„Proč požadujete tak vznešený respekt?“ zeptal se ho Napoleon Hill.
„Měl byste si uvědomit, že ovládám 98% lidí,“ zahřímal ďábel.
„Jak je ovládáte, Vaše Veličenstvo?“ ulekl se Napoleon Hill.
„Skrze strach z chudoby, z kritiky, z nemoci, ze ztráty lásky, ze staří a ze smrti,“ pravil temně ďábel.
„Strach z nemoci a ze smrti. Ten jste teď dovedl téměř k dokonalosti,“ vstoupil jsem ve snu do jejich hovoru.
„Co tady chce další bídný pozemšťan?!“ rozzlobil se ďábel. „Odpovídat na otázky jednomu člověku je mi nepříjemné – natož dvěma! Kolik vás přijde příště?“
„Nevím, mne a pana Napoleona Hilla dělí sto let. Ve vašem světě ale čas nejspíš nehraje roli,“ podotknul jsem.
„To je pravda, pozemšťane. Jednoho otravu za sto let snesu. Počkej, přesunu se k tobě!“
Ďábel zanechal pana Hilla v jeho čase a vstoupil do mé doby. Nyní jsem si ho mohl lépe prohlédnout. Nevypadal jako čert z českých pohádek ale jako bohatý elegantně oblečený muž v nejlepších letech.
„Mám vás také oslovovat, Vaše Veličenstvo?“ zeptal jsem se nesměle.
„Můžete mi také říkat Lucifer,“ připustil ďábel. „Jsem padlý anděl – Světlonoš – ten, kdo přináší světlo poznání. Pro lidi je ale poznání velmi bolestivá záležitost. Nechtějí ho přijmout a tak trpí. Proto si mě spojují s utrpením a mají ze mne strach. Dokud nevíte, ale jen věříte, musíte trpět! Učím lidi skrze jejich utrpení a trestám ty, kteří podlehnou mým svodům.“
„Jak to, že neovládáte všechny lidi stejně?“ zeptal jsem se.
„Teď vám to říkám a říkal jsem to i panu Hillovi. Měl byste dávat pozor!“ zlobil se ďábel. „Někteří lidé moc přemýšlejí, moc čtou a stávají se pak vědomými. Ti pak se mnou nechtějí hrát mou hru. Nad nimi nemám moc.“
„Vadí vám to, Vaše Veličenstvo?“
„Nedáváte pozor. To vaše neochota se poučit z minulosti, chyb vlastních i jiných lidí vám přináší utrpení. Já vás jen zkouším a pak po zásluze trestám!“
„Proč jenom 2%, pane Lucifere, unikají Vaší moci. Proč ne víc?“
„Občas je jich víc – 3, 4 i 5%. Po každé krizi, po každé válce je vědomých víc, ale pak přijdou pro vás lepší časy a opět zapomenete na to, co je důležité. Kdyby bylo 10% lidí vědomých, ostatní by se jim přizpůsobili a já bych ztratil nad nimi moc. To se ale nikdy nestane. Věřte tomu!“
„Měl jste přece jen někdy obavu, že se to stane, Vaše Veličenstvo?“
„Nechcete mi rozumět. Já se toho nebojím. Já si to přeji. Tak by má práce byla naplněna. To se ale nikdy nestane – vaše hloupost a chamtivost vám to nedovolí.
„Řekněte mi, jak trestáte hříšníky v pekle?¨“
„U nás v pekle se mají skvěle. Poskytneme komfort, na který jsou zvyklí. Mohou mít krásnou vilu u moře, vycházky na pláži i plavání v moři.“
„Jak je to možné? Hodně lidí si to nemůže dovolit ani jednou za rok!. Hříšníci si mohou užívat i po smrti?“
„Klid, člověče! My plníme lidská přání. Jen jim přidáváme něco navíc.“
„Co například?“ zlobil jsem se.
„Svědomí,“ usmál se, „potlačené svědomí. Vše zlé, co jste v životě udělali se vám vrátí. U nás si to můžete prožít – v roli své i těch, kterým jste ublížili. U nás poznáte, jak se cítili a jak moc je to bolelo.“
„Jsem rád, že v pekle nemáte právníky, kteří by zločince dostali na svobodu.“
„Peklo je plné právníků,“ zasmál se ďábel mé naivitě, „ale máte pravdu. U nás mají jiné starosti, než obhajovat své klienty.“
„Máte tu i prezidenty?“ napadlo mě.
„Jistě, spoustu prezidentů,“ přikývl. „Někteří se mají navzájem tak rádi, že je necháme bydlet spolu. Věřte mi, to je pak to pravé peklo.“
„Dobrá, vidím, že v pekle panuje spravedlnost pro všechny,“ pokýval jsem hlavou. „Jsou schopni se lidé napravit?“ zeptal jsem se.
„Jsou, ale trvá jim to. Obvykle musí projít mnoha cykly: Ráj – život na Zemi – peklo – peklo na Zemi – peklo – život a zase peklo…“
„To nezní moc optimisticky,“ polkl jsem naprázdno, když jsem si uvědomil, že nevím, v které fázi právě jsem.
„Mám tady taky pěknou řádku poptávek,“ Lucifer se podíval do svého mobilu. Bylo zřejmé, že jde s dobou. „Jsme připraveni na velký počet zákazníků,“ ušklíbl se.
„Těžká doba dává lidem možnost se projevit,“ konstatoval jsem.
„Nechcete vědět, jak jste na tom vy, človíčku?“ zeptal se mě pobaveně Lucifer, až mě zamrazilo v zádech.
„Pár poptávek už tu mám i na vás,“ sdělil mi, „ale prozatím se nemusíte bát. Od lidí, co mají sami nemířeno do pekla, se to nepočítá…“
„Děkuji, Vaše Veličenstvo“ ulevilo se mi. „Řekl bych, že mi pro dnes rozhovoru s Vaší Excelencí stačilo.“
„Jak si přejete, pozemšťane! Tak zase příště!“
