Profesor Keiji Yamamoto se unaveně dobelhal k velké figuríně v jeho laboratoři. Nevraživě na ni pohlédl a pak ji přetáhl svou holí. Jeho hůl se však od figuríny neškodně odrazila. Ve svých skoro sedmdesáti letech již neměl dost síly, aby zničil své dílo. Kdysi to býval silný muž, geniální vědec ale i tvrdý manažér a obchodník. Vybudoval velkou společnost, která vyvíjela a vyráběla ty nejdo­ko­na­lejší řídicí systémy na světě založené na umělé inteligenci. Ta figurína představovala vrchol jeho celoživotního úsilí. Měl to být umělý člověk – robot vypadající jako člověk, hýbající se jako člověk, ale silnější než člověk a stejně nebo více inteligentní.

Bylo náročné vyvinout bionické svaly, dokonale pohyblivý skelet, optické senzory, které robotovi umožňovaly vidět ve viditelné i infračervené oblasti spektra, mohl přijímat i vysílat radiové signály, jeho sluch byl citlivější než lidský, uměl simulovat lidský hlas, ve své bionické ruce měl více citu než běžný člověk a dokázal precizně manipulovat s předměty, které uchopil svými silnými lidsky vy­pa­dajícími prsty. Dokázal také chodit a běhat jako člověk. Na rozdíl od něj však necítil únavu a síly měl tolik, že by dokázal lehce nadzvednout a převrátit i automobil. Jeho akumulátory měly dost energie, aby dokázal pracovat i několik dnů bez dobíjení. Byl to dokonalý prototyp průzkumníka pro kosmické lety ale také vojáka pro speciální mise.

Profesor mohl být na své dílo hrdý, ale byl z něj spíše nanejvýš frustrovaný. Kdysi jako mladý muž si předsevzal vytvořit robota – kyborga, který by se nejen dokázal chovat jako člověk, ale byl by schopen i myslet jako člověk s tím rozdílem, že by měl neomezenou kapacitu paměti a rychlost jeho výpočetních operací by byla mnohem větší než lidská. Strávil proto mnoho let studiem principů umělé inteligence. Vyvinul mnoho řídicích systémů, které našly uplatnění v průmyslu, kosmické i vojenské technice. Pracoval na vývoji neuronových sítí, složitých samoučících se systémů i kvantových počí­tačů, které svým výkonem hravě překonávaly nejsilnější klasické počítače, které lidstvo dosud bylo schopno vyvinout a vyrobit. Jeho roboti byli schopni plnit ty nejsložitější úkoly ve vesmírných i vojenských misích, pokud jim ovšem člověk zadal alespoň základní parametry a pokyny pro zdárné splnění úkolu. Přes všechno úsilí, ale nedokázaly myslet – byly to jen tupé, i když mimořádně výkon­né, stroje a na tom nebyl schopen nic změnit.

Před dvaceti lety se rozhodl, že vybuduje bionický mozek, který bude maximálně podobný tomu lidskému. Bude jeho neurony učit reagovat podobně, jako to dělají ty lidské. Věřil tomu, že se svými znalostmi a zkušenostmi dokáže naučit umělý mozek učit se. Přinutí ho, aby si uvědomil sám sebe a začal samostatně myslet. Věřil tomu, že vědomí je založeno na složitém systému zpětných vazeb, které dají systému vědět, že je – že existuje jako entita v tomto světě. Neurony bionického mozku si vymě­ňovaly informace o sto šest, produkovaly elektrické a magnetické pole, podobně jako to dělá lidský mozek. Informace vytvářely vlny a přetvářely bionické synapse, ale mozek jako celek nechtěl začít fungovat. Produkoval chování, které připomínalo podivné atraktory a fraktální vzorce, ale dohromady nevytvářely stále nic víc než chaos. Po mnoha letech práce byl jeho nejúžasnější robotický výtvor stále jen tupý stroj, který zdaleka nedosahoval ani výkonnosti starších verzí, založených na mno­­hem jednodušších osvědčených systémech umělé inteligence.

