Přepadení vesnice
Tři terénní bojové vozy se hnaly vysokou travou zalitou již příjemně teplým jarním sluncem. Cílem byla nevelká vesnice ležící ještě několik kilometrů daleko v podhůří Beskyd. Vozy připomínající rakve v maskovacím provedení jely skoro bezhlučně. Nepoháněl je spalovací motor ale silný elektromotor poháněný energií z akumulátorů.
BVP – bojová vozidla pěchoty měla i turbodiesel o výkonu 500 koní, ale ten sloužil pouze v případě nouze pro dobíjení baterií. Nafta byla již natolik cenným palivem, že se jim neoplatilo v žádném případě plýtvat. Za běžných okolností tak měly tyto vozidla na elektrický pohon dojezd jen několik kilometrů.
Pro zvýšení dojezdu bylo z vozidel odstraněno veškeré těžké pancéřování a nahrazeno lehkým odolným plastem. Byly z nich odstraněny všechny těžké zbraně – rakety, kánony, kulomety i náboje. Místo nich byly nainstalovány další moderní baterie, aby se dojezd BVP znásobil, a na korbu byly nainstalovány vysoce efektivní solární články, aby bylo možno dobíjet vozidla i za jízdy. V případě zastavení vozidel je bylo možno rozložit a využít větší plochy pro rychlejší dobytí baterií.
Vozidla již neměla za úkol ochránit posádku před palbou z děl, kanónů, kulometů ani pěchotních zbraní. Maximálně tak před zásahem kameny, klacky a jinými primitivními zbraněmi. Palné zbraně byly totiž již slavnostně zničeny před nějakými deseti lety a poslední případ jejich použití byl zaznamenán asi před pěti lety. Od té doby vládl na světě mír a klid.
Jana Borská byla hrdá na to, že jako Vyvolená může vést svou malou jednotku proti posledním skupinám rebelů ukrývajících se v zapadlých obcích a vesnicích, z nichž vedli proti jejich společenství nesmyslnou partyzánskou válku.
Do vesnice vedly dvě příjezdové cesty. Jedno BVP se odpojilo od skupiny a jelo oklikou zablokovat druhou cestu, aby po ní rebelové nemohli uniknout. Posádky zbývajících dvou vozů čítající dohromady dvacet příslušnic Femini Patria, zkráceně FP, vyskákaly ven asi kilometr před vesnicí.
Byly vyzbrojeny dlouhými elektrickými obušky, paralyzéry a tasery schopnými zasáhnou protivníka na více než deset metrů a poslat ho k zemi i přes hrubou vrstvu oblečení. Bojovnice se poklusem přesunuly k vesnici.
Na první pohled vypadala vesnice jako každá jiná. Několik starých domů stálo podél cesty a uprostřed vesnice bylo malé náměstí s vypáleným kostelem. Zřejmě už tu tedy jednotky FP musely v minulosti zasahovat.
Ulice byly skoro liduprázdné. Jen tu a tam se šourala nějaká stará bába přes sedmdesát. Tyto pamětnice starých časů se nechtěly smířit s novými pořádky a žily si svůj život dál tak, jako před lety. Femini Patria je nechávalo v klidu dožít. Problémem bylo, že vesnice s těmito babiznami se stávaly útočištěm i pro posledních pár dinosaurů, jak příslušnice FP říkaly monstrům zvaným muži.
Muži byli nižší vývojový stupeň žen, alespoň tak se to učily na škole. Po tisíce let s nimi muži spolužili na této planetě a přiživovali se na jejich práci, týrali je, vedli války a skoro zničili život na této planetě. Naštěstí se jejich genofond vyčerpal a asi před čtyřicetipěti lety začali vymírat. Revoluční gardy žen pak smetly jejich nadvládu před dvaceti lety. Od té doby započala na Zemi doba míru a klidu.
Poslední muži na Zemi byli starší čtyřiceti let. Jednotky FP chytaly jejich poslední zbytky potulující se po okolí a společnost využívala ty ještě při síle na těžké práce v průmyslu a zemědělství. Už jich ubývalo, ale bylo jich stále ještě potřeba, dokud nebudou nahrazeni stroji a roboty, na nichž již pracovaly nejlepší inženýrky a vývojářky jejich Společenství.
Chytat poslední muže jako divou zvěř to byla práce i této jednotky. Většinou se ale jednalo o samé staré dědky, kteří se po pár ranách obuškem a paralyzérem pomočili a pokáleli. Byla to nechutná práce se s nimi tahat a užitek z nich nebyl taky příliš valný.
Holkám z jednotky se muži hnusili. Nechápaly, jak s nimi dřív jejich babičky a prababičky mohly žít. Určitě musely hrozně trpět pod jejich nadvládou, a tak bojovnice těm dědkům vždy pěkně zmalovaly hřbet, aby poznali, že doba se změnila.
V poslední době se na ústředí FP začaly objevovat zprávy, že se rebelie opět vzmáhá. Prý má dokonce i svého vůdce, který by se, podle agentek, měl nacházet právě v této osadě. Jejich cílem bylo ho chytit. Byly zvědavy na toho dinosaura, co měl ještě odvahu a sílu postavit se Společenství a Femini Patria.
Když jednotky FP vtrhly do vesnice, staré báby nechaly být. Dvě mladé holky, na které narazily, zajaly a sebraly na převýchovu a další tři ženy vzaly na práci v pracovních táborech pro rebelky. Jednotka FP postupovala systematicky dům od domu. Najednou se strhla mela. Z domu na konci ulice vyběhlo asi pět osob v kápích.
Tři z nich se daly na útěk směrem, kde na ně číhala zbývající část jednotky. Dvě osoby se postavily na odpor, aby kryly ústup svých druhů. Shodily kápě. V té chvíli bylo jasné, že se jedná o muže. Nebyli sice úplně mladí, ale stále ještě byli plní síly. Navíc byli velcí, urostlí a svalnatí.
V rukou měli dřevěné hole. Jeden z nich v rozběhu vyrazil jedné bojovnici z rukou elektrický obušek a hned poté i druhé. Otočil se a tu první přetáhl holí přes zadek, až poskočila vpřed. V jeho tváři se přitom objevil pobavený úsměv. Ano, byli to dinosauři, divoké monstra, která bylo nutno zničit.
„Tasery!“ vykřikla Jana Borská, když viděla, jaký chaos vyvolali ti dva muži v jejich řadách. Zajaté rebelky se daly na útěk. Její statečné družky nebyly schopné paralyzovat ty divoké muže svými obušky, které byly kratší než jejich hole.
Jeden z mužů měl tolik drzosti, že popadl jednu z bojovnic. Paralyzoval ji jejím vlastním paralyzérem, hodil si ji jak pytel brambor přes rameno a jejím taserem skolil druhou, co se mu snažila v únosu družky zabránit, a dal se i se svým úlovkem rychle na útěk směrem do kopců za vesnicí.
Druhý muž bez ohledu na přesilu kolem něj chtěl udělat to samé. Jana se mu jako neohrožená bojovnice a velitelka postavila do cesty a rozmáchla se po něm svým elektrickým obuškem. Jiskry zasršely vzduchem naprázdno, její obušek minul cíl a vyražen z její ruky se odkutálel pryč. Muž ji uchopil pod paží a hodil ji obloukem přes sebe.
Než stačila dopadnout na zem, ještě ji zachytil do náruče, jako by snad chtěl zabránit, abych si příliš nenatloukla. Zvedl ji k sobě a ona mu pohlédla na okamžik do očí. Nebyla v nich nenávist ani krutost. Projel jí zvláštní pocit, jaký do té doby ještě nepoznala. Než ho ale stačila analyzovat, přitiskl své rty na její. Bylo to odporné… Ten muž páchl po česneku. „Tak se ty obludy zmocňovaly našich babiček,“ pocítila záchvěv paniky.
V té chvíli už je obklíčily další bojovnice. V jejich rukou se objevily tasery. Dráty vedoucí omračující náboj zasvištěly proti nim. Několik z nich zasáhlo muže, co ji držel, a ty, co se do něj netrefily, zasáhly ji. Mezi nimi to zajiskřilo a jejich těla se křečovitě sesunula k zemi.
Jak muž padal na kolena neschopen Janu udržet, upustil ji na zem. Přilba se jí přitom svezla z hlavy. Krátké blond vlasy zavlály vzduchem a ona – Vyvolená tvrdě dopadla hlavou na zem. Ten náraz a elektrické šoky omráčily její tělo. V té chvíli její duše opustila její zraněné a otřesené tělo.