Neschopní idioti!“ zuřil hrabě Vilém, čtyřicetiletý statný šlechtic tvrdých rysů. „Jak se to mohlo stát?“
„Možná tam vůbec nebyli,“ snažil se najít vysvětlení velitel jednotky, která pronásledovala kočár s královskou rodinou. Stál před rozzlobeným hrabětem se sklopenou hlavou a těžce hledal slova pro ospravedlnění svého pochybení. Nedokázal pochopit, kde se stala chyba, když vše šlo tak dobře.
Hrabě Vilém měl plán. Jeho cílem bylo vylákat členy královské rodiny z hradu a zajmout je. Mohli by posloužit jako rukojmí, za něž by bylo možné žádat vysoké výkupné, postoupení velké části slavelónského území nebo dokonce kapitulaci celého Slavelónu. První část plánu se vydařila. Kočár s královskou rodinou, chráněný pouze malou skupinou rytířů, vjel přímo do léčky. Zvuk rohu prozradil jeho polohu a stovka mužů hraběte se ho jala pronásledovat. Tato štvanice mohla skončit jen jediným způsobem – zajetím kočáru a všech jeho cestujících.
První, špatně připravený útok předsunuté hlídky vojáci Slavelónu snadno odrazili. Za nimi se však již hnalo sto po zuby ozbrojených mužů na rychlých koních, jimž těžký kočár vezoucí královnu a princeznu nemohl uniknout. Tak se nakonec i stalo. Chrabří rytíři Slavelónu kladli tuhý odpor. I ze sedel ujíždějících koní přesně zasahovali střelbou z luků své pronásledovatele, ale zastavit jejich postup nemohli. Nakonec se ještě, jako jeden muž, postavili nepřátelům v obraně prchajícího kočáru a v kruté řeži jim způsobili nepříjemné ztráty.
Byla již tma, když Vilémovi muži dostihli a zastavili unikající kočár. Jeden voják nedočkavě urazil dveře kočáru masivní sekerou a další s pochodní a s taseným mečem skočil dovnitř. Jaké však bylo jeho překvapení, když uvnitř nikoho nenašel. Vzteklý řev žoldáků se nesl tmavým údolím. Vidina odměny za zajetí člena královské rodiny se jim rozplynula před očima. Po tmě uprchlíky nikdo v lesnatém terénu nenajde.
„Nemohou být daleko,“ uklidňoval sám sebe hrabě Vilém. „Dám ti dva tucty mužů,“ řekl k hejtmanovi stojícímu před ním s pokorně skloněnou hlavou. „S nimi prohledáš les a najdeš je! Pak se k nám zase připojíš.“
„Rozkaz, pane!“ souhlasil velitel rád, že zůstal naživu.
„Pokud ale ještě jednou selžeš, nechám ti useknout hlavu!“ pohrozil hrabě a všichni jeho muži dobře věděli, že to myslí vážně.
Rytíře Jindřicha napadla spásná myšlenka ve chvíli, kdy už jim nepřátelští vojáci dýchali skoro na krk. Vzpomněl si, že nedaleko odtud je v lese nevelký lovecký srub, kde by se dalo na krátkou dobu ukrýt. Věděl, že královna Asima bývala dříve dobrou jezdkyní. Rychle přiklusal k okénku kočáru poskakujícího v rychlé jízdě po nerovné cestě a vysvětlil jí svůj plán. Ta se nepotřebovala dlouho rozmýšlet. Starost o dceru jí dodávala sílu. Podala vystrašenou princeznu Jindřichovi a pak sama za jízdy přesedla na koně, který chvíli před tím ztratil svého jezdce.
Jindřich přivolal k sobě dva své muže a poručil jim, aby ho následovali. Ostatní muži měli dál chránit prázdný královský kočár a vytvořit dojem, že v něm stále ještě cestují členové královské rodiny. Čtyři jezdci po té odbočili z cesty do již ztemnělého lesa. Kousek za nimi se přehnali nepřátelští vojáci slepě pronásledující rachotící kočár, houf mužů a mračno prachu před sebou. Kdyby jen byli věděli, jak malý kousek od nich jejich cenná kořist byla.
Noc přečkali utečenci v lese. Malá princezna se choulila přitisknutá ke své matce, přikrytá přikrývkami, které vozili vojáci u sedel. Rytíř Jindřich a jeho dva muži střídavě drželi hlídku. V duchu se jim promítaly vzpomínky na zvuky bitvy, která se odehrála krátce po jejich odpoutání se od skupiny. Slyšeli bojové výkřiky útočníků, řinčení zbraní i sténání svých umírajících druhů i nepřátel, které vzali na onen svět sebou.