Yamamoto cítil vztek na robota, který na něho tupě hleděl. Jeho starší verze by se alespoň snažily simulovat mrkání očima a různé sympatické grimasy a úsměvy, aby vytvořili iluzi lidskosti. Možná by mu i něco přátelského řekli, aby mu zlepšili náladu. Tento krám na něj jen tupě civěl, přestože ho stál již tolik peněz, že to ohrožovalo existenci celé jeho společnosti. Věděl, že ho již nikdy nedokončí. Byl starý, slabý a unavený. Jeho tělo sžírala zevnitř rakovina. Zbývalo mu už jen několik málo měsíců života – alespoň si to do této chvíle myslel. Právě, když zvedl podruhé hůl, aby se pokusil zničit svého franknštaina, hrozná bolest sevřela jeho hrudník a on si s hrůzou uvědomil, že mu nezbývají měsíce, ale jen minuty či dokonce jen sekundy života. Dostal infarkt a nebyl zde nikdo, kdo by mu pomohl. V jeho laboratoři nebyla ani kamera, která by zaznamenala poslední chvilky jeho života.

Najednou uviděl své stařecké tělo zkroucené na podlaze zvnějšku. Byl to nehezký pohled. Nemohl uvěřit, že je to on. Před očima, pokud jeho duše nějaké měla, mu začaly probíhat obrazy z jeho života. Viděl se jako snílka s velkými ideály. Soustředil se na svou kariéru. Byl rozhodnut dosáhnout svého cíle za každou cenu. Spojil se s lidmi, kteří měli dost peněz, aby mu pomohli jeho sny zrealizovat. Ne­bylo to však zadarmo – musel zaprodat svou duši, ale měl pocit, že to stálo za to. Měl moc, peníze a slávu. Uskutečnil takřka všechno, co si přál – jen myslící stroj stvořit nedokázal. Kdyby se mu to po­vedlo, byl by jako Bůh a možná ještě něco víc.

Čekal, že se otevře nebe a spatří tunel, který ho dovede do světla věčné blaženosti, i když na nic takového do této chvíle nevěřil. Místo toho se kolem něj začaly míhat stíny temné jako jeho duše. Rychle pochopil, že ho chtějí vzít někam, kam opravdu nechtěl. Hrůza naplnila jeho duši. Cítil, že ho stahují sebou někam do neznáma. Snažil se chytit všeho, co bylo kolem něj. Ale o nic hmotného se mu nedařilo zachytit. Procházel skrze vše jako by byl vzduch nebo ještě hůř, jako by ho tvořilo kvantové nic. Pak pocítil, že ho k sobě něco přitahuje, ale nebyla to temnota. Byl to bionický mozek jeho robota. Než se nadál celého ho pohltil.

Když Yamamoto otevřel oči, zjistil, že to nejsou jeho staré oči stižené omezeným viděním a šero­slepostí, ale dokonalé oči jeho robota. Uvědomil si, že opět jakýmsi způsobem vidí a slyší. Pokusil se otočit hlavou a hlava ho neochotně poslechla. Bionický mozek najednou začal fungovat a přetvářet přání jeho mysli do fyzického pohybu. Jeho robot ho začal poslouchat – začal si uvědomovat sám sebe a přemýšlet. Konečně pochopil, jaká ingredience chyběla tomu, aby stroj začal myslet – chyběla mu duše. Teď ji konečně měl.

Yamamoto byl šťastný – nakonec dosáhl svého cíle. Náhle ale opět pocítil strach – něco se ho snažilo vytáhnout z jeho nového silného a technicky dokonalého těla. Stařec na zemi se pohnul. To staré vrásčité tělo ještě nechtělo vzdát svůj souboj se smrtí. Stále ještě poutalo jeho duši. Robot se nemo­torně a těžkopádně pohnul. Přemýšlel jen chvíli. Pak vzal z pohovky malý ozdobný polštář. Přitiskl ho starci na obličej. Ten se neměl sílu bránit. Za chvíli bylo po všem. Profesor Yamamoto přestal existo­vat – zůstal jen Yamamoto robot. Byl šťastný – právě začala nová doba – doba evoluce robotů. On Keiji Yamamoto byl jejím božským stvořitelem. Bylo na čase zahájit sériovou výrobu nových robotů a vybrat skupinu vyvolených, kteří budou žít věčně nebo alespoň tak dlouho, jak on si bude přát.

Profesor se opíjel svou nově získanou mocí jen chvíli. Něco mu přece jen zkalilo radost. Na vir­­tuální displej před jeho očima se mu promítla dvě slova: „Low baterry“. Vlastně už tam nějakou chvíli blikala, ale on jim nevěnoval pozornost – takovou měl radost, že přemohl smrt a ošidil toho, kdo stvořil jeho. Nějak ho nenapadlo v posledních dnech svého robota dobít. Pak obraz před ním zmizel a on se propadl do temnoty…

敬二山本

Víc než robot
Štítky:

Napsat komentář