Někteří lidé, kteří se dostali do stavu klinické smrti, ale byli znovu přivedeni k životu, vypověděli velmi zajímavé poznatky o pocitech a vjemech provázejících umírání. Nenastal u nich očekávaný zánik vědomí, ale naopak jako by poznali svět z hlediska širší reality, než kterou běžně ve svém životě vnímáme. Setkali se se zářivým jasným světlem zosobňujícím kosmické Vědomí a Inteligenci.

Mnoho významných odborníků a vědců se pustilo do zkoumání možnosti existence „života po životě“. Průkopníkem v této oblasti a nejznámějším odborníkem na toto téma je doktor Raymond A. Moody, jehož knihy vzbudily v široké odborné i laické veřejnosti velký zájem a vyvolaly širokou diskusi. On a jeho následovníci rozšířili diskutovanou oblast také o oblast „života před živo­tem“ a také „života mezi životy“.

Prožitky různých lidí se mohou lišit, ale základní motivy jsou stejné. Tyto prožit­ky jsou pouze obtížně vyjádřitelné slovy našeho běžného jazyka. Také ne každý je, ve stavu klinické smrti, prožije. Je mnoho lidí, kteří si nepamatují vůbec nic. To může být způsobeno tím, že jejich duše zůstala po celou dobu klinické smrti ve stavu podobnému NREM spánku. 

Když se člověk ocitne mimo své fyzické tělo, pociťuje, že má stále ještě nějaké tělo. Toto duchovní tělo má tvar někdy kulovitý, tvoří amorfní oblak nebo je v podstatě stejný, jako mělo tělo fyzické, ba dokonce i s výčnělky nebo útvary, které jsou podobné rukám, nohám a hlavě. V této nové netělesné formě člověk nadále vidí. Pokud je ještě spojen s fyzickým tělem, může i slyšet. Jinak spíše přímo vnímá to, co kdo říká či si myslí. Nemá pocit tělesné váhy. Vjem polohy a rychlosti je neurčitý. Ostatní lidé ho nevnímají a on může procházet skrze ně, jakož i jiné předměty. Dění kolem se odehrává jako ve zpomaleném filmu.

Duchovní tělo je vnímáno jako nějaká energetická forma, jejíž základ je tvořen vědomým Egem. Kulovitý tvar duchovního těla je energeticky nejvýhodnější. Někdy ale může být rozvinuta i celá struktura vytvářející cha­rak­teristický tvar těla. Jindy může pocit přítomnosti těla úplně zmizet.

Přestane-li mozek pracovat nebo je-li jeho činnost oslabena, dojde ke svinutí lidské duše. Tím se sníží její klidová energie a nepatrný impuls ji může umožnit překonat energetickou bariéru lidského těla. Duše se ocitne mimo fyzické tělo ve svinu­těj­ším stavu, než byla uvnitř. Její vnitřní čas běží rychleji.

Co je smrt? Konec nebo přechod?

Seneca

Kvantový charakter duše jí umožňuje se svinout a rozvinout se na jiném místě prostoru. Obvykle jsou to místa, kde člověk za svého života pobýval, k nimž má silnou emocionální vazbu či kde má své blízké. Umírající může spatřit své příbuzné a známé, ale nedaří se mu navázat s nimi žádný kontakt. Nikdo ho nevnímá. Pouze ve výjimečných případech se tento kontakt podaří navázat a duchovní tělo umírajícího nebo již mrtvého člověka je vnímáno jako duch. Někteří lidé se v mimotělním stavu přenesli i do velmi vzdálených míst. Jiní vyprávěli o zážitku „vplutí“, při němž rychle stoupali k  nebi a  viděli Zemi s velké výšky.

Pro skeptiky jsou zážitky mimotělní duchovní existence jen halucinačním výplodem umírajícího mozku, kterým milosrdná evoluce vybavila lidskou populaci, aby nepodléhala strachu ze smrti a ulehčila lidem umírání. Otázkou ovšem je, proč by něco takového evoluce (či příroda) dělala. Co je užitečného pro přežití druhu na tom, že jeho (někteří) jedinci mohou mít při umírání pocit, že smrtí jejich existence nekončí?

Je zajímavé, že nejen někteří lidé, kteří „přežili svou smrt“, měli zážitky nějaké formy duchovní existence, ale dokonce se tyto zážitky objevily i u nemalého počtu lidí, kteří jim v té těžké chvíli byli na blízku. To vylučuje, že by byly produktem umírajícího mozku. Pro skeptika však tyto zážitky zůstávají haluci­nační reakcí mozku na konfrontaci s vlastní smrtelností.

Přestane-li mozek fungovat a jeho elektrická aktivita vymizí, psýché se svine a následně rozvine mimo tělo. Existuje-li lidská duše jako kvantová struktura, v principu může existovat i mimo mozek. 

Často mají lidé ve chvíli klinické smrti pocit, že se propadají se do tmy. Jsou velmi rychle taženi nějakým tmavým prostorem připomínajícím tunel či trychtýř. Cítí vibrace, jejichž fre­kvence se postupně zvyšuje. Na konci tunelu vstupují do jasného světla.

Asi ne náhodou tento jev připomíná tzv. tunelový efekt známý z  kvantové fyziky, kdy se částice svine, překoná energetic­kou bariéru a rozvine se za ní na nějakém jiném místě v pro­storu. Symbol tmy vyjadřuje prostor bez energie. Psýché z něj nepřijímá energii – proto se svinuje a dění kolem vnímá, jako by se odehrávalo zpomaleně.

Objevení se světla znamená zdroj rozvinující energie. Odkud toto světlo přichází je otázkou. Zdá se, že svinuje něco, co je na vyšší úrovni, než duše uvolněná z lidského těla. Otevírá se nový svět, do něhož je duše „zvána“. Duchovní tělo je do tohoto prostoru přitahováno, protože je to místo, kde se může rozvinout. Čím více se rozvinuje, tím více se prostor, který je její součástí, zužuje (proto tvar trychtýře). Vibrace s rostoucí frekvencí opět svědčí o tom, že energie duše se zvyšuje.

Když člověk prochází tunelem, setkává se se světelnými bytostmi, které září nádhernou a silnou luminiscencí. V některých z nich poznává své již zemřelé příbuzné a přátele. Často jsou tyto osoby vnímány v mladším věku a lepším stavu, než zemřely. Děti jsou naopak někdy vnímány, jako by byly dospělé. Prožívající vnímá spíše jejich Personu než skutečný vzhled. Tyto bytosti bývají totiž vnímány, i když se v mysli pozorovatele nevytvoří žádná představa jejich vzhledu.

Přívětivé světelné bytosti se snaží pomoci člověku vyrovnat se s novou formou existence. Někdy to nejsou jen příbuzní, ale také elegantní a krásné bytosti, které bývají popisovány i s křídly na zádech a jsou označovány za anděly. Vzhled andělů je ale zřejmě spíše dílem archetypálních představ než reálnou skutečností. Bývá popisováno, že se andělé rozplynuli v oblaku světla – in-forma jejich těla se svinula.

Svět mimo tělo se jeví jako více než třírozměrný. Je obtížné říct, zda je to proto, že odráží širší realitu, než ji známe, nebo zda pozorovatel vnímá vícerozměrný svět tak, jak ho popisují některé fyzikální teorie. V každém případě se zde před člověkem otvírají skutečnosti, o nichž dříve neměl tušení. Někteří lidé si vzpomínají, že Země zůstala dole velká jako špendlíková hlavička. Příliv energie rozvinuje před člověkem velké množství obrazů – svět snů v jeho objektivní verzi. Vnímaná realita se zde vytváří, ve velké míře, v závislosti na psýché pozorovatele.

Co se děje dál s duší po smrti? Setrvává v duchovním světě navždy? Zdá se, že alespoň po dobu, dokud cítí potřebu se vyvíjet, nikoliv. Napovídají tomu vzpomínky lidí, které lze u lidí vyvolat ve stavech změněného vnímání – hypnóze, psychedelických sezeních, meditacích a jiných technikách navozujících změ­­­ně­né stavy vědomí.

Je také otázkou, zda existujeme jako mnoho různých entit, které se život za životem více a více vyvíjejí od primitivních duší k vyspělým, nebo existuje-li jenom jediné procházející mnoha současnými a minulými životy poznávaje tak samo sebe.

Smrti nikdo nemůže uniknout, avšak zbabělý útěk před smrtí je horší než sama smrt.

Cicero

Vzpomínky na mezidobí mezi životy také existují, ale nejsou ve srovnání se vzpo­mín­kami na životy obsažné a většinou neobsahují ani žádný závažnější důkaz vývoje lidské duše v tomto mezidobí. Lidé se cítí jako pozorovatelé obklopení obrazy.

Vyspělejší duše jsou i zde schopny studia a duchovního vývoje. Většina duší ale prý toto období, odpovídající rozsáhlým úsekům pozemského času, prostě „prospí“. To vlastně znamená, že se jejich duše ve vhodném místě prostoru rozvine natolik, že pro ni roky uběhnou jako vteřiny a „probudí se“, až když je čas k ná­vratu do fyzického života.

Nazpět na Zemi se prý duše vrací na základě vlastního rozhodnutí po poradě se skupinou moudrých starších bytostí. Tyto zdůrazňují kladné stránky života a pomáhají dotyčnému sestavit jeho nový životní plán, jeho novou cestu v příštím životě, předurčují člověku život tak, aby mohl poznat a napravit své minulé chyby. Vyspělá duše si volí svou novou životní cestu sama.

Podle budhismu je psychično produktem živého organismu. Skládá se z pěti složek: tělesnosti, cítění, vnímání, karmických podnětů a uvědomování si. Tyto se při smrti člověka rozpojují. Tím zanikne „“, které bylo produktem těchto pěti složek.

Duše, která opustí tělo, již necítí jeho bolest, nemá hlad ani necítí sexuální vzrušení. Zda jsme byli mužem či ženou ztratí svůj význam. Mužská či ženská osobnost v nás ustoupí do pozadí. Ta část naší duše, která byla spojena s naší tělesností a smy­slností, se rozplyne a zůstane v nás maximálně jako vzpomínka bez většího významu.

Vzpomínky se mohou rozplynout a tím se může ztratit posled­ní zbytek vazby na to, čím či kým jsme byli. Duše individua tak může zemřít nikoliv, že by byla zničena, ale ztrátou vazeb na to, co jí dříve tvořilo. Přestanou-li se v psýché rozvinovat obrazy, které ji dříve tvořily, změní se její vnímání času. Duše usne a pozemská století se pro ni změní v okamžiky.

Je velmi pozitivní, že lidé, kteří „přežili svou smrt“ přinášejí poselství, že vědomosti jsou něco, co se neztratí ani po smrti, jsou to, co si člověk může vzít sebou. Duše má dokonce přístup k celému spektru informací – obrazům všeho, co se ve vesmíru někdy někde událo, všem prožitkům a zkušenostem, všem idejím a myšlenkám, které se zrodily v myslích velikánů. Záleží jen na tom, zda duše má zájem poznávat.

Proti narození a smrti nemáš léku. V mezidobí zachovej radost.

George Santayana

Každý den zapomínáme spoustu věcí, které se odehrály v našem životě, a netrápí nás to. Možná jednou zapomeneme na celý tento život. Možná zapomeneme na jednotlivé události, ale ty se přesto do našeho „“ svým způsobem otisknou a zformují ho tak, že se bude lépe schopno vypořádat s novými nástrahami, které ho čekají někde v příštím životě. Možná se tak naše „“ naučí existovat i ve světě, kde k existenci individua není potřeba mít fyzické tělo.

Zapomenutí na minulost nikdy nemůže být dokonalé. Žádná informace nemizí – pouze se svinuje, a proto může být kdykoliv znovu rozvinuta, když se objeví vhodný podnět, který ji dá nový význam a novou důležitost.

Informace z minulého života jsou s námi stále v jakési rezonanční vazbě. Vztahy k jiným lidem či jejich duším smrtí rovněž nezmizí. Nezmizí to zlé a především nezmizí to dobré, co nás vzá­jemně spojuje. To dobré je to, co nás v myslích jiných lidí oživuje a dává naší existenci smysl. Možná nás to tedy oživuje i ve světě, kde již nemáme fyzická těla. Možná je to základ, na němž je vystavěn svět duchovní existence.

Zrodíme-li se znova, duševní složky se znovu spojí. Budeme mít novou tělesnost, budeme opět vnímat smysly, budou na nás působit staré karmické vlivy a budeme si uvědomovat svou novou osobnost, která bude mít svou individualitu, sexualitu a vše, co se k lidské existenci váže. Něco bude zcela nové, něco bude naše staré „“ rezonancí složené opět dohromady.

Náš život je mostem na cestě. Neměli bychom si na něm postavit dům; raději jen dočasný přístřešek. Důležité je to, co si můžeme odnést dál získáváním vědomostí, znalostí a budováním pozitivních vztahů s jinými lidmi. Jejich duše totiž půjdou také dál. Ne izolované individuum ale individuum v rámci celku má význam. Náš život tak dostane smysl a tvůrčí význam.

David Leiter: Kacabaja

Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)

Život po a před životem

Napsat komentář