Život po životě

Za určitých okolností může lidské vnímání přesáhnout hranice běžné reality. Tyto stavy se často označují jako stavy změně­ného vědomí. Spektrum těchto zážitků je velmi široké. Obsahuje telepatické a jasnovidné vjemy, mystické stavy, psychedelické zážitky, duchovní a náboženské prožitky, stavy umělecké a vědecké inspirace, sny a také zážitky mimotělní existence, které zažívají lidé v ohrožení života a výjimečně i lidé zcela zdraví.

Někteří lidé, kteří se dostali do stavu klinické smrti, ale byli znovu přivedeni k životu, vypověděli velmi zajímavé poznatky o pocitech a vjemech provázejících umírání. Nenastal u nich očekávaný zánik vědomí, ale naopak jako by poznali svět z hlediska širší reality, než kterou běžně ve svém životě vnímáme. Setkali se se zářivým jasným světlem zosobňujícím kosmické Vědomí a Inteligenci.

Mnoho významných odborníků a vědců se pustilo do zkoumání možnosti existence „života po životě“. Průkopníkem v této oblasti a nejznámějším odborníkem na toto téma je doktor Raymond A. Moody, jehož knihy vzbudily v široké odborné i laické veřejnosti velký zájem a vyvolaly širokou diskusi. On a jeho následovníci rozšířili diskutovanou oblast také o oblast „života před živo­tem“ a také „života mezi životy“.

Prožitky různých lidí se mohou lišit, ale základní motivy jsou stejné. Tyto prožit­ky jsou pouze obtížně vyjádřitelné slovy našeho běžného jazyka. Také ne každý je, ve stavu klinické smrti, prožije. Je mnoho lidí, kteří si nepamatují vůbec nic. To může být způsobeno tím, že jejich duše zůstala po celou dobu klinické smrti ve stavu podobnému NREM spánku. Organismus se snažil duši „udržet“. Nedošlo k jejímu svinutí a rozvinutí vně těla.

Když se člověk ocitne mimo své fyzické tělo, pociťuje, že má stále ještě nějaké tělo. Toto duchovní tělo má tvar někdy kulovitý, tvoří amorfní oblak nebo je v podstatě stejný, jako mělo tělo fyzické, ba dokonce i s výčnělky nebo útvary, které jsou podobné rukám, nohám a hlavě. V této nové netělesné formě člověk nadále vidí. Pokud je ještě spojen s fyzickým tělem, může i slyšet. Jinak spíše přímo vnímá to, co kdo říká či si myslí. Nemá pocit tělesné váhy. Vjem polohy a rychlosti je neurčitý. Ostatní lidé ho nevnímají a on může procházet skrze ně, jakož i jiné předměty. Dění kolem se odehrává jako ve zpomaleném filmu.

Duchovní tělo je vnímáno jako nějaká energetická forma, jejíž základ je tvořen vědomým Egem. Kulovitý tvar duchovního těla je energeticky nejvýhodnější. Někdy ale může být rozvinuta i celá struktura vytvářející cha­rak­teristický tvar těla. Jindy může pocit přítomnosti těla úplně zmizet.

Přestane-li mozek pracovat nebo je-li jeho činnost oslabena, dojde ke svinutí lidské duše. Tím se sníží její klidová energie a nepatrný impuls ji může umožnit překonat energetickou bariéru lidského těla. Duše se ocitne mimo fyzické tělo ve svinu­těj­ším stavu, než byla uvnitř. Její vnitřní čas běží rychleji.

Kvantový charakter duše jí umožňuje se svinout a rozvinout se na jiném místě prostoru. Obvykle jsou to místa, kde člověk za svého života pobýval, k nimž má silnou emocionální vazbu či kde má své blízké. Umírající může spatřit své příbuzné a známé, ale nedaří se mu navázat s nimi žádný kontakt. Nikdo ho nevnímá. Pouze ve výjimečných případech se tento kontakt podaří navázat a duchovní tělo umírajícího nebo již mrtvého člověka je vnímáno jako duch. Někteří lidé se v mimotělním stavu přenesli i do velmi vzdálených míst. Jiní vyprávěli o zážitku „vplutí“, při němž rychle stoupali k  nebi a  viděli Zemi s velké výšky.

Pro skeptiky jsou zážitky mimotělní duchovní existence jen halucinačním výplodem umírajícího mozku, kterým milosrdná evoluce vybavila lidskou populaci, aby nepodléhala strachu ze smrti a ulehčila lidem umírání. Otázkou ovšem je, proč by něco takového evoluce (či příroda) dělala. Co je užitečného pro přežití druhu na tom, že jeho (někteří) jedinci mohou mít při umírání pocit, že smrtí jejich existence nekončí?

Je zajímavé, že nejen někteří lidé, kteří „přežili svou smrt“, měli zážitky nějaké formy duchovní existence, ale dokonce se tyto zážitky objevily i u nemalého počtu lidí, kteří jim v té těžké chvíli byli na blízku. To vylučuje, že by byly produktem umírajícího mozku. Pro skeptika však tyto zážitky zůstávají haluci­nační reakcí mozku na konfrontaci s vlastní smrtelností.

Přestane-li mozek fungovat a jeho elektrická aktivita vymizí, psýché se svine a následně rozvine mimo tělo. Existuje-li lidská duše jako kvantová struktura, v principu může existovat i mimo mozek. Pak mohou nastat tři základní situace. Duše ztratí svou energii a rozplyne se do časoprostoru. To by mohlo znamenat její konec. Pro pozorovatele, který by s ní byl spojen, by to znamenalo zamrznutí plynutí času – smrt.

Často mají lidé ve chvíli klinické smrti pocit, že se propadají se do tmy. Jsou velmi rychle taženi nějakým tmavým prostorem připomínajícím tunel či trychtýř. Cítí vibrace, jejichž fre­kvence se postupně zvyšuje. Na konci tunelu vstupují do jasného světla.

Asi ne náhodou tento jev připomíná tzv. tunelový efekt známý z  kvantové fyziky, kdy se částice svine, překoná energetic­kou bariéru a rozvine se za ní na nějakém jiném místě v pro­storu. Symbol tmy vyjadřuje prostor bez energie. Psýché z něj nepřijímá energii – proto se svinuje a dění kolem vnímá, jako by se odehrávalo zpomaleně.

Objevení se světla znamená zdroj rozvinující energie. Odkud toto světlo přichází je otázkou. Zdá se, že svinuje něco, co je na vyšší úrovni, než duše uvolněná z lidského těla. Otevírá se nový svět, do něhož je duše „zvána“. Duchovní tělo je do tohoto prostoru přitahováno, protože je to místo, kde se může rozvinout. Čím více se rozvinuje, tím více se prostor, který je její součástí, zužuje (proto tvar trychtýře). Vibrace s rostoucí frekvencí opět svědčí o tom, že energie duše se zvyšuje.

Když člověk prochází tunelem, setkává se se světelnými bytostmi, které září nádhernou a silnou luminiscencí. V některých z nich poznává své již zemřelé příbuzné a přátele. Často jsou tyto osoby vnímány v mladším věku a lepším stavu, než zemřely. Děti jsou naopak někdy vnímány, jako by byly dospělé. Prožívající vnímá spíše jejich Personu než skutečný vzhled. Tyto bytosti bývají totiž vnímány, i když se v mysli pozorovatele nevytvoří žádná představa jejich vzhledu.

Přívětivé světelné bytosti se snaží pomoci člověku vyrovnat se s novou formou existence. Někdy to nejsou jen příbuzní, ale také elegantní a krásné bytosti, které bývají popisovány i s křídly na zádech a jsou označovány za anděly. Vzhled andělů je ale zřejmě spíše dílem archetypálních představ než reálnou skutečností. Bývá popisováno, že se andělé rozplynuli v oblaku světla – in-forma jejich těla se svinula.

Svět mimo tělo se jeví jako více než třírozměrný. Je obtížné říct, zda je to proto, že odráží širší realitu, než ji známe, nebo zda pozorovatel vnímá vícerozměrný svět tak, jak ho popisují některé fyzikální teorie. V každém případě se zde před člověkem otvírají skutečnosti, o nichž dříve neměl tušení. Někteří lidé si vzpomínají, že Země zůstala dole velká jako špendlíková hlavička. Příliv energie rozvinuje před člověkem velké množství obrazů – svět snů v jeho objektivní verzi. Vnímaná realita se zde vytváří, ve velké míře, v závislosti na psýché pozorovatele.

It's only fair to share...Share on Facebook
Facebook
Share on Google+
Google+
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *