Otázkou je, zda tzv. duší je obdařen pouze člověk, který ji dostal jako dar od Boha, nebo zda duši mají i zvířata, drobní živočichové a třeba i buňky. Pokud je duše darem od Boha, pak některým lidem byla nadělena hojnost a druhým bída.
Naše duše může být odrazem velké kosmické duše. Vše však ukazuje na to, že se zde neobjevila dokonalá, ale vyvíjí se od jednoduchých forem ke stále složitějším. Naše duše prochází evolucí a organický život tento vývoj následuje.
Všechny hmotné struktury jsou schopné vnímat okolní svět na principu rozvinování obrazů jiných hmotných struktur v poli, které je tvoří. Je-li něco rozvinuté je to vnímané a tedy vědomé. Vnímání a schopnost vědomí tak není něco, co je vlastní pouze lidem, vyšším živočichům či jen živé hmotě, ale je to primární vlastnost všeho, co existuje.
Rozvíjet schopnost vnímání a vědomí na úrovni toho, co se označuje za neživou hmotu, není zřejmě dost dobře možné. Pro vznik vědomí a myšlení na lidské úrovni bylo nutné rozvinout schopnost primárního vědomí a vnímání uvnitř struktur vysoce organizované organické hmoty. Psýché v podobě, jak ji známe, zde pravděpodobně nebyla odjakživa, ale vyvíjela se společně s tím, jak se vyvíjela živá hmota.
Úroveň psýché však zřejmě není odrazem vývoje živé hmoty, ale naopak vývoj živé hmoty je odrazem vývoje psýché. Spíše než o evoluci živé hmoty bychom měli mluvit o evoluci psýché, která se odrazila ve vývoji živé hmoty. Psýché není zřejmě jen vlastnost jednotlivých objektů, ale je to i vlastnost vesmíru jako celku. Na úrovni vyššího celku je psýché něčím víc, než sumou svých elementárních částí. Její vnímání a vědomí je obsáhlejší.
Vlastnosti více sofistikovaného celku se přenášejí zpět do částí. Aby se mohly projevit, potřebují složitější a uspořádanější strukturu hmoty – potřebuji vytvořit vesmír v malém, aby to, co je nahoře, se mohlo promítnout do toho, co je dole.
Dynamické systémy daleko od rovnováhy se pro tento účel jeví nejvhodnější. Do chaotického systému podivných atraktorů se dá vnést řád potřebný pro vývoj živých organismů. Druhá věta termodynamiky se tak nemusí projevovat pouze jako ničivá síla zvyšující entropii systému, ale i jako tvůrčí síla umožňující vznik a existenci vysoce organizovaných struktur – buněk.
My všichni jsme tvořeni miliardami buněk. Buňka je základním stavebním kamenem těl organismů. Je samostatnou funkční jednotkou. Buňky zde byly již před skoro 4 miliardami let. Po dobu prvních 3 miliard let existovaly ve formě jednotlivých buněk. Tvořilo je, stejně jako dnes, jádro, membrána a tzv. cytoplazma – koncentrovaný vodný roztok různých látek.
Informace o našem biologickém těle jsou zakódovány v tak zvaných genech. Jsou to úseky DNA (deoxyribonukleová kyselina) se specifickou funkcí, které jsou schopny při dělení buňky vytvářet své vlastní kopie. Ty se přenášejí do dalších generací – z matky a otce na jejich potomky. Tento přenos informací musí být velmi precisní, aby se přenesly všechny informace nutné pro zrození zdravého jedince stejného druhu. Musí zde však být malá možnost vzniku genetických mutací, aby se živé organismy mohly vyvíjet.
DNA je nukleová kyselina – nachází se v jádře buňky. Jednobuněčné organismy měly řadu vlastností, které máme i my. Byly schopny vnímat své prostředí, reagovat na ně a přizpůsobovat se mu. Byly schopny přijímat potravu a vylučovat ji. Byly schopny se rozmnožovat a přenášet svou genetickou výbavu na další generace buněk.
Může se zdát, že „mozkem“ buňky je její jádro, protože jádro obsahuje geny, které řídí život a jeho vývoj. Buněčný biolog doktor Bruce Lipton si to však nemyslí. Podle něj „mozkem“ buňky je její membrána. Ta vnímá a reaguje na okolní prostředí. Geny se totiž nejsou schopny samy od sebe aktivovat – zapínat a vypínat se. To, co je spouští, je prostředí, které skrze membránu působí na buňku.
Buněčné jádro tak spíše než mozek připomíná hard disk, kde jsou obsaženy pro organismus důležité programy. Neprovádí ale „programování“ organismu ani ho neřídí. „Inteligentní“ chování buňky se projevuje skrze její membránu. Závisí na množství proteinových receptorů a efektorů v ní obsažených.
Buněčná membrána je také oblast, kde probíhají změny elektrického potenciálu v důsledku transportu iontů skrz membránu. Je to tedy oblast, na níž může být navázána in-forma buňky, která se v budoucnu stane základem duševní struktury živého organismu.
Má-li se zvýšit „inteligence“ buňky, musí zvýšit počet svých membránových proteinů a tedy i zvětšit plochu své membrány. Velikost buňky je ale limitována. Cestou ke zvýšení uvědomování si prostředí a zvyšování „inteligence“ buněk se stalo jejich sdružování do více buněčných společenstev, které byly schopny sdílet uvědomění jednotlivých buněk, a vznik prvních mnohobuněčných organismů.
Vznik mnohobuněčných organismů umožnil buňkám začít se specializovat. Zůstaly však základními jednotkami „inteligence“ v našich tělech. Vědomí a inteligence organismu se mohly začít centralizovat. Roli proteinových receptorů nahradily smyslové cesty. Schopnost organismu reagovat na vliv prostředí se výrazně zvýšila a umožnila nám ho i aktivně měnit.
Byla-li kvantová struktura tvořící prazáklad naší duše uvězněna v buňce (jednoduché biologické struktuře) a její vnímání okolního světa tak omezeno, působila zpětně na buňku – buňky tak, aby její schopnost vnímat okolní svět byla obnovena. Smyslové cesty a orgány tak nemusí být vynálezem evoluce, ale vznikly proto, že duše uvězněná v biologickém těle potřebovala obnovit svou schopnost vnímat okolní svět. Bez této schopnosti by byla nefunkční – mrtvá.