Vnímání okolní reality

Mozek je schopen zpracovávat signály, které do něj ve formě nervových signálů přicházejí z celého těla. Informují ho o procesech, které se odehrávají uvnitř i vně organismu. Mozek na tyto podněty určitým způsobem reaguje a řídí tělové funkce. Podněty, které proniknou až do našeho vědomí, vytvářejí naši představu o světě kolem nás a také uvnitř nás.

Máme pět základních smyslů – zrak, sluch, čich, chuť a hmat, jež nám podávají informaci o dění kolem nás. Snad nejdůležitějším zdrojem informací o vnějším světě je pro nás vidění – zrak. Systém vidění je celkem složitý. Jeho základním prvkem je oko. Tvoří je čočka s proměnnou ohniskovou vzdáleností, proměnný vstupní otvor – zornice, sítnice, sklivec, fotoreceptory – tři druhy čípků a tyčinky, gangliové buňky, zrakový nerv a další části.

Vědci zabývající se zkoumáním tajemství mozku již vědí, že v něm existuje celá řada zrakových oblastí, z nichž každá analyzuje zrakové vjemy komplexně i specificky. Nelze však vymezit v mozku žádnou oblast, jejíž aktivita neuronů by odpovídala obrazu světa, který vidíme před sebou. Už chápeme, jak mozek obrazy promítnuté na sítnici dokáže rozkládat, ale ještě nechápeme, jak je zase dokáže složit do vjemu, který vidíme právě před sebou.

Je zajímavé, že vidíme tak, jako bychom vnímali přímo obraz promítnutý na sítnici oka. Přitom nejprve musí dojít k chemické reakci na světlo citlivých buňkách, a pak je tento obraz přenášen formou nervových impulsů do mozku, kde je dál zpracováván. Jak se v mozku odtvoří obraz, který se nachází na sítnici? Je to, jako bychom měli v očích kamery a dívali se na jejich obraz na televizoru v pohodlí obyváku. Jenže má mozek v sobě zabudovanou svou mikrotelevizi a kdo se na ni uvnitř kouká?

Okolní svět vnímáme pomocí více či méně věrných obrazů, které se smyslovými kanály přenášejí do mozku a rozvinují se v naší mysli. Díváme-li se na nějaký objekt, energie jeho obrazu není větší než energie fotonů, které tento obraz zprostředková­vají. Slyšíme-li nějaký zvuk, jeho energie není větší než energie zvukových vln, které ho vytvářejí.

Obraz podnětu není někde uvnitř naší hlavy, ale jako by se rozvinul v místě, kde se podnět nachází. Naše ruka automaticky zamíří k místu, kde se v naší psýché nachází obraz šálku čaje. Naše hlava se automaticky otočí směrem, odkud přichází zvuk. Obrazy okolní reality vnímáme trojrozměrně. Existují jakoby mimo nás – v mysli přesahující hranice našeho mozku a promí­ta­jící se do okolního prostoru.

Obraz okolní reality se před námi rozvinuje prostorově jako virtuální kvantová struktura. Existuje tak dlouho, jak dlouho proudí našimi smyslovými kanály energie, která ho vytváří. Pak obraz odeznívá – svinuje se. Svinující se obraz rozvinuje obrazy uložené v naší paměti a na základě podobnosti s nimi inter­fe­ruje. To nám umožňuje ztotožnit viděné se známým. Někdy se může stát, že to co vidíme, dá podnět k rozvinutí nereálného obrazu v naší mysli, a my takzvaně podlehneme iluzi.

Smyslové cesty našeho organismu představují „okna“ jimiž psýché proniká do okolního prostoru. Pro psýché není žádné vně. Vše, co vnímáme, existuje – je rozvinuto v naší mysli. To naše mysl je „tam vně“ a je i „tam uvnitř“. Je jen iluze, že existuje něco mimo naší mysl. Vše je uvnitř.

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *