To co dělá člověka výjimečným, je jeho duše a vědomí.
Na mysl a vědomí se často pohlíží jako na témata pro vědu nevhodná, protože je nelze objektivně zkoumat. S názorem, že by se fyzik neměl zajímat o fungování lidské mysli, protože tato oblast zkoumání náleží psychologům, psychiatrům, neurologům či biochemikům, jsem se setkal mockrát. Většinou to tvrdili lidé přesvědčení, že naše psýché je cosi jako software v superpočítači zvaném mozek. Věřící lidé, i z řad fyziků, mi zase říkali, že pokoušet se aplikovat nějaké fyzikální poznatky na zkoumání duše a duchovna nemá smysl, protože se jedná o věci nehmotné a tedy principiálně nezkoumatelné.
Při své práci zkoumají fyzikové tajemství hmotného světa, ale jeho duchovní složku z něho raději vyseparují. Hmotný svět lze zkoumat. V existenci duchovního světa je ale prý možno pouze věřit nebo nevěřit. Na otázku, které náboženství nejlépe popisuje duchovní svět a jeho principy, věřící odpovídají, že samozřejmě to jejich. Já osobně se považuji za člověka, který věří ve smysl bytí. Věřím v jeden svět, v jedinou vše zahrnující zkoumatelnou a poznatelnou realitu. Existuje-li duchovní svět, musí být, dle mého názoru, zkoumatelný a také poznatelný.
Naše mysl existuje ve světě, o němž současná věda tvrdí, že se skládá výhradně z fyzikálních částic bez mysli a významu. Je proto otázkou, kde dochází k vzniku nové kvality, jíž naše mysl a vědomí bezesporu je. Kde se vzalo to, co nazýváme duše – psýché?
Nedokážu si představit, že naše vědomí a myšlení, je produktem nějakých elektrochemických reakcí ani, že ho lze simulovat výpočtem. Chápu vědomí spíše jako vlastnost, která musí být ve své latentní formě nějak svázána s fyzikální podstatou světa.
Je to zřejmě vlastnost spojená s naším vesmírem jako celkem umožňující mu existovat ve formě, jak ho známe. Z nespočetně mnoha potencionálních možností, v nichž by vesmír mohl existovat, umožňuje realizovat právě ty, které umožňují vznik velmi složitých forem života schopných vědomého myšlení.
Současný vědecký obraz světa je ve své podstatě správný – je ale neúplný. Je velkou chybou uvažovat existenci hmotného světa, který se vynořil z prázdnoty universa jen tak náhodně beze smyslu, bez toho, aby jeho existenci někdo zaznamenal a pozoroval. Je třeba si uvědomit, že bez vědomého pozorovatele nemá existence čehokoliv žádný fyzikální smysl a smysl dokonce nemá ani plynutí samotného času.
Věda se snažila a snaží vytlačit z popisu světa abstraktní Boží princip. To je ve své podstatě správné. Získala tak model vesmíru, který se obejde bez Boha jako jeho stvořitele. Problémem ale je, že v něm není místo ani pro svobodně myslící pozorovatele, za jaké se považujeme. Buď jsme si nevšimli, že existujeme jen jako nemyslící stroje nebo jsme něco velmi důležitého pro fyzikální popis světa přehlédli nebo jsme to spíše, zaslepeni novou vědeckou vírou, ani nechtěli vidět.
Fyzika počátku 21. století ztratila eleganci, krásu a rozmach fyziky 20. století. Úspěchy současné fyziky jsou jen slabým odleskem slávy fyziky 20. století. Dlouho očekávaná teorie všeho se nekoná. Slavná teorie strun, kterou se snažily a snaží rozvíjet nejlepší vědecké mozky z celého světa, dosud nedala ani jednu testovatelnou předpověď.
Fyzika se ztratila v záplavě možností, které by mohly nastat. Vesmír může existovat na kvadrilióny různých způsobů, z nichž v totální většině nemůže existovat život natož pak inteligentní. To, že žijeme ve světě, kde existuje inteligentní život, je buď neuvěřitelná náhoda, nebo se v nekonečném čase již objevilo a zaniklo tolik vesmírů, až se nakonec objevil jeden schopný zplodit život. Je také možné, že existuje současně nekonečné množství vesmírů, mezi nimiž se občas najde nějaký vhodný pro život.
To zda v minulosti (před počátkem našeho času) existovaly nějaké jiné verze našeho vesmíru, nedokážeme ověřit stejně jako hypotézu, že existuje universum plné jiných vesmírů. Věda by správně tyto ideje a představy z hlediska vlastních principů měla označit jako nevědecké. Opak je však pravdou. Staly se součástí současného vědeckého paradigmatu.
Jediná testovatelná hypotéza, kterou lze vytvořit, je idea, že ve vesmíru existuje princip, který redukuje jeho možné varianty a historie na ty smysluplné. Možnost, že se tak děje zásahem nějaké vyšší nadfyzikální Inteligence, testovat není možné. Tato možnost spadá do oblasti čisté víry. Děje-li se tak ale na fyzikální úrovni, je možné, že jsme něco důležitého při zkoumání světa (úmyslně) přehlédli a zanedbali, a možná proto se pokrok ve fyzice začíná dostávat do slepého bodu.
Domnívám se, že další pokrok ve fyzice může nastat pouze tehdy, když vezme na vědomí, že zde existuje cosi jako vědomí, myšlení a že lidská psychika není jen abstraktním popisem toho, co vyprodukoval náš mozek, ale je to něco skutečného, co existuje na stejné úrovni, jako cokoliv ostatního kolem nás. Evoluce těla není možná bez evoluce duše. Neživá hmota se vyvíjí v živou, aby umožnila rozvinutí psýché. Psýché vytváří vzory – optimální řešení, které vývoj živé hmoty usměrňují do smysluplných forem. Bez tohoto principu by byl vývoj živých organismů velmi chaotický a omezený.
Podle knihy: Szeruda, R.: Nový pohled na lidskou duši a vědomí