Tajemný vltavín ze staré tvrze

Ten den nezačal dobře. Předchozí večer jsem se dlouho do noci učil na zkoušku z kvantové fyziky a tak jsem ráno zaspal. Samozřejmě jsem přišel na katedru pozdě. Profesor v učebně mi věnoval jeden opovržlivý pohled, ale pak mne nechal, abych se připojil ke svým kolegům, kteří již byli víc jak dvacet minut zabráni do písemné části zkoušky. Stačil jsem napsat sotva půlku písemky, když byl konec. To nebyl dobrý začátek zkoušky. Ústní část zkoušky jsem naštěstí zvládl o poznání lépe, ale i tak jsem zkouškou prolezl jen tak, tak.

To vše se odehrálo ráno. Teď byl večer a já jsem byl navštívit jednoho kamaráda bydlícího v panelovém domě uprostřed města. Nebyl doma a tak jsem opět nastoupil do výtahu a vydal se zpět na koleje. Někde v mezipatře se však výtah náhle zastavil a zhaslo světlo. Ocitl jsem se uvězněn ve tmavém malém prostoru výtahu. Chvíli jsem mačkal tlačítko zvonku. Pak jsem se pokoušel tlouct do dveří výtahu a volat o pomoc, ale buď mě nikdo neslyšel, nebo mě nechtěl slyšet. Nezbylo mi než čekat, až opět bude elektrický proud a výtah se rozjede.

Posadil jsem se na svou tašku se skripty a v kapse jsem nahmatal malý zelený kámen, který jsem nosil pro štěstí. Našel jsem ho mezi rozvalinami jedné středověké tvrze v jižních Čechách, kterou jsem nedávno s kamarády na čundru navštívil. Nejprve jsem myslel, že je to malý střep ze zeleného skla lesknoucí se ve slunci, ale jeho čočkovitý tvar nepřipomínal úlomek z láhve. Očistil jsem ho od nánosu hlíny a ukázal jsem ho kamarádům. Někdo řekl, že by to mohl být vltavín. Bylo to skutečně tak. Byl to vltavín, i když místo jeho nálezu bylo nezvyklé.

Zavřel jsem unaveně oči a přitom jsem hnětl kámen v dlaních. Bolela mě hlava a tak jsem si přiložil kámen na čelo. Příjemně chladil. Opřel jsem hlavu do dlaní a kámen si přitlačil do bodu mezi obočím. Celodenní únava mě zmáhala a já jsem začal klimbat. Najednou jsem měl pocit, že se moje mysl rozepnula, překročila povrch lebky i prostor těsného výtahu a rozšiřovala se dál, až jsem se ocitl v mezihvězdném prostoru a v okamžiku jsem obsáhl celý prostor kolem Země a viděl celé její dějiny. Vylekal jsem se a chtěl jsem otevřít oči, ale nešlo to. Má mysl se však opět ocitla ve středu víru, který mě nasál a táhl zpět k Zemi…

„Není mrtvý! Navrací se k životu!“ uslyšel jsem hlas a uvědomil jsem si, že mě hlava bolí mnohem víc, než před chvílí. Rozuměl jsem slovům, která jsem slyšel, ale řeč osob sklánějících se nade mnou mi připadala nějaká cizí a zastaralá… Dnes, když si na ten zážitek vzpomínám, již nedokážu přesně reprodukovat tu řeč, kterou jsem tehdy slyšel, a tak mohu zopakovat jen význam těch slov tak, jak jsem jim tehdy sám rozuměl.

