Existuje slavný myšlenkový pokus nazvaný Schrödingerova kočka po jeho autorovi Erwinu Schrödingerovi jednom ze zakladatelů kvantové teorie, který ho formuloval v roce 1935. O čem tento experiment je?
Představme si, že máme dokonale izolovanou komoru (či krabici), do níž, po uzavření, nemůžeme vidět ani nemůžeme slyšet, co se právě odehrává uvnitř. Do komory dáme kočku a nějaké zařízení, jež je schopno kočku usmrtit, když dojde k rozpadu radioaktivního jádra atomu. Může to být ampule s jedem nebo třeba pistole, která míří na nebohou kočku.
Zařízení kočku usmrtí, když se jádro rozpadne. Pravděpodobnost, že se to stane za dobu poločasu rozpadu atomu, je 50 %. Když v této chvíli pokus ukončíme a otevřeme komoru, najdeme kočku buď živou, nebo mrtvou. Dle kvantové teorie, před otevřením komory je ale kvantový stav kočky směsí stavu mrtvé kočky se stavem, v němž je kočka živá. Kočka existuje ve dvou možných historiích. Tato situace se jeví absurdní. Kočka přece nemůže být napůl živá a napůl mrtvá.
Zdánlivá absurdita tohoto experimentu vyplývá z naší zkušenosti s běžnou realitou, v níž každý objekt se zdá mít určitou jednoznačnou historii. Základní myšlenkou kvantové mechaniky však je, že realitu je třeba nazírat jinak. Objekt nemá jednu určitou historii, ale všechny možné historie do chvíle, než je provedeno pozorování a dojde ke kolapsu vlnové funkce objektu.
Ve většině všech možných případů se pravděpodobnost určité partikulární historie vyruší s pravděpodobností odpovídající nějaké jiné málo odlišné historii. V některých případech se však pravděpodobnosti sousedních historií navzájem zesilují. Je to právě jedna z takovýchto zesílených historií, kterou vnímáme jako historii objektu. V případě Schrödingerovy kočky máme dvě zesílené historie. V jedné je kočka mrtvá – v druhé zůstává živá. Podle kvantové teorie mohou obě možnosti existovat paralelně do okamžiku pozorování.
Podle kvantové fyziky je výběr konkrétní historie objektu dán okamžikem, kdy je uskutečněno pozorování. Pozorováním dojde ke zhroucení vlnové funkce, která obsahovala všechny možné historie, čímž se realizuje pouze jedna jediná možná historie, která odpovídá pozorované skutečnosti. Tento výběr historie se projeví současně v celém časoprostoru. Pro vznik jednoznačné reality je tak důležitá role pozorovatele.