Vnímání okolní reality

Podněty, které proniknou až do našeho vědomí, vytvářejí naši představu o světě kolem nás a také uvnitř nás. Máme pět základních smyslů – zrak, sluch, čich, chuť a hmat, které nám podávají informaci o dění kolem nás. Snad nejdůležitějším zdrojem informací o vnějším světě je ale pro nás vidění – zrak.

V mozku existuje celá řada zrako­vých oblastí, z nichž každá analyzuje zrakové vjemy komplexně i specificky. Nelze však vymezit v mozku žádnou oblast, jejíž aktivita neuronů by odpovídala obrazu světa, který vidí­me před sebou. Už chápeme, jak mozek obrazy promítnuté na sítnici dokáže rozkládat, ale ještě nechápeme, jak je zase dokáže složit do vjemu, který vidíme právě před sebou.

Je zajímavé, že vidíme tak, jako bychom vnímali přímo obraz promítnutý na sítnici oka. Přitom nejprve musí dojít k chemické reakci na světlo citlivých buňkách, a pak je tento obraz přenášen formou nervových impulsů do mozku, kde je dál zpracováván. Jak se v mozku odtvoří obraz, který se nachází na sítnici? Je to, jako bychom měli v očích kamery a dívali se na jejich obraz na televizoru v pohodlí obýváku. Jenže má mozek v sobě zabudovanou svou mikrotelevizi a kdo se na ni uvnitř kouká?

Okolní svět vnímáme pomocí více či méně věrných obrazů, které se smyslovými kanály přenášejí do mozku a rozvinují se v naší mysli. Díváme-li se na nějaký objekt, energie jeho obrazu není větší než energie fotonů, které tento obraz zprostředková­vají. Slyšíme-li nějaký zvuk, jeho energie není větší než energie zvukových vln, které ho vytvářejí.

Obraz podnětu není někde uvnitř naší hlavy, ale jako by se rozvinul v místě, kde se pod­nět nachází. Naše ruka automaticky zamíří k místu, kde se v naší psýché nachází obraz šálku čaje. Naše hlava se automaticky otočí směrem, odkud přichází zvuk. Obrazy okolní reality vnímáme trojrozměrně. Existují jakoby mimo nás – v mysli přesahující hranice našeho mozku a promí­ta­jí se do okolního prostoru.

Obraz okolní reality se před námi rozvinuje prostorově jako virtuální kvantová struktura. Existuje tak dlouho, jak dlouho proudí našimi smyslovými kanály energie, která ho vytváří. Pak obraz odeznívá – svinuje se. Svinující se obraz rozvinuje obrazy uložené v naší paměti a na základě podobnosti s nimi inter­fe­ruje. To nám umožňuje ztotožnit viděné se známým. Někdy se může stát, že to co vidíme, dá podnět k rozvinutí nereálného obrazu v naší mysli, a my takzvaně podlehneme iluzi.

Lebka, Hlava, Optický Klam, Lidské, Samec, Člověk, Lidé
https://pixabay.com/cs/vectors/lebka-hlava-optický-klam-lidské-2858764/

Smyslové cesty našeho organismu představují „okna“ jimiž psýché proniká do okolního prostoru. Pro psýché není žádné vně. Vše, co vnímáme, existuje – je rozvinuto v naší mysli. To naše mysl je „tam vně“ a je i „tam uvnitř“. Je jen iluze, že existuje něco mimo naší mysl. Vše je uvnitř.

Naše mysl si neustále udržuje představu o poloze a pohybu všech částí našeho těla, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Zavřeme-li oči, dokážeme hned říct, v jaké poloze se právě nachá­zejí naše ruce, nohy či hlava. Existuje tedy jakási men­tální mapu povrchu našeho těla, která se odborně nazývá homun­kulus neboli človíček. Homunkulus je tenký proužek mozkové kůry, který se táhne napříč horním obvodem obou hemisfér. Vzruchy vzniklé podrážděním hmatových receptorů na povrchu celého našeho těla končí právě v tomto kousku mozkové tkáně.

Představa homunkula, malé mapy na povrchu mozku představující dost deformovaný obraz povrchu našeho těla, není úplně přesná. Není to totiž jednoduchá mapa, kde by jednomu místu na kůži odpovídal jeden bod na povrchu mozku, ale jedná se spíše o složitou mozaiku více vzájemně se překrývajících koro­vých polí, které na podnět na povrchu kůže odpovídají. Tvar homunkula se může měnit. Pravidelně procvičovaná část těla ovlivňuje svůj obraz v mozkové kůře.

Dalo by se předpokládat, že homunkulus funguje asi nějak takto. Představme si, že nám na ruce přistane moucha. Pohyb jejích nožiček vyvolá na naší kůži nepříjemný pocit. Ten se šíří, jako nervový impuls, do mozkového homunkula. Mozek rychle provede složitý výpočet a vyšle nazpět sérii nervových impulsů, které způsobí, že se po mouše oženeme rukou. To vše by se mělo ode­hrát během několika desetin sekundy. Je ale otáz­kou, zda to tak opravdu funguje.

https://pixabay.com/cs/illustrations/transformace-web-mozek-síť-města-4990460/

Představa požadovaného pohybu vzniká dřív, než se realizuje pohyb samotný. Představme si, předobraz pohybu neexistuje jen v naší hlavě, ale v prostoru, kde se má pohyb uskutečnit. Pak by mozek nemusel provádět žádné složité výpočty, pouze by se v naší mysli porovnávala představa žádoucího pohybu se skutečností. Neexistovalo by proto ani zpoždění související s dél­kou výpočtu. Pohyb by nebyl řízen odněkud z mozku, ale řídil by ho tvar rozvinutý v psýché. Tento tvar by působil na každou buňku těla podílející se na pohybu. Ovlivňoval by šíření nervových impulsů, které by aktivovaly svaly žádoucím způsobem. Nepatrná energie předobrazu pohybu by řídila pohyb energie, která tento pohyb provádí stejně, jako kvantové pole ovlivňuje pohyb elementárních částic.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *