Hrozné probuzení

„Pane Brown, slyšíte mne?“ probral mne čísi hlas z hlubin zapomnění. „To není možné,“ uvědomil jsem si. „Že bych byl stále ještě na­ži­vu?“

„Ano,“ pokusil jsem se říct, ale místo svého hlasu jsem uslyšel nepřirozený umělý hlas.

„Dobře,“ někdo ke mně promlouval. „Teď zkuste otevřít oči.“

„Kde to jsem?“ ozval se znovu ten protivný hlas místo mého hlasu. Když jsem otevřel oči, pokud se to tak dá nazvat, spatřil jsem místnost, která byla sterilně čistá jako bych byl někde v nemocnici. Bylo zde ale víc různých přístrojů, že jsem si připadal jako v nějaké špičkové vědecké laboratoři. V místnosti se nacházely dvě osoby v bílých pláštích.  Bylo vidět, že jsou plně soustředěni na svou práci spočívající ve sledování obrazovek a řady displejů před sebou. Jedna z těch osob byla otočena směrem ke mně. Zřejmě to byla ona, kdo na mne mluvil.

Když jsem otevíral oči, uslyšel jsem podivný zvuk, jako když zapínáte fotoaparát nebo zaostřujete kameru. Chvíli mi také trvalo, než jsem zaostřil pohled požadovaným směrem. Všechno bylo nějaké zvláštně zabarvené, jako by se mi posunulo spektrum vnímání barev. Měl jsem pocit, že budu zvracet, ale odezva od žaludku nepřicházela. Nedokázal jsem se podívat dostatečně dolů, abych viděl, jak vypadá zbytek mého těla. Bylo divné, že jsem měl pocit, jako bych ho měl a zároveň jsem ho necítil.

„Pamatujete si, kdo jste?“ zeptal se mě anglicky ten člověk v bílé kombinéze přede mnou. Byl to Japonec nebo Američan japonského původu. Jeho tvář byla suchou tváří životem unaveného vědce. Bylo mu něco přes šedesát, ale jistý jsem si nebyl „Můžete mi říct své celé jméno, věk a zaměstnání? Pokud si vzpomínáte.“

„Ano. Jsem Petr Brown. Je mi 35 let. Jsem technický poradce,“ vyrazil jsem ze sebe opět strojově modulovaný zvuk. „Kde to jsem? Budu v pořádku?“

„Je mi líto. Spíš ne,“ řekl ten člověk.

„Proč?“ zeptal jsem polekaně. „Přišel jsem o ruce, nohy nebo i něco jiného?“

„Také,“ odpověděl neurčitě.

„Co to znamená?!“

„Jste mrtvý…“

Chvíli jsem se snažil vstřebat informaci, kterou jsem tak neomaleně právě obdržel. To nemohl myslet vážně. Přece myslím, slyším, vidím a… Náhle jsem si uvědomil, že mé smysly jsou nějaké zdeformované, jako bych se ani nekoukal svýma očima, slyšel svýma ušima nebo mluvil svými ústy. Všechno bylo podivně umělé, jako bych nebyl člověk ale stroj. Myšlenka, která mne napadla, byla hrozná…

„Vy jste ze mne udělali robocopa!“ vykřikl jsem plný hrůzy.

„To není přesné,“ řekl vědec ledově klidně. „Z vašeho těla tu není ani kousek – ani gen. Jste pouze duše zachycená v našem biofyzikálním boxu, který jsem vyvinul se svým týmem. Komunikujete skrze periferní zařízení na něj napojené…“

„Co se stalo s mým tělem,“ zeptal jsem se zhrozeně.

„Předali jsme ho vaší rodině. Včera jste měl pohřeb. Jste v šoku?“

Tento zjevně pomatený vědec se nijak nesnažil sdělit mi šetrně, co se mi stalo. Prostě mi sdělil děsivou skutečnost a sledoval, jak se s ní vypořádám. Nenáviděl jsem ho.

„Ano, jsem v šoku, ty kreténe! Co si myslíš? Jak bych se měl asi cítit?!“

„Dobře. Pro dnešek toho na vás bylo dost. Teď vás zas vypnu. Nashle zítra.“

Než jsem stačil ještě něco hodně neslušného říct, ozvalo se cvaknutí, jako když někdo vypne v pokoji světlo a znovu jsem se propadl do temnoty…

První psychonaut – ukázka z knihy

Napsat komentář