„Je to zázrak! Probouzí se!“ pronikaly mi do vědomí ječivé ženské hlasy naplněné radostí i  strachem z podivné události. „Sdělte milostivé panně, že se Janek probírá k životu!“ zachytil jsem strohý příkaz, který se týkal mého stavu. Já jsem se však nejmenoval Janek ale Richard. Nechápal jsem, co se to děje. Soustředil jsem veškeré své úsilí na potlačení bolesti hlavy a otevření očí. Pomalu, ale jistě se mi to dařilo. Pootevřel jsem víčka a ke svému údivu jsem spatřil sklánět se nade mnou nádherného anděla v světle modré říze…

Oči mi zaslepovalo jasné světlo. Nebylo však nadpozemského původu, ale přicházelo skrz pootevřené okno. Nacházel jsem se v nevelké místnosti jakéhosi dřevěného obydlí. Ve světle nade mnou stála asi šestnáctiletá dívka. Její nádherné dlouhé vlasy spletené v dlouhý cop byly příliš tmavé na to, aby patřily andělovi. Přesto mi dívka připadala nesmírně krásná. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde jsem. Byl jsem zmaten a rozčílen…

„Byl jsi velmi statečný, když jsi vlastním tělem chránil můj život,“ pravila dívka rozechvěle. V té chvíli mne zalilo příjemné horko a chvíli jsem byl pyšný na něco, co jsem vůbec neudělal. „Když nás přepadli zbojníci v tom lese, myslela jsem, že je s námi konec. Naštěstí nám včas přispěchal na pomoc vladykův syn Zdislav se svou družinou. Nebýt tvé odvahy však, stihl by mne krutý osud v rukou těch ničemů. Jsem ti zavázána a požádám vladyku, aby tě odměnil.“

Pokusil jsem se usmát, ale ještě jsem neměl dost síly, abych promluvil. Svět kolem mne se jevil nějak podivně rozmazaný a nejasný, jako bych měl velmi živý sen. Některé věci se jevily jasné a ostré. Jiné měly nejasný, rozmazaný a proměnlivý tvar. Totéž se týkalo tváří a postav lidí kolem mne. Sotva jsem však na ně upřel svou pozornost, získávaly jasné a konkrétní rysy. Podivné na tom bylo především to, že nabývaly podobu odpovídající mým představám, jako by má mysl mohla svobodně volit mezi více možnými obrazy skutečnosti.

Vzpomněl jsem si, co jsem se učil na zkoušku z kvantové fyziky. Realita obecně existuje ve více historiích současně a teprve pozorování provádí selekci těchto historií, takže se vzhledem k pozorovateli realizuje pouze jediná z nich. Kdyby někdo mohl nahlédnout do budoucnosti, neviděl by pevně předurčenou budoucnost, ale celou množinu možných různě pravděpodobných historií dalšího vývoje lidstva. Jeho vjem by mohl být podobný tomu, jaký by měl divák v  kině, kde by mu promítač pustil několik různých filmů, se stejným počátkem, současně.

Člověk, jenž by se pokusil ze současnosti nahlédnout do minulosti, by zase mohl zažít něco podobného jako divák, který současně sleduje několik různých filmů se stejným koncem. To, co jsem nyní zažíval, šlo však ještě dál. Měl jsem pocit, že si mohu vybírat z možných historií právě tu, kterou chci sledovat. Zdálo se to být absurdní, ale vypadalo to, jako bych se nějakým nedopatřením ocitl v minulosti. Tedy ne já osobně, ale jen moje mysl. Tělo, v němž jsem se nacházel, nebylo mé. Zamrazilo mě při myšlence, že jsem se ocitl v těle již mrtvého člověka.

Po chvíli zděšení, že jsem se buď pomátl na rozumu, nebo se skutečně ocitl v minulosti, mi přineslo určitou úlevu zjištění, že má mysl mi umožňuje snadno a rychle ovlivnit hojení mého nového těžce zraněného těla. Měl jsem obrovskou svobodu v ovlivňování reality svými představami, ale jen v určitých směrech. Všechno to, co by mohlo nějak pozměnit skutečnost, z níž jsem pocházel, bylo mým počínáním neovlivnitelné, jak jsem měl brzo zjistit…

Nějakou dobu jsem ležel jako Lazar. Ženy, které kolem mne prvně pobíhaly, si myslely, že jsem opět upadl do bezvědomí nebo usnul, a tak mi přestaly věnovat pozornost. Zabývaly se svou každodenní prací. Já jsem se ale snažil, pomocí své mysli, co nejrychleji se zotavit. Nutno říct, že se mi to celkem dařilo. Podle toho, co jsem se dosud o sobě dozvěděl, jsem byl bezvýznamným čeledínem nebo sloužícím u nějakého nepříliš zámožného zemana. Můj život neměl, z  hlediska historie, zřejmě prakticky žádný význam. A zřejmě právě proto mi má nová forma existence poskytovala poměrně velkou svobodu v nakládání s mým tělem.

Ve chvíli, kdy jsem byl v místnosti sám, jsem se ztěžka posadil a ztrhl jsem si zakrvavené kusy látky, kterou jsem byl na hlavě a hrudníku obvázán. Jizvy na mých ranách se před mýma očima zatáhly a zmizely, jako by nikdy nebyly. Překvapilo mě, že mám vlnité světlé vlasy, ale tento prvek stejně jako další mi cizí rysy své osoby jsem nedokázal potlačit. Pochopil jsem, že úplné transformace do své původní podoby asi nedosáhnu, a tak jsem svého snažení zanechal. Svým způsobem bylo i výhodnější, abych si uchoval před zdejšími lidmi podobu, jež znali.

„Panno Marie, matko Boží!“ uslyšel jsem za svými zády zděšený výkřik. „Ďábelská kouzla se zde dějí!“ Nějaká žena mne uviděla, jak vstávám z postele a pokouším se obléci si jednoduchý oděv ležící u postele. Její křik přivolal další ženy a muže, jejichž prostý oděv připomínal oblečení herců ve filmech ze středověku. Všichni na mne hleděli jako na zjevení. Nedokázali pochopit, jak jsem se dokázal tak rychle zotavit z takřka smrtelných zranění. Navíc se nezdálo, že by z toho měli nějakou radost. Naopak to vypadalo, že by mě nejraději viděli mrtvého.

Couval jsem k zadní stěně pokoje, aby mezi těmito lidmi a mnou byl alespoň masivní dřevěný stůl. Do místnosti vběhli také dva ozbrojenci, kteří neváhali obnažit své meče, aby sprovodili ze světa ďáblova zaprodance, kterým jsem měl být já. Snažil jsem se je přesvědčit, aby se uklidnili a schovali své zbraně, že nejsem jejich nepřítel, ale můj novodobý jazyk je ještě více utvrzoval v tom, že můj původ nebude z tohoto světa. Nezbývalo mi než se bránit. Kopl jsem do stolu, až se převrátil a zatarasil jim částečně cestu, takže nemohli na mně zaútočit oba dva současně. Tím jsem však pouze zpomalil jejich postup směrem ke mně.

První muž zdvihl svůj meč do nápřahu, aby to se mnou rychle skončil. Přeskočil okraj stolu a vrhnul se na mne. Jen tak, tak, že jsem se stihl uhnout do strany a jeho meč sekl do prázdna. V témž okamžiku jsem pravou rukou uchopil jeho ruku s mečem v zápěstí a levou dlaní jsem zatlačil do jeho lokte. Pohybem po oblouku jsem umocnil energii obsaženou v pohybu jeho těla a vedl jsem ho přímo na zeď. Se zděšeným výkřikem do ní přímo nalétl a bezvládně se svezl na zem. Pocítil jsem záblesk uspokojení, ale byl zde ještě druhý muž.

Měl jsem jen zlomek sekundy na to, abych se otočil a zároveň udělal krok do strany, než se ke mně dostal druhý útočník, který se mě pro změnu pokusil probodnout. Zatímco jeho meč mi neškodně prošel po pravém boku, má pravá ruka mu vylítla po jeho paži až k hlavě. Pohyb jeho hlavy se zastavil, ale jeho nohy běžely dál. Podběhly ho a muž dopadl tvrdě zády na zem. Chtěl jsem se rozběhnout směrem ke dveřím a uniknout ven z místnosti dřív, než se oba muži vzpamatují z otřesu, který utrpěli, ale zjistil jsem, že mi v cestě stojí další ozbrojenci.

„Dost! Zadržte!“ ozval se v poslední chvíli, než se na mne vrhli další muži, silný hlas zvyklý poroučet. Patřil mohutnému staršímu muži šedivých vlasů i kníru. Jeho chování bylo vznešené a jeho oděv byl honosnější než ostatních. Napadlo mě, že je to starý vladyka, o němž se zmiňovala ta nádherná dívka, která stála nad mou postelí ve chvíli, kdy jsem procitl z bezvědomí. A skutečně ona stála za ním a zřejmě jen díky její přímluvě, vladyka zabránil ostatním ozbrojencům, aby na mne zaútočili.

„Janku nepoznávám tě. Jaké to síly nečisté tě posedly, že jsi tak snadno přemohl mé muže?“ pravil vladyka a jeho tvář hořela hněvem.

„Nedokážu to vysvětlit, pane, ale mé úmysly nejsou zlé. Nejsem spolčen s ďáblem ani jinými nečistými silami a nemám v úmyslu nikomu zde ublížit,“ snažil jsem se odvrátit jeho hněv.

„Nevěřte mu, pane! Je to ďáblův sluha! To není samo sebou!“ ozývaly se hlasy lidí kolem.

„Divně mluvíš Janku a ještě divněji si počínáš. Tví rodiče mi dobře sloužili a tobě jsem byl vždy nakloněn, i když jsi prostého rodu. Proto těžko je mi přijmout tu podivnou změnu, která se s tebou stala.“ zasmušil se vladyka.

„Nejsem Janek, pane, ale můj duch je v těle Janka,“ pokusil jsem se o chabé vysvětlení svého podivného jednání. Výkřiky zděšení a rozhořčení mi však daly najevo, jak jsem pochybil. Sám vladyka jen ztěží zvládal své lidi, kteří by mě nejraději jak čaroděje na hranici upálili.

„Jsem ti zavázán za život své chráněnky Jolany,“ promluvil ztěžka. „Proto tě nechám odejít z mé tvrze. Radím ti ale, abys opustil tento kraj. Jinak se se zlou potážeš! Dost bídy, hladu, chaosu a nevraživosti je nyní v této zemi natož, aby zde nečisté síly zapustily své sémě!“

„Dejte mi čas, pane, abych…“ odmítavé gesto starého vladyky mne umlčelo. Pochopil jsem, že pokud neodejdu hned, nemohu si zde být jistý životem ani chvíli. Vyšel jsem tedy ze dveří od stavení, v němž jsem se dosud nacházel a poprvé jsem se ocitl venku. Spatřil jsem kamennou hlásku a okolo ní několik převážně dřevěných stavení. Celá tvrz byla obehnána kamennou zdí. Nemohl jsem přijít na to co, ale něco mi zde bylo povědomé.

Když jsem za doprovodu vojáků vyšel branou ven z tvrze, uslyšel jsem náhle zvolání Jolany, abych chvíli posečkal. Otočil jsem se a viděl jsem, jak běží směrem ke mně. Zřejmě si vyžádala svolení vladyky, protože muži u brány se rozestoupili a nechali ji projít. Zpovzdálí však dohlíželi, aby se chráněnce vladyky nic zlého nepřihodilo.

„Janku,“ řekla, když podešla až ke mně, „znám tě už od dětství. Proto nechápu tvou náhlou proměnu. Přesto ale myslím, že nejsi posedlý zlým duchem. Nemohu však přijmout dar, který jsi mi dal ve chvíli, kdy nám oběma tam v lese hrozila smrt. Vím, že tvé city ke mně jsou čisté a upřímné, ale naše cesty nejsou stejné a navíc se teď rozcházejí…“

V jejím hlase bylo cítit dojetí a v koutku oka se jí zaleskla slza. Začínal jsem tušit, že Janek tajně Jolanku miloval a ona jeho cit nemohla přijmout. Nedivil jsem se Jankovi, že pro tuto dívku obětoval svůj život. Byla opravdu něžná a půvabná. Nevzpomínám si, že bych někdy takovou dívku ve svém životě potkal. Její malá ruka se zlehka dotkla mé a něco chladného mi dala do dlaně. Chtěl jsem ji na moment zadržet, ale ona se odtáhla.

„Musím se již vrátit,“ pravila smutně. „Dej pozor na tu loupeživou chásku v lese a vyhni se Zdislavovi, který je jel s družinou pronásledovat. Je horkokrevný a nemusel by přijmout změnu, která se s tebou udála,“ poradila mi.

„Děkuji za tvou starost, Jolanko,“ řekl jsem. „Věř mi, že v mém srdci budeš stále, a dá-li Bůh, ještě se sejdeme.“

„Sbohem,“ naposledy mi kývla a zmizela mezi ozbrojenci v bráně. Udělal jsem automaticky dva kroky za ní, ale nastavená kopí mi jasně naznačila nesmyslnost tohoto počínání. Přál jsem si ještě se dozvědět, který je rok a tak jsem oslovil muže u brány odvolávaje se na svou slabou paměť po úrazu, který jsem utrpěl. Přestože jsem musel strpět několik urážek a hrubých osočení, dozvěděl jsem se, že se píše rok 1282.

V první chvíli jsem příliš nad tím údajem nepřemýšlel. Měl jsem co dělat, abych se vzdálil z  okolí tvrze a zmizel v lese, protože vojáci pro výstrahu vystřelili za mnou několik šípů. Naštěstí se však neškodně zabodly do země za mnou. Teprve v  lese jsem mohl v klidu uvážit situaci, do které jsem se tak nešťastně dostal. Kdybych se ocitl v minulosti alespoň o století a  čtvrt dál, mohl jsem se živit jako jasnovidec, ale o době, v níž jsem se nacházel, neříkaly mé chabé znalosti ze školy nic. Neměl jsem tušení, co budu dělat. Realita mi připadala mnohem skutečnější, než když jsem se probral z bezvědomí, a  to mne velmi znervózňovalo.

Slunce už bylo na obloze poměrně nízko, a proto jsem se rozhodl najít si bezpečné místo k přenocování. Našel jsem ho na protějším kopci, kde mi několik skalisek poskytovalo dobrý úkryt před již chladným větrem. Měl jsem odtud dobrý výhled na široké okolí. Doufal jsem, že až se ráno probudím, zjistím, že to vše byl jen velmi živý sen. Sedl jsem si na zem a uvědomil jsem si, že mě něco tlačí do boku. Šáhl jsem do kapsáře a nahmatal věc, kterou jsem tam prve bezmyšlenkovitě vložil, aniž bych se podíval, co mi to Jolanka vlastně vsunula do dlaně.

Překvapením jsem skoro ustrnul. Byl to zelený vltavín. V paprscích zapadajícího slunce mi připadalo, že jasně září. Byl ještě krásnější, než jak jsem ho našel mezi rozvalinami staré tvrze. Najednou mi všechno došlo. To on ve mně vyvolal ten živý sen a přenesl mou mysl do minulosti. Pochopil jsem, že rozvaliny, mezi nimiž jsem našel svůj vltavín a tvrz, na níž jsem se nedobrovolně ocitl, byla ta samá tvrz. Proto mi byl tak povědomý reliéf zdejší krajiny.

Bylo mi jasné, že tuto noc hned tak neusnu. Myšlenky mi překotně vířily hlavou jedna za druhou. Přemýšlel jsem, proč mi osoba Janka připadala tak blízká a důvěrně známá. Najednou mě napadlo, že jsem mohl být v minulém životě tím Jankem. Zdálo se to nesmyslné, a přece to svůj smysl mělo. To, že jsem nalezl svůj vltavín, mohlo v mé mysli obnovit vzpomínku na nějaký nevyřešený problém z mé minulosti. Je teď na mně, abych se ho pokusil znovu vyřešit. Čeho se však ten problém může týkat? Zamyslel jsem se. Jolanku jsem přece zachránil, nebo snad ne? Zemřel jsem snad dřív, než jsem byl schopen ochránit dívku, kterou jsem miloval?

Poslední myšlenka mi náhle začala připadat děsivě reálná. Uvědomil jsem si, že Zdislav s družinou se mohl vzdálit příliš daleko od tvrze. Několik boje schopných mužů, kteří zůstali ve tvrzi, ji nemusí být schopno ochránit, kdyby tvrz byla napadena právě tuto noc. Měl bych je běžet varovat, napadlo mě. Jak se ale mám dostat k tvrzi v takové tmě? Obloha byla zatažena a skrz mraky neprosvítal ani měsíc ani hvězdy. Pak jsem náhle uviděl, nějakou nejasnou zář na protějším kopci a tmou se ke mně nesly dozvuky výkřiků, které byly neklamným znamením, že ve tvrzi se bojuje. Mé nejčernější obavy se potvrdily…

Nedalo se nic dělat. Rozběhl jsem se neproniknutelnou tmou přímým směrem ke tvrzi. Jak jsem běžel a jen s obtížemi se vyhýbal kmenům stromů a větvím, které mě šlehaly do obličeje, z ničeho nic jsem šlápl do prázdna a řítil se do neznámé hlubiny… Padal jsem velice rychle, ale plynutí mého vnitřního času se neuvěřitelně zrychlilo. Možná to vyvolal můj strach a zděšení, ale měl jsem pocit, že padám vlastně pomalu. Plně jsem prožíval svůj divoký pád do skalnaté strže a přímo jsem ve tmě cítil kameny, o něž se rozbije mé tělo…

Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že můj osud zde se naplní na dně strže a já nedokážu ochránit dívku, k níž mě vázalo nějaké tajemné pouto táhnoucí se skrz staletí. Vykřikl jsem jak smyslů zbavený a mé svaly se napnuly v posledním vzepětí vzdoru. Hlavou mi proběhla vzpomínka na sny o létání, které jsem tak rád prožíval v dětství. Když jsem byl schopen sám sebe uzdravit, možná bych byl schopen dosáhnout toho, aby se staly skutečností. Upnul jsem celou svou mysl k této představě a jediné své naději na přežití…

Zem už byla skoro na dosah, když mým tělem projelo něco jako elektrický oheň. A tehdy se stalo něco úžasného. Můj pád se zbrzdil a nebyla to jen sugesce či důsledek změněného plynutí času. Na okamžik jsem strnul ve vzduchu. Byl jsem tak blízko zemi, že bych se mohl postavit. Místo toho jsem ale těsně proklouzl nad nízkými keři a zamířil nahoru k obloze, na níž se objevil mezi mraky jasný měsíc v úplňku. Nejprve jsem stoupal ztěžka, ale můj let dostával stále větší dynamiku. Vystoupal jsem vysoko nad vrcholky stromů, a jak střela zamířil k tvrzi, jejíž dřevěná část byla již v jednom plameni a jasně osvětlovala široké okolí.

Vladykovi muži ještě stále statečně odolávali přesile nepřátel, ale jejich osud se už zdál být zpečetěn. Měli velké ztráty a mnozí z těch, co ještě bojovali, byli vážně zraněni a sil jim rychle ubývalo. Snažili se uhájit vchod do kamenné hlásky. Skupinka vladykových mužů bojujících venku byla ale již od dveří do hlásky odtlačena a bojovali u jejich zdí o holý život. Dveře hlásky byly vyraženy a útočníci se tlačili dovnitř, zatímco jim posledních pár obránců včetně vladyky odolávalo na točitém schodišti. Střecha hlásky již hořela od zápalných šípů, ale z oken vylétávaly ještě různé těžké předměty na hlavy útočníků…

Proletěl jsem jak černý stín nad hlavami útočníků. Kdyby někdo z nich zvedl hlavu, musel by se zděsit při pohledu na tak nepřirozený úkaz, jako je člověk vznášející se ve vzduchu. Zřejmě by mě měli za démona přicházejícího odněkud z pekla. Chtěl jsem se střemhlav vrhnout mezi ně a pomoci obráncům, ale něco mi bránilo slétnout dolů na zem. Přistál jsem proto na střeše hlásky přímo uprostřed ohně a kouře. Cítil jsem žár plamenů a kouř mě dusil, ale dokázal jsem se s tím nějak vyrovnat. Byl jsem přece pánem své mysli!

Vtom se ozvalo z lesa na okraji tvrze troubení. To vladykův syn se svou družinou se spěšně vracel na pomoc tvrzi. Jeho muži vpadli mezi nepřátele a smrtí trestali každého, kdo se jim postavil na odpor. V momentě se lapkové před hláskou rozprchli. Ve věži se však stále ještě bojovalo. Útočníci, kteří se nestačili dostat včas ven a uniknout, měli jedinou šanci na přežití. Museli se zmocnit žen ukrytých ve věži a s jejich pomocí si zabezpečit volný odchod z tvrze. Tomu jsem musel za každou cenu zabránit.

Seskočil jsem k nejbližšímu vikýřovému oknu a proklouzl jsem jím dovnitř. Ocitl jsem se za zády dvou mužů, kteří dotírali sekerou a mečem na starého vladyku, který bránil rozražené dveře do místnosti, kde se ukrývaly ženy. Vladyka byl však již zraněn a výpady útočníků odrážel jen s obtížemi. Chtěl jsem mu pomoci, ale nejdříve jsem se musel vypořádat s mužem, jenž spěchal za svými druhy po točitém schodišti nahoru. Prchal před muži Zdislava, kteří se již dostali až ke dveřím do hlásky. Než se nadál, kopl jsem ho přímo doprostřed hrudi. Byla to velmi silná rána a muž se zvrátil dozadu a padal po schodech dolů…

Rychle jsem se otočil a chtěl jsem běžet na pomoc vladykovi, ale ouha! Jako bych narazil do nějaké neviditelné zdi, nebyl jsem schopen se pohnout vpřed. Bylo to podobný pocit jako, když jsem před chvíli nemohl přistát. Došlo mi, že nemohu vstoupit do děje, který by ovlivnil, obraz mé vlastní současnosti. Měl jsem hrozný pocit, že se mi osud vysmívá. Byl jsem tak blízko Jolance a nebyl jsem ji schopen pomoci. Vladykovi bylo souzeno zemřít a já jsem to nemohl nijak změnit. Mohl jsem tomu jenom zpovzdálí přihlížet…

Vladyka se mocně rozmáchl a jeho meč proťal hrdlo útočníkovi se sekyrou. Druhý muž mu však vrazil svůj meč do prsou a vladyka se s kletbou na rtech sesunul k zemi… Chodbu naplnil hysterický křik žen a chraplavý smích muže, který se radoval ze svého vítězství. Doufal jsem, že se při něm udáví. Bohužel mé přání zůstalo tentokrát nevyslyšeno. Slyšel jsem, že si za své rukojmí vybral Jolanku. Byl jsem vzteky bez sebe, ale nemohl jsem nic dělat…

Nějaká žena se pokusila Jolanku ochránit vlastním tělem a postavila se lapkovi do cesty. To se jí však stalo osudným. Lapka neměl žádné slitování a bez skrupulí ji zabil. Tehdy však nastal okamžik zlomu. V té chvíli neviditelná zeď přede mnou povolila, jakoby nikdy neexistovala. Rozběhl jsem se, co mi síly stačily, a vrazil jsem do místnosti. Její strop už hořel a celá místnost byla naplněna štiplavým kouřem. Hrozilo, že se trámy ze stropu každou chvíli propadnou do místnosti…

