Bozi a bohové

Člověk promítal mu známé lidské vlastnosti a své představy o přírodě a živlech na své bohy. Prvotní bohové byli zcela zřejmě více produktem lidské mysli než reálnými bytostmi. Nezdá se, že by dávní lidé ve své víře vycházeli z nějaké přímé zkušenosti s nějakou vyšší duchovní skutečností, ale vytvářeli si bohy dle své fantasie.

Lidé měli své panovníky a krále. Lidská hierarchie se musela zákonitě přenést i mezi bohy. Jeden z bohů získal výhradní postavení – stal se nejvyšším bohem, jemuž byli ostatní bohové podřízeni. Ve starověku tuto roli sehrál indoevropský bůh Zeus (Jupiter), jehož známe především z řecké mytologie.

Postupem času získávala role hlavního boha na důležitosti, zatímco význam ostatních bohů klesl na úroveň andělů a démonů či pouze vlastností nejvyššího boha. Z hlediska sjednocení a ovládnutí různých zemí, začalo být politicky výhodné uctívat jednoho boha, který ostatní převyšuje a zahrnuje. Tak započal přechod od polyteismu k monoteismu.

V Babylónii byl nejvyšším bohem Marduk, ve starověkém Egyptě to byl bůh Slunce Re, jenž splynul s Amonem. Byl to bůh, který byl součástí světa a života, ale zároveň ho přesahoval. Existoval před stvořeným světem a byl na něm nezá­vislý. Bohové v panteonu byli pokládáni za jeho projevy, byli od něj odvozeni a tvořili jeho součást.

Roli Amona později převzal bůh Aten/Aton (ten, jenž „stvořil zemi“). Faraon Amenhotep IV se s jeho pomocí více než 1350 př. n. l. pokusil nastolit monoteismus a víru v jediného pravého boha – Atona. Bůh se stal poprvé v historii jedním a jeho jediným prostředníkem na zemi byl král. Ostatní bohové měli být vy­mazáni z historie a zapomenuti. Velký oslavný hymnus na Atona místy i do­slovně ovlivnil znění 104. žalmu Bible.

Myšlenka monoteismu pronikla i do oblasti Blízkého východu, kde si Izraelité vytvořili vlastní formu monoteismu. Bůh Hebre­jů se jmenoval Jahve. Vzešel z řad mytologických bohů, ale byl povznesen na kvalitativně vyšší úroveň. Na rozdíl od ostatních bohů nebyl přímo spojený s přírodními živly. Byl pánem všeho a byl nade vším. Jednalo se o transcen­dentního boha ovlá­da­jícího lidský svět a vesmír svými zákony. Byl zde již před počátkem času a stvořil svět z ničeho (ex nihilo). Princip jediného tvůrce umožnil představu vesmíru existujícího v harmo­nii.

Jahve představoval zcela nový typ boha, který se vyvoleným lidem zjevoval, poučoval je a říkal jim, co mají činit. Nebyl to však bůh milosrdný, mírumilovný a tolerantní. Žádal si lidské oběti, poslušnost a kruté zacházení s lidmi věřícími v jiné bohy. Byl to bůh pomsty. Podněcoval k násilí a nesnášenlivosti. Jahve je bohem ze Starého zákona, který se z boha stal Bohem. Jedná se tedy o stejného Boha, v něhož věří židé, křesťané a muslimové dodnes, což jim ale nebrání v jeho jménu mezi sebou válčit.

V 5 století př. n. l. vznikl budhismus – náboženství bez Boha. Zdá se to jako protimluv, ale budhismus nepožaduje víru v Boha. Na jeho místě stojí transcendentní kosmický zákon, jemuž vše podléhá. Budhismus je spíše cestou za pravdou o životě než náboženstvím. Nicméně i dle něj mohou existo­vat vyšší di­mense bytí, v nichž se nacházejí bytosti na vyšší úrovni, než je ta naše. Všechny úrovně jsou kvalitativně rovnocenné, jednotné a stejně reálné a mají jemnohmotný základ.

