Svoboda vyznání

Víra tradičních náboženství je omezená a dogmatická. Nařizuje, čemu by lidé věřit měli a čemu by věřit neměli. Od­razuje lidi od zkoumání světa, poznání a osobního hledání vyššího smyslu bytí. Vede je k potlačování osobních duchovních zážitků, vlast­ních názorů a svo­bodného myšlení. Lidé pod vlivem tradičních náboženství jsou méně svobodní a nezávislí, a proto jsou i snáze ovladatelní pro náboženské autority a vůdce.

Sekty, radikální náboženství, hnutí a extrémní ideologie jeví některé společné rysy. Snaží se o potlačení individuality svých stoupenců přenesením důrazu z já na my, kde my má nejasný význam. Snaží se potlačit vědomou část osobnosti ve prospěch nevědomé. Nabízejí lidem jednoduchá řešení jejich problémů. Archetypální motivy a  postavy jsou promítány na reálné situace a lidi. Není-li „Bůh“ daný, stává se jim vůdce. Stín je promítán především na ne my. Cílem je útok nebo únik. Morálka a sexu­alita jsou dávány do protikladu a důraz je kladen pouze na jednu z nich. Obvykle také bývá za sektou, radikálním náboženstvím či extrémní ideologií skryt finanční nebo mocenský motiv úzké skupiny lidí.

Je víra tedy špatná? Ne, není. Víra nám umožňuje překlenout mezery v poznání fyzikální a duchovní struktury našeho vesmíru. Dává nám možnost věřit, že existuje něco vyššího, co dává naší existenci na tomto někdy nehostinném a nepřátelském světě smysl a naději. Špatné je, když někdo tuto přirozenou lidskou potřebu věřit zneužívá pro své cíle.

Moderní věda rozbila řadu náboženských dogmat. Vytlačila Boha za hranice poznatelného vesmíru někam do iracionálna. Neschopnost nalézt Boha při současné úrovni poznání je pro mnoho lidí důkazem jeho neexistence. Pro řadu lidí se věda stala náhradním náboženstvím. Tvrdí, že věda vysvětlí vše, a když ne dnes tak za deset, dvacet, padesát či tisíc let. Tak, jak církve a náboženství člověku nabízejí, v co má věřit, věda mu naopak říká, v co má nevěřit. Bojíme se přiznat, že naše existence, ve světle současné vědy, patrně nemá smysl. Bojíme se připustit, že možná ti „rozumní“ a všehoschopní lidé mají pravdu a žijí právě tak, jak se má. Silnější vítězí v přírodě i lidské společnosti. Zdá se, že víra je jen pro slabé. Bez víry je ovšem náš život prázdný a my se bojíme prázdnoty.

Naše mysl osciluje mezi „racionálnem“ a potřebou prožitku „iracionálna“. Ať si vybereme jakoukoliv z těchto možností, necítíme se spokojeni. Můžeme vyloupit banku nebo se vrhnout do náruče nějaké sekty, ale dříve nebo později zjistíme, že nás to nenaplnilo tak, jak jsme si přáli nebo očekávali. Potěšení ze slasti okamžiku střídá deprese a touha po větší slasti. Slepá víra v cokoliv si žádá ještě více slepé víry.

My „rozumní“ si udržujeme odstup od obou extrémů. Stáváme se slepými a hluchými k myšlenkám o smyslu naší existence zde na Zemi a ve vesmíru a žijeme svůj malý obyčejný život. Jsme věřící či ne? Někdo říká ano jiný ne. Někteří lidé volí ano ze strachu, aby se tam nahoře náhodou neznelíbili, když už mají nějaký ten hříšek na svědomí. Jiní lidé jsou natolik zklamáni, že říkají ne – nemohu, a přece žijí tak, jako by věřili.

Je zajímavé, že řada lidí, kteří o sobě mluví jako o nevěřících a ateistech, jsou lidé čestní žijící podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Pro mne osobně to znamená, že to jsou ve sku­tečnosti lidé věřící, protože věří v smysl něčeho vyššího, i když si to třeba neuvědomují nebo nepřipouštějí.

My Češi jsme často označováni za národ ateistů, neznabohů a kacířů. Prý bychom se měli za to a spoustu jiných věcí stydět, a pokud ne tak naše morální autority se musí stydět za nás. Já bych to tak černě neviděl. Pro mě víra a náboženství není něco, co ustrnulo v čase (ve středověku). Je to něco, co se vyvíjí a musí se vyvíjet. Stará náboženská dogmata musí být zbourána (vědě a svobodnému myšlení dík), víra a náboženství musí přestat sloužit k ovládání lidí. Náboženská svoboda musí končit tam, kde začne porušovat občanské svobody!

To, že se člověk hlásí k ateismu, nemusí znamenat, že tento člověk ztratil svou víru, ale naopak, že postoupil ve své víře dál. Odmítl věřit bludům a náboženským dogmatům. Stal se více svobodným člověkem. Naše poznání vesmíru ještě ale není u konce. To, že nevidíme hrubohmotným filtrem našich znalostí jeho duchovní podstatu, ještě nemusí znamenat, že neexistuje, že je nepoznatelná a nezkoumatelná. Pěkně to vyjádřil teolog Paul Tillich:

Jestliže nemůže být o Bohu řečeno, že existuje způsob­em, kterým existuje cokoliv jiného ve světě, pak se nedá o Bohu říci, že skutečně existuje.

Pokud existuje něco jako Bůh a naše mysl mu zůstane otevřena, ale osvobozená od nánosu teologických nesmyslů, můžeme si k němu najít novou cestu založenou ne na dogmatech církevních autorit, ale na gnosi – poznání. Staňme se proto moderními gnostiky!