„Janku!“ vykřikla radostně Jolanka, když jsem se vrhnul na muže, který se nebezpečně oháněl mečem. Povalil jsem ho na zem a vyrazil jsem mu meč. Udeřil jsem ho pěstí do špinavého obličeje, až se mu spustila krev ze rtů a nosu, ale on na to nedbal. Sáhl za opasek pro dlouhý nůž. Podařilo se mu dostat nade mne a napřáhl se s nožem, aby mě bodl do krku. Naštěstí jsem jeho ruku zadržel a odkopnul jsem ho nohama od sebe. Odletěl až ke dveřím, když se na schodišti ozvaly dunivé kroky. Než se muž stačil znovu postavit a vrhnout se na mne, zasáhl ho se zničující silou meč Zdislava, který spěchal Jolance také na pomoc.

Ještě ale nebyl čas se radovat z vítězství. V té chvíli se totiž začal hroutit strop… Kusy hořícího dřeva a hromada jisker se řítily do místnosti. Některé ženy jim byly zasaženy a jiné se za divokého křiku rozběhly ven z místnosti. Jolanka zakopla a zůstala omámená kouřem ležet na podlaze… Velký hořící trám nad ní se pohnul. Během několika příštích sekund se mohl zřítit a  jeden jeho konec se skutečně dal do pohybu. Vrhnul jsem se proti němu, abych ho zadržel. Narazil do mne. až jsem ztratil dech a letěl jsem se zlomenými žebry na podlahu. To však stačilo, aby nezasáhl ležící dívku, kterou Zdislav na poslední chvíli v náručí vynesl ven.

Tehdy jsem viděl Jolanku naposledy. Strop se pojednou celý zřítil a mne zasypaly kusy hořícího dřeva. Nyní mi už nebyla ani magická moc mé mysli nic platná. Byl jsem zcela zasypán a  mé tělo nemělo ani snahu vzdorovat. Necítil jsem ale žádnou bolest. Má duše opustila tělo. Rozplynul jsem se v nicotě a ve tmě. Měl jsem přitom však nádherný pocit, že je zde se mnou duše Janka. Byl šťasten, že dívka jeho srdce unikla nezraněna ohni, a já jsem se radoval spolu s ním. Pak se tma na jednom konci rozjasnila zářivým krásným světlem…

Zářivé jasné světlo náhle ztratilo veškerý svůj půvab. Stalo se nepříjemným a skrz víčka mě bodalo do očí. Ztěžka jsem je pootevřel a chvíli jsem nechápal, kde se to nacházím. Byla to nějaká malá místnost osvětlená nehezkým žlutým světlem, které mé oči přivyklé na tmu nepříjemně oslňovalo. Temné hučení motoru mi připomnělo, že jsem usnul ve výtahu. Ten se nyní opět pohyboval směrem dolů do přízemí. Pomalu jsem se pokusil narovnat a postavit. Celé tělo mě bolelo, jakoby mě někdo zbil. Jinak jsem byl ale v pořádku.

„To byl, ale divný sen,“ pomyslel jsem si a v dlani jsem přitom ještě stále svíral svůj vltavín. „Byla to fantazie nebo skutečnost?“ zamýšlel jsem se nad svými prožitky. Nedokázal jsem si však odpovědět. Pociťoval jsem radost i smutek. Stýskalo se mi po úsměvu Jolanky a litoval jsem, že jsem ji musel opustit. Cesta zpět již ale nepřicházela v úvahu. Pokud mne však můj sen zavedl do nějakého z mých minulých životů, zbývala ještě naděje, že se její duše v novém těle pohybuje někde po tomto světě. A možná, že si ta dívka ještě stále splétá ze svých dlouhých černých vlasů krásný cop, abych ji poznal, až ji jednoho dne někde potkám…

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *