Od odjezdu krále uběhlo pár týdnů a život na hradě běžel zdánlivě jako dřív. Všude však bylo cítit jakési napětí, jako by se nad slavelónským královským hradem stahovala temná mračna. Prince přepadala špatná nálada. Aby se jí zbavil, vytratil se z hradu ven do lesa nebo někam na louku. Tam se natáhl do trávy, poslouchal zvuky ptáků a zvířat a během chvilky se nechal ukolébat už skoro letním sluncem ke spánku.
Zdálo se mu, že se prochází spolu s Teodorem poblíž místa, kde kdysi, když mu bylo pět let, našel kámen, který připomínal dračí vejce. Byl tehdy přesvědčen, že je to opravdové dračí vejce, ale rodiče mu to vymluvili. Prohlásili, že to byl určitě jen velký kámen, protože draci už přece dávno vyhynuli. Posledního hrozného draka zabil skoro před dvaceti lety jeho otec, aby zachránil mladší sestru královny – tetičku Faridah.
Zdislav si byl vědom, že sní. O to víc vnímal krásu snového světa. Tráva a stromy se mu zdály stejně reálné a barevné jako ve skutečnosti. Možná byly dokonce ještě barevnější. Věděl, že se mu strýček Teodor jen zdá. Přesto slyšel, že k němu promlouvá. „Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že tvůj otec uměl opustit své tělo a pobývat mimo něj jako nehmotný duch?“
„Ano, Teodore. Proč?“
„Ty to umíš také. Příběh, který začal v mládí tvého otce, ještě není uzavřen a je na tobě, abys ho dokončil.“
„Tomu nerozumím.“
„Tvůj osud na tebe čeká v této jeskyni. Stačí vejít a naplnit ho.“
„Teodore?!“ Zdislav se rozhlížel kolem sebe, ale svého přítele nikde neviděl. Rozplynul se. Byl to přece jen sen. Zůstala pouze jeskyně. Cítil zvědavost a nutkání, které ho lákaly dovnitř. Zamířil proto do lůna tmavé jeskyně.
Ve chvíli, kdy do ní vstoupil, se celá jeskyně rozzářila, jakoby někdo rozsvítil na stěnách tisíce svíček. Dračí vejce přitahovalo prince jako magnet. Zdálo se mu, že z jeho nitra vychází podivná záře, a měl pocit, že pulzuje, jako by v něm tepalo velké srdce.
„Neboj se, Zdislave,“ uslyšel ještě jednou Teodorův hlas. Neviděl ho, ale měl pocit, že stojí vedle něj. „Neboj se a polož ruce na vejce,“ promluvil k němu. Pomalu a váhavě ho poslechl. Vejce bylo teplé, takže to určitě nebyl žádný kámen, a tepalo. Skrývalo se v něm něco živého. Najednou se Zdislavovi zatočila hlava a měl pocit, že se propadá do obrovského víru. Ten vír ho vtáhl dovnitř vejce.
Uvnitř bylo těsno. Princ pocítil vlnu paniky. Zoufale sebou zmítal ze strany na stranu, přesto se nemohl vůbec pohnout. Zvedl hlavu a cosi zazvonilo zevnitř o skořápku vejce. Udělal to znovu. Zvonivý zvuk se opakoval a vejce zapraskalo. Uvědomil si, že má něco špičatého někde v oblasti nosu. Bylo to tvrdé a pevné. Nevěděl, co to je, ale to něco mu mohlo pomoci dostat se ven.
Trvalo nejmíň hodinu, než se mu podařilo rozbít skořápku tvrdou jako kámen. Během té doby si uvědomil, že nejen na nose, ale i na hlavě má nějaké špičaté výrůstky. Narážel jimi o vršek vejce, až se celé otřásalo. Skořápka zapraskala a on mocným úderem hlavy odrazil její vršek. Hlava se mu konečně dostala z vejce ven. Uvědomil si, že musí být hrozně velká.
Kolem byla úplná tma. Jen od vchodu do jeskyně prosvítalo trochu světla. Překvapilo ho to, protože ještě před chvíli mu jeskyně připadala prozářená jasným světlem. Ještě víc ho však překvapilo, že nenašel sám sebe. Podvědomě si myslel, že vně vejce na něj čeká jeho vlastní tělo, ale nebylo tam nic a nikdo.
Po chvíli byl schopen získat více místa pro ruce. Jeho prsty byly nějak podivně tuhé, jako by měl místo nich orlí drápy. Konečně se mu podařilo dostat ven z vejce. Teď už si byl zcela jist, že není ve svém lidském těle, ale v těle nějakého velmi podivného tvora. Děsilo ho to a snažil se pochopit, co se stalo. Kdyby se tak dokázal probudit! Všechno kolem něj ale vypadalo až příliš reálně. Ještě před chvíli si byl jist, že sní. Teď se hrozil toho, že bdí…
Princ protáhl své ztuhlé tělo. Nejenže měl na nose roh a na hlavě dva další, měl také drápy na rukou i nohou. Když se narovnal, na zádech se mu cosi pohnulo. Byla to dvě velká složená křídla. Jejich mávnutí rozvířilo chladný vzduch v jeskyni a vyplašilo spoustu netopýrů, kteří začali zmateně poletovat kolem. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, že za sebou něco vláčí a to něco je velký ještěří ocas. Hrůzou zařval, až se jeskyně otřásla a ze skal se do údolí spustila malá lavina kamení. Pochopil, že se právě narodil nový drak. A co bylo ještě mnohem horší, ten drak byl on sám!