Narození Ježíše Nazaretského přineslo opět nový pohled na Boha. Bůh se změnil z tvrdého a nelítostného Otce v Bytost plnou lásky a milosrdenství. Vypadá to, že Bůh prošel do dnešní doby jakýmsi evolučním vývojem – od primitivního vládce přírodních sil zmítaného stejnými emocemi a chtíči jako lidé k transcendentní láskyplné, vznešené Bytosti stojící nad lidmi i vesmírem.

I ve jménu křesťanského boha se prováděla spousta zvěrstev – upalování kacířů, násilné převádění na víru, křížové výpravy, inkviziční soudy, hony na čarodějnice apod. Cesta k těmto zvěrstvům se otevřela v roce 325 nikajským koncilem, kdy bylo v tehdejší křesťanské církvi přijato tzv. ortodoxní učení a všechny alternativní víry a směry byly prohlášeny za herezi. Ortodoxní církev se spojila se světskou mocí – získala moc a bohatství.

Trvalo dlouhá staletí, než si osvícenské myšlení vydobylo místo v myslích lidí. Zrodily se ideje racionalismu, humanismu, občanské svobody a rovnosti. Nastal bouřlivý rozvoj poznání a vědy. Vědecké poznání ale Boha ani jiné bohy nenalezlo – vytlačilo je za hranice pozna­tel­ného světa – do oblasti čisté víry. To je však problém, protože to umožňuje představitelům různých náboženství neochvějně kázat svoji „pravdu“ bez předkládání důkazů a manipulací ovládat své věrné věřící i získávat nové.

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung přišel s myšlenkou, že lidé kromě svého vědomí, podvědomí mají ve své psýché ukryté i kolektivní nevědomí (sdílené skupinami lidí i všemi lidmi), kde existují tzv. archetypy – opakující se vzorce vytvořené v myslích lidí a existující nezávisle na konkrétních jedincích i jejich životech. Všichni bohové dávnověku jsou tak vlastně archetypy vytvořené v myslích lidí a zpětně na ně působící.

Ateisté věří, že bohové jsou jen produktem lidské mysli. Mají asi ve velké míře pravdu, ale skutečnost může být horší – nejenže si člověk stvořil své bohy, stvořil si je k tomu, aby ho ovládali. Existuje-li kolektivní nevědomí, tito bohové nezanikají se smrti jedince, přežívají stále – pouze se mění a transformují v nové bohy. Stále si žádají své oběti i čerstvou krev. Jejich existence je totiž podmíněna emocemi, které v lidech vyvolávají. Zmizí-li bohové, objeví se noví, a pokud ne objeví se „božští“ vůdcové. Je-li opuštěno staré náboženství, objeví se nové nebo na jeho místo nastoupí ideologie.

Kdysi dávno, gnostikové tvrdili, že v nebeské oblasti kromě Boha existuje celá řada nižších božských bytostí (tzv. eonů). Život na Zemi tak není dílem přímo nejvyššího Boha, ale těchto nižších nepříliš vědomých a někdy i zlých bytostí. Bůh ze Starého zákona byl pro ně nižším bohem Stvořitelem, jehož součástí je i zlo. Pravý Bůh je zcela dobrý a transcendentní. Ježíš byl vyslán na Zemi, aby dal lidem gnosi – poznání, které by jim umožnilo navrátit se k Boží jednotě.

Pokud existuje pravý Bůh, není součástí hry lidských božstev. Cesta k němu nespočívá ve slepé víře ale v poznání světa. Je fyzikální podstatou světa, jak ho vnímají východní nábo­ženství a mystikové. Lidé, kteří prožili zážitek blízké smrti, o něm podávají svědectví, jako o Bytosti, kterou nezajímá, v co člověk věří, ale jaký opravdu je. Pravý Bůh není tak slabý, aby ho věřící museli chránit před nevěřícími. Je podstatou všeho, a proto je věčný.

Jak nám ukazuje historie, náboženství a ideologie stvořené lidmi a falešnými proroky jsou mimořádně nebezpečné. Zda existuje pravý Bůh či princip – vyšší kosmický zákon, který dává naší existenci smysl, dosud nevíme, jen se to může na základě řady indicií domnívat. Víra by měla být proto založená na poznání těchto indicií.