé hodiny strávil zmatený a podivně nešťastný princ hledáním své ztracené princezny. Nikde však po ní nebylo ani vidu ani slechu. Pomalu začínal mít pocit, že se přece jen asi zbláznil. Možná si to mysleli i strážní, kteří ho pozorovali z hradeb hradu. Všechno to byl možná jen bláznivý sen, šalba jeho chorého rozumu – drak i princezna.
„Mňau,“ ozvalo se náhle za ním, když už se chtěl vrátit zklamaně na hrad. Zdislav se překvapeně otočil a spatřil malou zrzavou kočku hledící na něj zelenýma ustrašenýma očima z úkrytu ve křoví.
„Vezmu tě s sebou na hrad. Tam ti bude dobře,“ promluvil ke kotěti a vzal ho zlehka do rukou. „Tak přece jen to nebyl sen,“ napadlo ho. Na chvíli pocítil radost, kterou ale hned vystřídal strach o novou krásnou známou. „Co se proboha stalo princezně?!“