V noci se Zdislav probudil opět v kůži draka. Když usnul a začal snít, stával se drakem. Naopak, když usnul drak, znovu se stával člověkem. V téhle chvíli byl tajemným monstrem, jež měl možnost poznávat, tak říkajíc, zevnitř. Včera se jakžtakž naučil chodit. Uvědomil si však, že jako drak má i něco víc než jen čtyři nohy a ocas. Na zádech měl složená křídla. Byla pořádně velká a na to, aby se s nimi jeden jenom tahal, i těžká.
Drak vylezl před jeskyni. Zdislav chvíli přemýšlel, jak s křídly pohnout. Když chce někdo předvést, že mává křídly, obvykle zamáchá rukama. To bylo první, co ho napadlo. Výsledkem bylo, že se mu při prvním pokusu o zamávání rozjely přední tlapy a on zajel tlamou pozdravit mravence do mraveniště.
Chvíli prskal malé protivné potvůrky, které se mu dostaly bez respektu do tlamy a nozder. Pak si našel nové místo pro druhý pokus. Nedopadl však o nic lépe. Jen místo měkkého mraveniště našla jeho čelist pěkně tvrdou skálu. Před třetím pokusem se princ zamyslel. Musel se vzdát svého lidského myšlení a představit si lépe to, co má na zádech. Nebyl přece bájný Ikaros, ale pravý nefalšovaný drak s princem v těle.
Vůbec se teď nepokoušel pohnout rukama – tedy spíše tlapami, ale spíše se soustředil na něco, co neviděl, ale cítil na svých zádech. Představil si, že se to něco rozevírá, a ono se to skutečně pohnulo a rozevřelo. Když použil správnou představu, nervové impulsy z jeho dračího mozku konečně zamířily správným směrem. V duchu máchl křídly a jeho opravdová křídla sebou máchla a zapřela se do masy vzduchu pod sebou. Překvapilo ho, jakou mají sílu, protože jediné máchnutí stačilo, aby ho posadilo na zadek – totiž na pichlavý dračí ocas.
Trénink dělá mistra, a tak princ začal trénovat máchání křídly, až kameny a větvičky létaly kolem a ze skal do okolních vsí se opět nesly podivné zvuky připomínající chvílemi bouřku, chvílemi meluzínu a chvílemi troubení smrtelně raněného slona či nosorožce. To záleželo na tom, jak se právě princi dařilo či naopak nedařilo pohyb křídel ovládat. Chvíli drak poskakoval, chvíli jako by tančil a tu a tam se i těžkopádně vznášel u vchodu do jeskyně, než narazil do některé z blízkých skal.
„Musím si najít trochu volného prostoru pro rozlet,“ pomyslel si, když opět přibral kousek skalního masivu. „Nejlépe bude, když to zkusím tady z kopce.“
Jak si usmyslel, tak udělal. Rozběhl se dolů ze svahu, co mu jeho čtyři tlapy dovolily. Když měl slušnou rychlost, rozepjal křídla, párkrát jimi máchl a až nečekaně snadno se ocitl ve vzduchu. Bylo opojné vznášet se svobodně jako pták. Zdislav prožíval omamný pocit dosud nepoznané svobody. Shlédl dolů, aby zjistil, jak je vysoko, a zapomněl na to, že má poměrně těžkou hlavu, která ho ihned převážila dopředu.
Drak předvedl vzdušné salto při letu střemhlav, pak kupodivu na chvíli vyrovnal a znovu se převážil dopředu. Tentokrát už nevyrovnal. Respektive vyrovnal by, kdyby země nebyla tak proklatě blízko. Překulil se přes hlavu, zamával křídly jako poplašená slepice a znovu se překulil přes hlavu. Nebe bylo střídavě nahoře a zas dole. Zdislav v kůži draka metal kotrmelce jako komediant na pouti. Jen ho to trochu víc bolelo, jak narážel na kameny, které byly po svahu hojně rozesety. Naštěstí jsou draci tvorové dosti odolní a proti nepřízni prostředí obrnění. Tak se dračí princ nakonec ve zdraví rozplácl dole pod kopcem v pohodlí kopřiv a bodláků.
Chvíli nehnutě ležel, dokud všechny hvězdičky nepřestaly kroužit kolem jeho hlavy. Pak si spočítal všechny dračí kosti a kostičky. Když se ujistil, že vše, včetně jeho krásných křídel, zůstalo v jednom celku, pomalu vstal a zamířil opět k potoku, aby se posilnil sice zdravou, ne však moc vydatnou rybí polévkou doplněnou o pár nabubřelých žab.
Po večeři, protože se mu nechtělo šlapat nazpět do kopce, vyzkoušel znovu svá křídla. Tentokrát letěl opatrněji a pochopil, k čemu má ten dlouhý ocas. Naučil se jím vyrovnávat za letu rovnováhu a jako kormidlem řídit směr letu. V rámci tréninku obletěl několikrát kopec a pak přistál před rodnou jeskyní, aby se do rána ještě trochu vyspal.