Následující ráno princ vyspával. Snažil se alespoň částečně si odpočinout po náročném nočním tréninku. Probudilo ho až ťukání na dveře jeho komnaty.
„Veličenstvo, nerad vás vyrušuji,“ ozval se za dveřmi hlas jednoho ze sluhů. „Vrátil se holub se zprávou od královny.“
Princ se ihned na svém loži posadil. Starost o rodinu byla důležitější než jeho únava. Přehodil si jen sametový župan s královským erbem přes noční košili a utíkal k holubníku, kde ho již čekal mistr holubář s holubicí na ruce.
„Dej mi zprávu!“ zvolal nedočkavě princ.
„Jistě, Veličenstvo,“ uklonil se holubář a jemně stáhl z nohy holuba, který se před malou chvílí vrátil do hradního holubníku, nevelký lístek se zprávou od královny.
„V pořádku jsme dorazili do hostince. A.S.“ stálo v ní malým písmem. Cesta na hrad jeho prarodičů trvala skoro tři dny a hostinec ležící při cestě, byl dobré místo pro přečkání noci.
„To je dobře,“ oddechl si Zdislav, ale dobře věděl, že před sebou mají ještě kus cesty. Pevně ale věřil, že dědovi vojáci jim vyjedou vstříc.
„Děkuji, mistře holubáři,“ uklonil se starému muži. „Vaši holubi jsou výtečně vycvičení.“
„Bylo mi ctí vám posloužit, princi,“ usmál se holubář.
„Jo, pokrok je pokrok,“ pomyslel si princ. „Ale třeba jednou lidé vymyslí ještě něco lepšího na posílání zpráv, než jsou holubi. Kdo ví?“
Zamířil nazpět do své komnaty, aby se ustrojil a obhlédl, zda všechny přípravy na obranu hradu probíhají tak, jak mají.“
Bylo pozdě odpoledne, když jeden z mužů předsunuté hlídky přiklusal ke královskému kočáru s hlášením.
„Pane Jindřichu!“ volal již z dálky. „Za kopcem jsme spatřili barvy krále Rudolfa!“
„Dobře,“ Jindřichovi se v duchu ulevilo, ale opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. „Nejprve si je z dálky prohlédneme. Zastavte!“ poručil.
Rytíř Jindřich osobně dojel k přední hlídce. Zpoza stromů na okraji lesa sledoval asi sto vojáků oblečených v barvách jeho veličenstva krále Rudolfa. „Výborně! Zřejmě nám vyjeli naproti,“ pomyslel si. „Proč je jich ale tak hodně?“
Nechal své muže, ať dál z úkrytu sledují muže před nimi, a sám se vracel ke královskému kočáru. Najednou uslyšel zvuk loveckého rohu. Jindřich pohlédl tím směrem. Na roh troubil králův posel. Chvíli nechápal proč. Pak prohlédl a v jeho očích se objevila hrůza.
„Ty zrádče!“ vykřikl. Pochopil, že muž, který právě prozradil jejich polohu, není zřejmě Rudolfovým poslem. V okamžiku sáhl za své pravé rameno pro luk a šíp. Nasadil šíp, natáhl tětivu a vyslal střelu na troubícího muže. Zasáhla ho do hrudi, ale prsní štít ho ochránil. Muž jen spadl z koně. Na nic už ale nečekal. Zvedl se a utíkal, co mu nohy stačily do křoví na okraji lesa. Cestou ještě popadl klec s holubem cvičeným na přenášení zpráv. Jindřich neměl čas zrádce pronásledovat. Byl rád, že troubení ustalo, ale zároveň věděl, že je pozdě.
„Do sedel! Otočte kočár!“ vykřikl. „Jedeme zpět! Je to past!“
Královský kočár se dal ihned do pohybu a začal ujíždět, co koním síly stačily, zpět. Malá jednotka Jindřichových mužů ho následovala připravená k obraně.
Z lesa, kterým tryskem po kamenité cestě ujížděli, náhle zasvištěla sprška šípů. Několik se jich zabodlo do kočáru a pár jich zranilo i rytíře, kteří ho chránili. Rytíř Jindřich zavelel a jeho stateční muži vjeli do lesa s vytasenými meči, aby ztrestali útočníky. Z hloubi lesa se ozvaly smrtelné výkřiky lučištníků, mezi něž se vřítili jako poslové smrti neohrožení rytíři Slavelónu rozsévajíce rány mečem a smrt na všechny strany.
Jindřich zatroubil a jeho muži se kvapně vrátili z lesa. Zanechali za sebou rozprášenou bandu nepřátelských vojáků. Nepřipravený útok nevelké skupiny vojáků byli schopni odrazit, ale uniknout nebo čelit minimálně stovce mužů, která je na koních pronásledovala, neměli šanci víc než několik desítek minut. Navíc se pomalu stmívalo.
„Nemáme žádnou šanci! Jsou rychlejší!“ bylo jasné rytíři Jindřichovi, když uslyšeli dunění stovky koňských kopyt jejich pronásledovatelů za zády.