Vedou princeznu!“ ozvalo se ze strážní věže slavelónského hradu. Hlídka spatřila, že se nějaké malé jednotce podařilo chytit princeznu, která jim nedávno drze utekla.
„Zatracená bosorka!“ ulevil si hrabě. Z jedné strany pociťoval radost a zadostiučinění, že je princezna zpátky, z druhé cítil hroznou zlost, že už ho dvakrát přelstila. „Já už se postarám, aby potřetí neutekla! Zavřu ji do věže a až do svatby světlo světa neuvidí! A kdoví, jestli potom.“
„Přiveďte ji ke mně! I s těmi muži, kteří ji chytili,“ poručil hrabě, když se vyšel na hradby osobně ujistit, že přivádějí opravdu princeznu Kateřinu, a ne nějakou děvečku z vesnice. Byla ještě daleko, ale podle vlasů a mužského oděvu, který donedávna patřil jeho poslovi, ji poznal. Byla to ona a doprovázeli ji tři muži oblečení jako jeho vojáci. Zasloužili si odměnu.
Když vojáci s princeznou vešli do hradu, jeden ji doprovázel k hraběti, další dva se někam ztratili. Princezna šla důstojně jako pravá dáma smířená se svým údělem. Ani trochu nedbala na uštěpačné poznámky vojáků a na jejich pobavené pohledy, které ji provázely. Její budoucí manžel už na ni čekal.
„Dobrá práce, brachu,“ pochválil Vilém vojáka, který mu přivedl princeznu až do jeho komnaty. Mimochodem byla to královská komnata, kterou si Vilém přivlastnil. „Na, rozděl to mezi sebe a své druhy,“ hodil mu váček s několika zlatými.
„Děkuji, pane, ale já si raději nechám svou princeznu,“ řekl voják a upustil váček s penězi na zem. Hrabě se na něj nechápavě podíval.
„Co to má znamenat?!“ oči se mu rozšířily údivem, když voják odložil přilbu a on v něm poznal prince. „Ty žiješ?!“
„Překvapen?“ zeptal se Zdislav a udeřil ohromeného hraběte pěstí do velkého nosu. Ten se poroučel k zemi. „To mi doporučil Jindřich,“ pootočil se k princezně s vysvětlením, kdyby náhodou nesouhlasila.
„Ty lumpe!“ probral se z úleku i rány hrabě. Pokud si Zdislav myslel, že ho snadno přemůže, pak se mýlil. Vilém vyskočil a sáhl po meči. Byl by prince na místě propíchl, kdyby ho něco zezadu nepraštilo do hlavy.
„To mi doporučila maminka,“ pokrčila rameny princezna a položila sošku svatého Václava zpět na své místo, „kdyby byl na mě někdo zlý.“
„Potřebujete pomoc, pane?!“ do komnaty vběhli dva strážní stojící dosud přede dveřmi.
„Prozatím ne,“ přiložil Zdislav rychle ostří svého meče na krk hraběte ležícího bezvládně na podlaze. „Pokud se ale přiblížíte, už žádnou pomoc váš pán potřebovat nebude!“
Strážní nevěděli, co mají dělat. Jestli mají zaútočit na prince, nebo zda mají raději vyčkat, jak se situace dál vyvine. Pomalu se přibližovali a princ už svou situaci neviděl právě nejlíp, když se venku ozval zvuk, na který čekal. Bylo to řinčení mečů.
Jindřich ještě s jedním mužem pronikl do sklepení ke vchodu do tajné chodby, kterou hlídali dva vojáci hraběte. Než jim došlo, co se děje, byli zneškodněni. Jindřich odemkl mříž, za níž se skrývala chodba do podzemí, a pustil do hradu zbytek svých mužů. Pak se vydali do hradního vězení, kde osvobodili uvězněné vojáky hradní posádky. Pobrali zbraně již přemožených stráží a vydali se získat hrad zpět do své moci.
Než si vojáci hraběte uvědomili, že se něco děje, byli vojáci Slavelónu všude. Rozpoutal se boj na hradbách, na nádvoří i v komnatách. Vilémových vojáků bylo sice víc, ale náhlý útok je zaskočil. Bez vůdce byl jejich odpor chaotický. Nevěděli, co mají dělat. Bojovali o holý život. Někteří se vzdali, jiní se dali na útěk – pryč z hradu. Ti, kteří se rozhodli bojovat, padli.
„Radím vám, odhoďte zbraně!“ nařídil Zdislav zmateným strážným, které už přestal trápit osud jejich pána a spíše je zajímal osud vlastní. Uposlechli bez váhání.
Odzbrojené vojáky nechal Zdislav shromáždit na nádvoří. Jen hraběte Viléma, který se už probral, nechal uvrhnout do vězeňské kobky. Pak předstoupil před zajaté vojáky.
„Vraťte se zpět do své země!“ nařídil jim. „Vyřiďte knížeti Vladislavovi, že kdo vstoupí se zbraní v ruce na území Slavelónu, se zlou se potáže! Radím mu, aby předal vládu královně Nordonu a odtáhl. Jinak poženu jej i jeho syna před hrdelní soud!“
Když ta slova vyslovil, Jindřich a všichni rytíři vytasili své meče, zvedli je nad hlavu a provolali slávu princi, králi i Slavelónu.