S myšlenkou, že informace se může přenášet z jednoho místa na druhé bez působení lidí, přišel britský doktor přírodních věd Rupert Sheldrake, který ve svých knihách načrtl hypotézu tzv. morfických polí. Říká, že jestliže se nějaký tvar, forma či vzorec již někdy objevily v přírodě, mnohem snadněji se objeví znovu. Příroda raději kopíruje již jednou použité formy, než vytváří nové, jako by si je pamatovala a rezonovala s nimi.
Svoje myšlenky Rupert Sheldrake dokládá celou řadou příkladů z pozorování přírody. Díky tomuto principu je obtížné například vytvořit krystaly nových chemických látek, ale když už se to jednou někde podaří, je mnohem jednodušší vytvořit je kdekoliv jinde na světě znovu. Tento princip může ovlivňovat i naši schopnost učení a chápání. Jakmile třeba někdo vysvětlí fyzikální problém, který dlouhou dobu odolával našemu zkoumání a chápání, rychle narůstá počet těch, kdo ho jsou schopni pochopit. Dokonce se často stává, že i vzdálení badatelé, kteří se zabývají stejným problém a navzájem se neznají a nekomunikují spolu, takřka ve stejný čas naleznou stejné řešení.
Morfická pole jsou zřejmě totéž, co nazývám in-formami či informačním předobrazem, který mohl ovlivnit a urychlit vývoj života. Otázkou jenom je, zda nejprve musela náhodně vzniknout nějaká forma živé hmoty, pak vznikl její informační obraz, který ovlivnil a urychlil vznik podobných forem života po světě, nebo zda nejprve vznikla v kvantovém světě z mnoha možných forem a historií in-forma představující vhodné řešení, a ta pak se projevila ve fyzickém světě a usnadnila vznik a vývoj života.
Pro řadu vědců mohou být tyto myšlenky špatně stravitelné, ale jeví se určitě pravděpodobnější než myšlenka, že komponenty živé hmoty se mohou náhodně uspořádávat do stále dokonalejších forem života bez jakéhokoliv cíle. Rozeberme své hodinky na jednotlivá ozubená kolečka, dejme je do kapesníku a zkusme si, jak dlouho jím budeme muset třepat, než všechny kolečka najdou své místo a znova vytvoří fungující hodinky.
Nemusí existovat žádný velký Hodinář, který by stvořil život nějakým magickým projevem své vůle v jeden okamžik. Prostor sám má vlastnosti, které mu umožňují tvořit. Duchovní forma je přímo propletena do struktury vesmíru a fyzikálních zákonů. Jako neživá se nám může jevit část reality – nikoliv celek.
Části těl různých druhů obratlovců se mohou na první pohled velmi lišit. Křídlo netopýra vypadá jinak než lidská ruka, ploutev delfína nebo kopyto koně. Každá z těchto končetin je uzpůsobena svému účelu. Přesto vycházejí ze stejného základu. Jsou poskládány jako by ze stejných ale různě upravených součástek. Některé díly jsou více protažené, jiné jsou stlačené, něco srostlo dohromady a něco zakrnělo.
Tato vlastnost živých organismů se nazývá homologie. Svědčí o tom, že různé druhy se vyvinuly ze stejného předka. Nebyly stvořeny samostatně ve stejný okamžik, ale vyvíjely se postupně krok za krokem do finální podoby.
Podíváme-li se na psy, uvidíme mnoho různých ras. Některé jsou velké, jiné malé, některé byly vyšlechtěny pro lov, další pro hlídání či boj a některé pro naši potěchu jako domácí společníci a mazlíčci. Stále jsou to však jen psi a žádný z nich se nepodobá kočce ani se na ni nezmění. Kdyby lidé vymřeli, psi by se spolu volně křížili a výsledkem by byl po mnoha stoletích opět vlk.
Možná kdyby nějaká psí rasa zůstala izolovaná na, jinými psy, neobývaném ostrově, vznikl by zde po mnoha tisících let nový živočišný druh, který by se už nebyl schopen křížit s ostatními psy, i když by měli společné prapředky. Tak si alespoň vznik nového živočišného druhu představují někteří vědci z řad evolucionistů.
Existují-li předobrazy (in-formy) živočišných druhů, pak se zřejmě nejedná o jednotlivé vzory ale o celé spektrum vzorů, jež jsou poskládány podobně jako archetypální vzory či jako kvantová vlnová klubka vytvořená superpozicí monochromatických vln s různými vlnovými délkami. Každý předobraz tak v sobě skrývá obrovskou variabilitu, která umožňuje vznik rozdílných živočišných ras či dokonce druhů.
Každý nový vzor obsahuje informaci o původním vzoru, ale nese nižší variabilitu. S původním vzorem zůstává topologicky podobný. Každý pravzor není jen superpozicí možných vzorů, ale je i superpozicí všech možných historií. Z nich se realizují ty, které umožňují živému organismu se optimálně adaptovat na měnící se podmínky v jeho životním prostředí.
To, že něco jako in-formy ovlivňuje vývoj živých organismů, naznačuje podobnost některých tělesných tvarů živočichů, jež nepocházejí z téže živočišné skupiny. Tak se mohou sobě podobat třeba lebky vlka (psovité šelmy) a vakovlka psohlavého (vačnatce). U některých zvířat se zase vyvinuly orgány typické pro úplně jiné živočichy. Příkladem mohou být savci, kteří se po určité etapě vývoje na suché zemi vrátili zpět do moře a tvarem těl se opět připodobnili rybám. Organismus těchto savců využil již existující a osvědčené formy ke svému vlastnímu rozvoji.
Tímto způsobem se mohou přenášet také vzorce chování, které se osvědčily. Nalezne-li určitý jedinec druhu například způsob, jak se dostat novým způsobem k potravě, je velmi pravděpodobné, že se tento způsob chování velmi rychle rozšíří, aniž by si tito živočichové byli schopni předat informace například verbální cestou. To co už bylo rozvinuto, se dá zřejmě snadněji rozvinout znovu.