Co se děje dál s duší po smrti? Setrvává v duchovním světě navždy? Zdá se, že alespoň po dobu, dokud cítí potřebu se vyvíjet, nikoliv. Napovídají tomu vzpomínky lidí, které lze u lidí vyvolat ve stavech změněného vnímání – hypnóze, psychedelických sezeních, meditacích a jiných technikách navozujících změ­­­ně­né stavy vědomí.

Je také otázkou, zda existujeme jako mnoho různých entit, které se život za životem více a více vyvíjejí od primitivních duší k vyspělým, nebo existuje-li jenom jediné procházející mnoha současnými a minulými životy poznávaje tak samo sebe.

Vzpomínky na mezidobí mezi životy také existují, ale nejsou ve srovnání se vzpo­mín­kami na životy obsažné a většinou neobsahují ani žádný závažnější důkaz vývoje lidské duše v tomto mezidobí. Lidé se cítí jako pozorovatelé obklopení obrazy.

Vyspělejší duše jsou i zde schopny studia a duchovního vývoje. Většina duší ale prý toto období, odpovídající rozsáhlým úsekům pozemského času, prostě „prospí“. To vlastně znamená, že se jejich duše ve vhodném místě prostoru rozvine natolik, že pro ni roky uběhnou jako vteřiny a „probudí se“, až když je čas k ná­vratu do fyzického života.

Nazpět na Zemi se prý duše vrací na základě vlastního rozhodnutí po poradě se skupinou moudrých starších bytostí. Tyto zdůrazňují kladné stránky života a pomáhají dotyčnému sestavit jeho nový životní plán, jeho novou cestu v příštím životě, předurčují člověku život tak, aby mohl poznat a napravit své minulé chyby. Vyspělá duše si volí svou novou životní cestu sama.

Podle budhismu je psychično produktem živého organismu. Skládá se z pěti složek: tělesnosti, cítění, vnímání, karmických podnětů a uvědomování si. Tyto se při smrti člověka rozpojují. Tím zanikne „“, které bylo produktem těchto pěti složek.

Duše, která opustí tělo, již necítí jeho bolest, nemá hlad ani necítí sexuální vzrušení. Zda jsme byli mužem či ženou ztratí svůj význam. Mužská či ženská osobnost v nás ustoupí do pozadí. Ta část naší duše, která byla spojena s naší tělesností a smy­slností, se rozplyne a zůstane v nás maximálně jako vzpomínka bez většího významu.

Vzpomínky se mohou rozplynout a tím se může ztratit posled­ní zbytek vazby na to, čím či kým jsme byli. Duše individua tak může zemřít nikoliv, že by byla zničena, ale ztrátou vazeb na to, co jí dříve tvořilo. Přestanou-li se v psýché rozvinovat obrazy, které ji dříve tvořily, změní se její vnímání času. Duše usne a pozemská století se pro ni změní v okamžiky.

Je velmi pozitivní, že lidé, kteří „přežili svou smrt“ přinášejí poselství, že vědomosti jsou něco, co se neztratí ani po smrti, jsou to, co si člověk může vzít sebou. Duše má dokonce přístup k celému spektru informací – obrazům všeho, co se ve vesmíru někdy někde událo, všem prožitkům a zkušenostem, všem idejím a myšlenkám, které se zrodily v myslích velikánů. Záleží jen na tom, zda duše má zájem poznávat.

Každý den zapomínáme spoustu věcí, které se odehrály v našem životě, a netrápí nás to. Možná jednou zapomeneme na celý tento život. Možná zapomeneme na jednotlivé události, ale ty se přesto do našeho „“ svým způsobem otisknou a zformují ho tak, že se bude lépe schopno vypořádat s novými nástrahami, které ho čekají někde v příštím životě. Možná se tak naše „“ naučí existovat i ve světě, kde k existenci individua není potřeba mít fyzické tělo.

Zapomenutí na minulost nikdy nemůže být dokonalé. Žádná informace nemizí – pouze se svinuje, a proto může být kdykoliv znovu rozvinuta, když se objeví vhodný podnět, který ji dá nový význam a novou důležitost.

Informace z minulého života jsou s námi stále v jakési rezonanční vazbě. Vztahy k jiným lidem či jejich duším smrtí rovněž nezmizí. Nezmizí to zlé a především nezmizí to dobré, co nás vzá­jemně spojuje. To dobré je to, co nás v myslích jiných lidí oživuje a dává naší existenci smysl. Možná nás to tedy oživuje i ve světě, kde již nemáme fyzická těla. Možná je to základ, na němž je vystavěn svět duchovní existence.

Zrodíme-li se znova, duševní složky se znovu spojí. Budeme mít novou tělesnost, budeme opět vnímat smysly, budou na nás působit staré karmické vlivy a budeme si uvědomovat svou novou osobnost, která bude mít svou individualitu, sexualitu a vše, co se k lidské existenci váže. Něco bude zcela nové, něco bude naše staré „“ rezonancí složené opět dohromady.

Náš život je mostem na cestě. Neměli bychom si na něm postavit dům; raději jen dočasný přístřešek. Důležité je to, co si můžeme odnést dál získáváním vědomostí, znalostí a budováním pozitivních vztahů s jinými lidmi. Jejich duše totiž půjdou také dál. Ne izolované individuum ale individuum v rámci celku má význam. Náš život tak dostane smysl a tvůrčí význam.

Život před životem

Napsat komentář