Únos prince

Ten večer si princ přestěhoval postel blíže k oknu. Za pár zlatých, které mu zbyly v měšci na opasku, si koupil od stráží střežících jeho komnatu pár důležitých informací. Dozvěděl se, že královský kočár s doprovodem byl skutečně přepaden, ale královně s princeznou se naštěstí podařilo záhadně uniknout. To ho potěšilo, ale horší bylo, že je hledaly dva tucty vojáků.

Přemýšlel, co by udělal na Jindřichově místě, kdyby hledal úkryt uprostřed hustě zalesněných hvozdů. Pak si vzpomněl na místo, které s ním kdysi náhodou nalezl uprostřed hor – opuštěný lovecký srub. Tam by mohli pár dní zůstat skryti očím pronásledovatelů. Mohli by tam vydržet tak dlouho, dokud by jim nepřišel na pomoc.

„Přeji vám dobrou a ničím nerušenou noc,“ rozloučil se s úsměvem se svými hlídači a odebral se bez převlékání na lože. Chvíli sebou neklidně házel, a pak konečně usnul.

„To je ale praštěný princ,“ svěřil se jeden strážný druhému.

„Zřejmě rodová degenerace,“ souhlasil druhý.

„Poslyš, co je tohle?“ ukázal první na oblohu přes otevřené okno.

„Co by? Blíží se bouřka.“

„Ten stín, co zakryl měsíc, byl nějaký divný.“

„Zřejmě mrak nebo velký pták. Copak, máš snad strach?“

„Myslím, že je to něco většího,“ přikrčil se strážný za oknem s obavou. Opravdu, něco se k nim rychle blížilo. Mělo to křídla, ale na ptáka to bylo příliš velké. Snad jedině bájný pták Fénix nebo Noh by mohl být tak velký.

„Proboha, drak!“ vykřikli oba strážní společně s hrůzou v očích a snažili se rychle skrýt, protože drak si to namířil přímo k nim. Alespoň se jim to tak zdálo. V mžiku zalehli, aby je neviděl, a plazením vzad kvapně opustili své stanoviště. Drak ale o ně neměl zájem. Zamířil k oknu princovy komnaty. Přichytil se kamenné zdi a jediným úderem svého rohu na nose ho rozrazil. Pak vnořil tlamu do komnaty.

„Sakra, co se to tu děje?!“ otevřel okno své komnaty hrabě Vilém probuzený poplašným troubením stráží a vy­hlédl ven. Nevěřil tomu, co viděl. Na protější zdi byl přichycen jako velká moucha drak a v tlamě držel bezvládné princovo tělo.

„Proboha, to není dobré. To bolí,“ uvědomil si Zdislav, když v tlamě zvedl své lidské tělo z lože. Cítil kupodivu vše, co cítilo jeho tělo. Sevření v dračí tlamě, pro něj nebylo zrovna příjemné. „Jsem první tvor, který sám sebe kousl do zadku,“ pomyslel si. „Musím dát pozor, abych se neprobudil.“

Princ chvíli nevěděl, kde je. Je-li ve svém těle, nebo v těle draka. Kdyby drak usnul a on se probral, zřejmě by to pro ně pro oba neskončilo právě šťastně. A opravdu, drakovi se přivřely oči a otevřela tlama…

„Ježíši!“ vykřikl hrabě, když princ vypadl drakovi z tlamy a chvíli volně padal k zemi. Pak se však drak jako by otřepal a prince na poslední chvíli zachytil, nadhodil si ho, otevřel tlamu a princ v ní zmizel jako jednohubka.

„Tady se tedy dějí divné věci,“ pomyslela si princezna Kateřina, která se také probudila a vyjeveně, jako všichni na hradě, sledovala scénu odehrávající se venku. „Tak mne nesežral, ale slupnout prince, to mu nevadí. Drak princožrout…“

„Jak jen tohle vysvětlím svému otci,“ pomyslel si zdrceně hrabě Vilém. „Prince mi sežral drak a já tomu jen přihlížel… Začíná se to opět komplikovat jak tenkrát před lety s Richardem. Co je to za dobu, že se přemnožili draci a dokonce změnili své stravovací návyky.“

„Fuj!“ vyplivl drak prince z tlamy, když s ním konečně doletěl ke své jeskyni. „Princové chutnají odporně. To i žába chutná líp. Musím si najít něco jiného k snědku!“

Když se princ ráno probudil, bolelo ho celé tělo, jako by ho někdo zmlátil. Naštěstí, neměl nic zlomeného. Cestovat jako dračí večeře se mu moc nelíbilo. Drak byl zalezlý v zadní části jeskyně a spokojeně oddychoval. Smrděl rybinou. Zdislav si vzpomněl, že v noci stihl ještě vybrat rybářům na nedalekém jezeře sítě. „Asi nebudou mít radost,“ pomyslel si. „Živit draka není žádná sranda.“

 O11

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Categories: Dračí princ