První psychonaut

1. Příliš nebezpečná mise

Obrovská exploze nastražené miny nadzvedla těžké terénní auto jako pírko a hodila jím do písečných dun. Neprůstřelná okna obklopila ohnivá koule. Prudký náraz zasáhl mé tělo a současně jsem pocítil hroznou bolest na prsou. Na mé polní uniformě vojenského poradce se objevila krev. Ani nevím, jestli byla moje. Pak už jsem necítil nic.

Slyšel jsem, že lidé ve chvíli smrti nebo vážného ohrožení života mohou uvidět své tělo z vnějšku. Přesto jsem byl ale překvapen, když se to stalo mně. Vlastně mi to zakrvácené tělo v khaki uniformě zaklíněné uvnitř hořícího auta nepřipadalo vůbec podobné. Vypadalo stejně jako ty kolem něj.

Viděl jsem vojáky z ostatních aut kolony, jak nám spěchají na pomoc a snaží se uhasit to, co zbylo z auta, aby mohly vyprostit jeho osádku. V duchu (tentokrát opravdu pouze v duchu) jsem se usmál. Zbytečná práce. Tu explozi nemohl nikdo přežít. Ani já ne. Najednou jsem měl nepříjemný pocit nebezpečí stejný jako před chvíli. Mně už však nic horšího, než se mi právě stalo, určitě nehrozilo. Ve chvíli jsem však věděl vše. Bez jakéhokoliv úsilí jsem se ocitl dost vysoko na to, abych viděl zamaskované muže mířící na naše vojáky…

„Dávej pozor!“ vykřikl jsem na muže, který se mě snažil vyprostit. Pokusil jsem se chytit ho za rameno a zacloumat jím, ale ruka mi prošla skrz něj. Nemohl mne vidět, slyšet ani cítit. Přesto, jakoby ve zlé předtuše, zvedl oči a ihned se instinktivně skrčil za pancíř poničeného auta. Pak už se celá kolona ocitla pod těžkou palbou. Odpověď byla okamžitá a rozpoutal se další hrůzný boj, jakých bylo v této nesmyslné válce již bezpočet.

Chtěl jsem se nějakým způsobem zapojit do boje a pomoci našim, ale nepřišel jsem na žádný způsob, jak to udělat. Čekal jsem, že se alespoň objeví tunel a světlo, které mi ukáže cestu pryč z tohoto pekla do nějakého lepšího světa, ale nestalo se tak. Naopak propadl jsem se do tmy. „Tak tohle je smrt,“ napadlo mne, než jsem ztratil vědomí. „Žádný posmrtný život, žádné nebe, Bůh a andělé, jen temnota a nicota…“

2. Hrozné probuzení

„Pane Brown, slyšíte mne?“ probral mne čísi hlas z hlubin zapomnění. „To není možné,“ uvědomil jsem si. „Že bych byl ještě naživu?“

„Ano,“ pokusil jsem se říct, ale místo svého hlasu jsem uslyšel podivný strojový hlas.

„Dobře,“ řekl ten hlas. „Teď zkuste otevřít oči.“

„Proboha,“ ozval se znovu ten protivný hlas. Když jsem otevřel oči, pokud se to tak dá nazvat, spatřil jsem místnost, která byla sterilně čistá jako bych byl někde v nemocnici. Bylo zde však mnohem víc různých přístrojů, že jsem si připadal jako v nějaké špičkové vědecké laboratoři. V místnosti se nacházelo několik osob v neosobních bílých kombinézách. Bylo vidět, že jsou všichni plně soustředěni na svou práci spočívající ve sledování obrazovek a řady displejů před sebou. Jen jeden z nich byl otočen ke mně. To ale nebylo to, co mne polekalo.

Když jsem otevíral oči, uslyšel jsem zvuk, jako když zapínáte fotoaparát nebo zaostřujete kameru. Chvíli mi také trvalo, než jsem zaostřil pohled požadovaným směrem. Všechno bylo nějaké zvláštně zabarvené, jako by se mi posunulo spektrum vnímání barev. Měl jsem pocit, že budu zvracet, ale odezva od žaludku nepřicházela. Nedokázal jsem se podívat dostatečně dolů, abych viděl, jak vypadá zbytek mého těla. Bylo divné, že jsem měl pocit, jako bych ho měl a zároveň jsem ho necítil.

„Pamatujete si, kdo jste?“ zeptal se mě ten člověk v bílé kombinéze přede mnou. Jeho tvář byla suchou tváří životem unaveného vědce. Mohlo mu být asi šedesát. „Můžete mi říct své celé jméno, věk a zaměstnání? Pokud si vzpomínáte.“

„Ano. Jsem Petr Brown. Je mi 35 let. Jsem technický poradce,“ vyrazil jsem ze sebe opět strojově modulovaný zvuk. „Kde to jsem? Budu v pořádku?“

„Je mi líto. Spíš ne,“ řekl ten člověk.

„Proč?“ zeptal jsem polekaně. „Přišel jsem o ruce, nohy nebo i něco jiného?“

„Také,“ odpověděl neurčitě.

„Co to znamená?!“

„Jste mrtvý…“

Chvíli jsem se snažil vstřebat informaci, kterou jsem tak neomaleně právě obdržel. To nemohl myslet vážně. Přece myslím, slyším, vidím a… Náhle jsem si uvědomil, že mé smysly jsou nějaké zdeformované, jako bych se ani nekoukal svýma očima, slyšel svýma ušima nebo mluvil svými ústy. Všechno bylo podivně umělé, jako bych nebyl člověk ale stroj. Myšlenka, která mne napadla, byla hrozná…

„Vy jste ze mne udělali robocopa!“ vykřikl jsem plný hrůzy.

„To není přesné,“ řekl vědec ledově klidně. „Z vašeho těla tu není ani kousek – ani gen. Jste pouze duše zachycená v našem biofyzikálním boxu, který jsem vyvinul se svým týmem. Komunikujete skrze periferní zařízení na něj napojené…“

„Co se stalo s mým tělem,“ zeptal jsem se zhrozeně.

„Předali jsme ho vaší rodině. Včera jste měl pohřeb. Jste v šoku?“

Tento zjevně pomatený vědec se nijak nesnažil sdělit mi šetrně, co se mi stalo. Prostě mi sdělil děsivou skutečnost a sledoval, jak se s ní vypořádám. Nenáviděl jsem ho.

„Ano, jsem v šoku, ty kreténe! Co si myslíš? Jak bych se měl asi cítit?!“

„Dobře. Pro dnešek toho na vás bylo dost. Teď vás zas vypnu. Naschle zítra.“

Než jsem stačil ještě něco hodně neslušného říct, ozvalo se cvaknutí, jako když někdo vypne v pokoji světlo a znovu jsem se propadl do temnoty…

3. V zajetí šílence

„Přeji vám dobré ráno,“ probral mne z hlubin nevědění chladný známý hlas. Ztratil jsem představu o čase. Od chvíle, co jsem byl „vypnut“, jsem o sobě nevěděl. Nazval bych ten stav tupým bezvědomím. Nezdály se mi žádné sny. Nějaké střípky vzpomínek či představ mi sice bloudily myslí, ale bylo to jako pomatené blouznění v horečce. Byl to jenom chaos bez účasti řádu a vědomí. Bylo mi z toho pěkně blbě.

„Nechte mne umřít,“ požádal jsem zdrceně strojovým hlasem.

„Jste mrtvý,“ připomenul mi hlas.

„Myslím doopravdy. Nechte mne jít tam, kam duše po smrti chodívají…“

„To nejde,“ pravil můj věznitel trochu míň tvrdě. „Ještě vás potřebujeme.“

„K čemu?“ povzdychl jsem.

„Jste voják. Máme pro vás ještě jednu misi.“

„Nejsem voják. Jsem jen armádní technický poradce,“ odporoval jsem.

„To je jedno,“ vrátil se vědci do hlasu odměřený tón. „Potřebujeme vás.“

„Ale proboha proč?!“

„Jste jediný!“

„Jak jediný?“

„Jediný, který se zatím nezbláznil,“ vyřkl hroznou skutečnost. Ten člověk, ta zrůda v bílém plášti, dělal pokusy na lidech. Možná je i zabíjel – jen proto, aby se pokusil uvěznit jejich duši ve svém pochybném stroji. Dostal jsem se do rukou šíleného génia a psychopata.

„Nemračte se!“ řekl, jako by na nějakém displeji či obrazovce bylo napsáno, jak se cítím.

„Jste blázen, profesore Neu-gebaure!“ přeslabikoval jsem jeho jméno z vizitky na plášti. Jens Neugebauer – bylo jeho německy znějící jméno. Ani mě to moc nepřekvapovalo. Zřejmě náckové ještě nevymřeli.

„Potřebujeme vaši spolupráci a pomoc,“ řekl profesor náhle lidštěji.

„Proboha v čem?“ ironicky jsem se v duchu ušklíbl. „Kolik lidí jste už zabil?“

„Dva,“ vyrazil mi dech přiznáním. „Byli to vědci – dobrovolníci. Věřte mi, nelovím lidi, abych si jejich dušičky schovával do hrníčků pro svoji potěchu.

Nevěřil jsem mu. Začala se mi točit hlava – řekl bych, kdybych nějakou měl. Svět si mi začal mlžit, jako bych ztrácel vědomí…

„Je vám dobře?“ zeptal se profesor polekaně. Zřejmě se bál, že přijde i o svou poslední dušičku. „Raději vás vypnu!“ řekl a odpálil mne opět do říše temného chaosu.

4. Nové informace

„Petře!“ uslyšel jsem pro změnu ženský hlas. Byl mi o dost milejší než profesorům. Měl jsem pocit, že je to má přítelkyně. Ta mě ale opustila už před pár měsíci – prý jsem na ni pro svou práci neměl čas a také se nechtěla pořád bát, že mě někde zabijí. Měla pravdu – zabili mne. Jen nevěděla, že to není to nejhorší…

„Ano?“ odpověděl jsem,

„Dobrý den. Jsem doktorka Martina Vaňková – behaviorální psycholožka. Pomáhám lidem vystaveným velmi traumatizujícím okolnostem,“ představila se. Byla celkem pěkná. Mohlo jí být maximálně třicet. Blond vlasy měla stažené do drdolu snad, aby zapadla do tohoto chladného prostředí. Určitě by však vypadala velmi sexy, kdyby si je rozpustila. Také její postava skrytá pod sterilně bílým pláštěm vypadala dobře.

„Těší mě, paní doktorko,“ usmál bych se na ni, kdybych měl čím.

„Pokusím se vám trochu vysvětlit situaci, v níž se nacházíte. Vaše tělo bylo výbuchem těžce zraněno. V kritickém stavu jsme vás převezli na naše výzkumné pracoviště. Zde jste následně tak říkajíc vypustil duši, a byl byste se už vydal na cestu na onen svět, kdybychom vám v tom našimi přístroji nezabránili.“

„To vám pěkně děkuji,“ pomyslel jsem si.

„Původně se naše pracoviště zabývalo zkoumáním činností jednotlivých center lidského mozku, jejich funkcí a dysfunkcemi, které je vlivem různých nemocí a zranění mohou někdy postihnout. Snažili jsme se proniknout do tajemství lidského myšlení, vědomí a nevědomí. V naší spánkové laboratoři jsme se snažili pokusným subjektům navodit stavy mimotělního vnímaní podobné stavům, které člověk může zažívat v blízkosti smrti. Zjistili jsme, že je lze navodit nejen určitými psychologickými metodami, ale také vlivem speciálně modulovaného elektromagnetického pole.

Byli jsme úspěšní. Skutečně se nám podařilo vyvolat u určitých subjektů stavy a zážitky podobné těm při umírání. Zjistili jsme, že se nejedná o halucinace, ale o skutečné vnímání bez využívání smyslů biologického těla. Bohužel naše snaha poznat víc, než co známe z výpovědí umírajících, vedla k tragédiím. Subjekty, jež jsme udržovali ve stavu mimo tělo příliš dlouho s cílem poznat, co je za onou hranicí mezi životem a smrtí, se nám už nepodařilo oživit. Proto byl náš výzkum oficiálně ukončen.“

„Tak umřeli ti dva vědci, o nichž mluvil profesor?“

„Ano,“ potvrdila. Pak pokračovala. „Po určité době, když tyto nešťastné události upadly trochu v zapomenutí, byl náš výzkum znovu v tichosti a tajně otevřen za peníze vlády. Dostali jsme i nové úkoly v oblasti využití umělé inteligence pro vojenské účely. Někteří lidé totiž pochopili, že umělá inteligence nikdy z principu nedosáhne úrovně lidské, pokud nedostane stroj duši, jakou má člověk. Mozek není totiž to, co v nás vnímá a myslí. Sebedokonalejší umělý mozek proto taky nikdy sám o sobě nebude myslet. Zato stroj, do něhož by šla nějakým způsobem přenést lidská duše, by byl pro armádu neocenitelný.“

„Aha, tak o to jde,“ došly mi souvislosti. Jako poradce pracující pro armádu jsem věděl, že pokud jde o nové zbraně, je armáda schopna financovat cokoliv. Poslouchal jsem proto dál. Teď už dokonce se zájmem.

„Takové zařízení by mohlo vypadat jako válečný robot ze sci-fi filmů. Mohlo by se třeba nacházet uvnitř tanku nebo stíhačky. Také by mohlo vypadat úplně běžně, jako PC, auto či nevinná dětská hračka. Ve chvíli, kdy by se aktivovalo řízení lidskou myslí, dokázalo by způsobit nepříteli obrovské škody, než by vůbec pochopil s kým či čím bojuje. Když by to zařízení nakonec zničil, nenašel by uvnitř žádný usvědčující software, a duše řídící onen stroj zkázy by se vrátila zpět do těla speciálně vycvičeného psycho-průzkumníka. Bylo by to mnohem efektivnější než ovládání stejného zařízení vysílačkou.“

„To věřím,“ zamumlal jsem spíše pro sebe. „A co když nepřítel získá stejnou technologii a zmocní se vašich psycho-robotů jako první?“

„To se nesmí nikdy stát,“ objevil se za ní profesor.

„Aha, až mi doma vybuchne někdy lednička, budu vědět, že se v ní nejspíš odpálil, nějaký psycho-terorista,“ pomyslel jsem si a hned po té mě napadlo, že mi tato situace už naštěstí asi nehrozí, což mě uklidnilo.

„Tak pokračujte,“ vyzval jsem pro změnu profesora, zvědav, co se ještě dovím. „Jak je možné, že dokážete uvěznit duši, která je nehmotná?“

„Prostě proto, že nehmotná není,“ zabručel… „To, čemu říkáme duše, je jakási kvantová struktura, která může být lokalizována v malé oblasti časoprostoru nebo se může podobně jako kvantové klubko rozplynout do celého prostoru. Nachází-li se v elektromagnetickém poli, může dojít k interakci. Interakce znamená fyzikálně akt pozorování. Pozorováním dochází k omezení počtu historií, v nichž se duše může nacházet a tím i k omezení prostoru, kde se může nacházet. Duše se tak může ocitnout ve, svého druhu, elektromagnetické pasti, z níž nedokáže uniknout.

Příkladem takové pasti je lidský mozek. Duše je s ním spjata tak dlouho, dokud vykazuje potřebnou elektromagnetickou aktivitu. Pak uniká a přechází do jiné formy existence, která dosud uniká našemu poznání. My jsme však dokázali alespoň to, že dokážeme zachytit duši opouštějící umírající tělo a uvěznit ji v našem biofyzikálním kyber-mozku napodobujícím elektromagnetickou aktivitu skutečného mozku.

„Jak je ovšem možné, že duše dokáže vnímat okolní svět bez použití smyslů?“

„Vědomí není žádný vyšší produkt nějakého velmi složitého software. Je to opět pouze akt pozorování. Lidé si obvykle představují elektron jako velmi malou částici. Její pole však prostupuje celým vesmírem. Stejně je to s kvantovou strukturou lidskou duše. Prochází celým vesmírem a bez aktu měření – pozorování se nachází všude a nikde. Stejně jako elektron může být ovlivněn interakcí s jinými elementárními částicemi a kvantovými objekty, může být jimi ovlivněna kvantová struktura duše. Kvantová neurčitost pozorováním mizí a objekty kvantového světa se rozvinují v psýché. Tak duše „vidí“. Smysly jsou vlastně brány, jimiž část naší mysli může opustit vězení vytvářené mozkem.

„Pane profesore, myslím, že opět dochází k přetížení,“ pohlédla doktorka Vaňková na obrazovku mimo mé zorné pole.

„Dobře, vypnu ho,“ řekl profesor a proti mé vůli mě opět poslal do tmy.

5. Hrozba z vesmíru

„Martino?“ zahájil jsem konverzaci, hned po tom, co se mi vrátilo vědomí.

„Ano,“ ozvala se, aniž by se ohradila, že ji tykám a volám jménem. Zřejmě na tom v mém případě nezáleželo.

„Máte na něj pozitivní vliv,“ usmál se profesor potutelně.

„K čemu mě tu potřebujete?“ zeptal jsem se přímo, znechucen profesorovou přítomností. Sice jsem neměl tělo, ale přesto bych si s paní (nebo slečnou?) doktorkou povídal o samotě.

„Jak už jsem říkal,“ ujal se slova profesor, „potřebujeme, abyste podnikl pro nás misi.“

„Pak budu volný?“ chtěl jsem říct, že konečně budu opravdu mrtvý, jako všichni ostatní.

„Ano,“ souhlasil, ale nevěřil jsem mu.

„Ano,“ kývla doktorka hlavou, když se k ní tázavě natočila má kamera. „Slibuji.“

„Dobře,“ souhlasil jsem, i když v jejím hlase chybělo přesvědčení, že to profesor či někdo nad ním povolí. Pochopil jsem však, že ona udělá pro to všechno. Slíbila to.  „Tak povídejte!“ vyzval jsem je.

„Na Zemi směřuje objekt o hmotnosti planetky. Pokud dojde ke srážce, může zaniknout život na Zemi,“ zachmuřil se profesor. Zřejmě si byl vědom, že se to týká i jeho.

„To si děláte srandu,“ nechápal jsem, co na mne zkouší. Já už jsem nebyl schopen pomoci nikomu – ani sám sobě. „Pokud letí na zemi asteroid, obraťte se na Bruce Willise. Dejte mu dva až tři kosmoplány, vrtnou soupravu a on už váš problém vyřeší…“

„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ povzdechl si.

„Jak je velký ten váš objekt?“ projevil jsem přece jen trochu zájmu. „Větší než 1 km?“

„Menší, mnohem menší…“

„Tak v čem je problém? Každý takový objekt pouze pěkně shoří v atmosféře. To ví každé dítě školou povinné.“

„Tenhle objekt neshoří. To spíš Země shoří…“

„Tak, jak je tedy velký?“

„Je menší než špendlíková hlavička…“ pokrčil rameny Neugebauer.

„Sakra,“ bylo na mně, abych se divil. „To znamená, že je to…“

„Černá díra, ano černá díra,“ doplnil mne vážně.

„Na černou díru je ten objekt ale příliš malý, pokud má hmotnost jen planetky,“ přemýšlel jsem nahlas. „Černé díry mohou vzniknout gravitačním kolapsem velmi hmotných hvězd. Jedině že by to byla…“

„Primordiální černá díra,“ doplnil mě opět.

„A neměla by Zemí jen neškodně proletět? Nabourá pár atomů a molekul, projede Zemí jako nůž máslem a bude pryč…“

„Obávám se, že až tak malá zase není,“ zavrtěl hlavou profesor. „Slyšel jste někdy o tzv. Tunguzském meteoritu, který dopadl na Zemi v roce 1908?“

„Jistě, jako každý.“

„Jedna ze spekulativních hypotéz navržená fyziky z Texaské univerzity tvrdila, že tento jev mohl způsobit průchod černé díry o podobné velikosti Zemí. Tato hypotéza nebyla nikdy brána vážně, protože neexistují známky toho, že by někde na druhé straně Země – v Severním Atlantiku tento objekt zase stejně okázalým způsobem opustil Zemi. Navíc v oblasti dopadu zůstaly stopy kosmického materiálu.“

„Takže spekulace. Myslím, že i kdyby takové malé černé díry existovaly, vůbec bychom netušili, že se někde v našem okolí pohybují,“ začínal jsem být unaven.

„Máte skoro pravdu. Současná výpočetní technika je však obdivuhodná. Pohyb objektu o hmotnosti planetky, i když není vidět, zákonitě narušuje pohyb jiných vesmírných těles. Tak se dá jeho existence odhalit. Vyjde-li vám, že se tento objekt čas od času dostává do blízkosti Země podobně jako ostatní blízkozemní planetky a kolem roku 1908 musel být tento objekt opravdu velmi blízko, pak je opravdu na místě otázka, zda mohl mít něco společného s oním Tunguzským meteoritem. Nemyslíte?“

„Třeba je to opravdu jen planetka,“ podotkl jsem.

„Proč ji ale není vidět? Víme, kde by asi měla být, ale přesto ji nedokážeme spatřit. Malá Calypso, tak se jmenuje, tančí po dlouhé eliptické dráze kolem Slunce a vrací se k nám jednou za 26 let. To je dost často na to, abychom ji mohli objevit.“

„Sám jste však popřel, že tzv. Tunguzský meteorit mohl být černou dírou…“

„Ano a ne. Možná průchod černé díry této velikosti Zemí nemusí znamenat, sám o sobě, žádnou katastrofu, ale v jejím gravitačním poli se mohou nalézat zachycené částice prachu a jiné menší objekty, které spolu s ní narazí do Země. Průletem Zemí se černá díra zbaví balastu kolem sebe. Otázkou ale je, zda to bude vypadat jako by do atmosféry vletěl roj meteorů, nebo dojde znovu k explozi jako na Tunguzce popřípadě i mnohonásobně větší. Mimochodem tunguzský úlomek mohl mít v průměru pouhých šedesát metrů. Představte si, že by smetí této velikosti či dvakrát třikrát větší zasáhlo třeba Paříž nebo New York.“

6. Mise Malá Calypso

„Co si přejete, abych udělal?“ zeptal jsem se přímo, když jsem si trochu odpočinul. Stále mi totiž nebylo jasné, co bych mohl udělat pro záchranu Země. Byl jsem jen malé nic, zavřené kdesi, neschopné udělat cokoliv pro svou vlastní záchranu.

„Při posledním přiblížení Calypso k Zemi v roce 2012 jsme se domnívali, že to bude ona, kdo způsobí bájnou apokalypsu. Naštěstí se tak nestalo a Calypso nás opět minula. Jen trocha smetí, které ji doprovázelo, vlétla do atmosféry. Tam všechny úlomky neškodně shořely jako meteory,“ doplnil profesor k tomu, co mi už řekl.

„Dobře. Co já s tím? Máte ještě několik let času něco vymyslet. Pokud nás tedy ještě dřív nezasáhne Apophis.“

„Máte pravdu Apophis by nás mohl zasáhnout ještě o dva roky dřív v roce 2036. Již je ale takřka jisté, že nás těsně mine. Pozornost médií celého světa je soustředěna na něj. Programy na jeho odklonění z dráhy však již existují řadu let a pracuje se na nich. Málokdo ovšem něco tuší o Calypso,“ promluvila doktorka Vaňková, která právě vstoupila do místnosti.

„Rád vás vidím, Martino,“ pookřál jsem a natočil k ní svou kameru. Byla to kočka. Její vzhled už ve mně nevyvolával žádnou bouřlivou reakci hormonů, ale stále jsem měl pocit, že to dokážu posoudit.

„Vydržte, už se dostanu k meritu věci,“ pokáral mě profesor za ztrátu koncentrace. „Před pěti lety jsme vyslali k Calypso druhou sondu s iontovým motorem. Nese řadu přístrojů – infračervený spektrometr, UV spektrograf, kamery pro viditelné a infračervené spektrum, přístroje na měření magnetického pole, analyzátor kosmického prachu, hmotový spektrometr, mikroakcelometr a také…“

„A co se stalo s první sondou?“ skočil jsem mu do řeči bez zájmu o seznam vědeckého harampádí na sondě.

„Zmizela při pokusu o přiblížení.“

„Calypso měla hlad…“ odtušil jsem.

„Kéž by…“ zabručel. „Navádění sondy na dálku k něčemu, co není vidět a má velikost prachového zrnka, je mimořádně náročné. Zářivý tok, který vychází z černé díry o této velikosti, je prakticky nulový. Má-li Malá Calypso hmotnost čtyřikrát krát deset na dvacátou kilogramů, pak její teplota je srovnatelná s teplotou lidského těla a vyzařovaný výkon je řádově miliardtina wattu. Jediné, čeho se dá chytit, je její gravitační pole.“

„No, nemáte to snadné,“ řekl jsem pobaveně. „Možná byste se měl dát k lovcům duchů. To vy už ale vlastně jste…“

„Gravitační pole nám na určení polohy černé díry stačí. Horší je, že se kolem ní celkem blízko prohání řada menších objektů – myslím z hlediska hmotnosti. Je to jak kosmické smetí v blízkosti Země – stačí málo a je po sondě. Bohužel, v případě černé díry, může toto smetí obíhat velmi blízko jejímu těžišti, a proto i velmi velkou rychlostí.“

„Co tedy vlastně potřebujete?“

„Potřebujeme se bezpečně přiblížit k Calypso, abychom mohli iniciovat výbuch, který by odfouknul nebo zničil všechny její souputníky větší padesáti metrů. Pak nám Calypso nijak neublíží, i kdyby proletěla přímo skrze někoho z nás.“

„Zamiřte nukleární střelu na Calypso přímo a několik kilometrů od jejího těžiště vyvolejte výbuch. Všechny větší objekty v blízkosti se ihned vypaří nebo budou vymrštěny pryč od epicentra. Jak jednoduché…“ poradil jsem mu.

„Přesně o to jsme se pokusili s první sondou. Bohužel k výbuchu nedošlo,“ povzdychl si profesor. „Sonda byla zničena dříve, než došlo k plánovanému výbuchu. Nedostala se dost blízko. Souputníci ochránili Calypso lépe než protiraketový systém.“

„Jak bych vám mohl pomoci já, když nejlepší technika selhala?“

„Máme dvě možnosti,“ vstoupila do hovoru doktorka Vaňková. Postřehla, že do mého mechanického hlasu se opět vkrádá nevraživost. „Můžeme svěřit náš osud do rukou techniky a doufat, že tentokrát nám to vyjde, nebo se můžeme pokusit o pilotáž sondy.“

„To jako já?!“ užasl jsem.

„Sonda nese umělý mozek, jako je ten, v němž se nacházíte. Poskytne vám periferie nutné pro ovládání sondy,“ ujal se profesor opět slova. „Vaším úkolem bude bezpečně navést sondu a vyvolat explozi. No a pak budete volný…“

„Tak to vám tedy pěkně děkuji,“ vydechl jsem naprázdno.

„Můžete se zkusit vrátit zpět sem do Mozku1,“ nabídla mi Martina alternativu, ale její oči říkaly, že tato varianta mě asi taky neučiní šťastným.

„Ještě lepší,“ zavrtěl jsem nevěřícně kamerou. „Potřebuji se na chvíli odpojit…“ požádal jsem o možnost na chvíli o ničem nevědět. Bylo mi vyhověno.

7. Útěk do neznáma

V následujících pár dnech jsem trénoval. Zní to možná podivně, ale opravdu jsem cvičil přechod z jednoho umělého mozku do druhého. Nebylo to prozatím v kosmickém měřítku, ale jen z jedné místnosti laboratoře do druhé. Doktorka Martina se na mne usmála a přátelsky mi zamávala do kamery. Pak zmáčkla tlačítko…

Stěny mého vězení se náhle rozestoupily. Tunelové vidění dané pohledem skrz kameru se rozšířilo. Najednou jsem viděl vše, co jsem vidět chtěl. Překvapilo mě, že jsem viděl, i když jsem neměl oči ani kameru. Viděl jsem dokonce ostřeji než kdy dřív. Také barvy byly živější a jasnější. Má duše byla schopna nějak vnímat světlo, které skrz ni procházelo. Profesor měl pravdu, když říkal, že nejprve existovala schopnost vidění, a teprve pak se vyvinuly oči, aby duše uvězněná v těle získala zpět svou ztracenou schopnost.

Má duše i vše, co bylo obsahem mého vědomí, se chtělo rozpínat. Také čas expandoval alespoň, co se týkalo mne. Moje sekunda trvala možná stokrát déle než sekunda na hodinkách krásné doktorky. Chtěl jsem se k ní přiblížit a obejmout ji alespoň svýma vzdušnýma rukama. Má duše se smrštila a zamířila k doktorce. V té chvíli se i můj čas srovnal s časem existujícím kolem. Pocítil jsem přítomnost nějakého pole, které mne strhlo dozadu – pryč od Martiny. Než jsem se nadál, byla kolem mne opět tma.

„Do prd… Zase jsem v tom,“ zamžikal jsem kamerou v jiné místnosti se stejně nechutně sterilními stěnami.

„Výborně!“ projevila Martina dětskou radost, že hračka funguje podle návodu v příručce.

„Jste chlapík!“ usmál se mi do kamery i profesor, který kontroloval přenos z místnosti, kam jsem se přenesl. Pohled do jeho špatně oholeného vrásčitého ksichtu mě znechutil.

„Do háje!“ ulevil jsem si. „Chvíli jsem byl svobodný…“ Stačilo jen se přestat vázat na tuto pozemskou realitu – konkrétně na doktorku Vaňkovou. Nějak podvědomě jsem tušil, že kdyby se mé vědomí rozepnulo jen o trochu víc, ta věc zvaná umělý mozek by mě už neměla sílu stáhnout zpět a já bych byl volný, cokoliv to znamenalo…

„Budeme muset pokus ještě párkrát zopakovat,“ navrhl profesor a já jsem tentokrát neměl nic proti. Cítil jsem konečně svou šanci uniknout z jeho moci.

„Nenecháme ho raději trochu odpočinout?“ zeptala se doktorka starostlivě.

„Není potřeba,“ odmítl jsem nabídku.

„Dobře. Vrátíme ho do mozku jedna,“ řekl profesor.

„Sbohem,“ pomyslel jsem si, když dal pokyn k zahájení přenosu.

Opustil jsem laboratoř tak rychle, jako by mne vystřelili z praku. Byl jsem najednou větší než celá Země. Jako bych byl bublina nafouknutá kolem ní. Obsáhl jsem i Slunce, ale to nade mnou mělo podivnou moc. Měl jsem pocit, že mě příjemně hřeje. To teplo mne však tahalo zpět. Přesto jsem měl na okamžik pocit, že se nacházím mezi galaxiemi v zářivé noci hvězd, jako bych chtěl v jednom bezrozměrném okamžiku obsáhnout celý vesmír. Nebyla to pro mne jen hromada neživé hmoty, ale cítil jsem, že pulsuje životem, jako by do něj něco vdechovalo život a vědomí. Bylo mi, jako bych právě prožil nirvánu – spojení s láskou a všehomírem.

Náhle mě něco strhlo zpět. Byl jsem opět malé něco pohlížející z výšky na matičku Zemi. Prostor kolem mne se zdeformoval a já jsem konečně uviděl to světlo, které láká poutníky do světa mrtvých. Bylo jiné, než to sluneční, i když mělo stejnou podstatu. Tohle mě hřálo více na duši. Zamířil jsem k němu do časoprostorového tunelu, kterým přicházelo. Dal jsem se do pohybu, jako bych letěl obrovskou rychlostí někam… Už jsem byl skoro u cíle a doufal jsem v rozhřešení svého života a poznání, co je za ním.

Jak rychle jsem se blížil ke světlu, tak rychle mne odvrhlo. Jakoby mne nechtělo. Nebo mě nechtělo ještě teď. Už jsem měl pocit, že vidím postavy stojící ve světle. Jejich gesto však bylo výmluvné. Běž pryč! Ty sem nepatříš! Pocítil jsem zmatek a zklamání, jaké jsem dosud ještě nepocítil. Byl jsem odvržen. Poslán zpět na Zemi…

8. Uprchlík se vrací

„Nebuďte smutná, paní doktorko!“ zamrkal jsem kamerou. „Jsem zpátky.“

„To není možné!“ pohlédla mým směrem. Viděl jsem, že má trochu zarudlé oči a po tváři jí stéká slza. Rychle ji utřela.

„To kvůli mně?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Profesor …“ odmlčela se.

„Asi se trochu namíchl, že jsem zdrhl,“ odhadl jsem.

„Strašně se rozčílil a řekl, že je to kvůli mně. Že za to můžu a že jsem neschopná…“ opět se odmlčela.

„Je to namyšlený blbec,“ řekl jsem a doktorka Martina se poprvé za celou dobu na mne usmála. Byla opravdu krásná, když opustila svou vědeckou strohost.

„Uděláme dohodu,“ řekl jsem. „Já zaletím navštívit Malou Calypso a vy dáte výpověď. Ta práce není pro vás. Profesor si vás nezaslouží.“

„Jak víte, že nejsem stejná jako on?“

„Věřte mi. Když jsem opustil tuto schránku, pokusil jsem se k vám přiblížit. Senzibilové by řekli, že jsem cítil vaši auru. Hřála mě,“ vysvětlil jsem. „Vy nejste jako on.“

„Škoda, že jsem vás nepoznala, dokud jste byl ještě naživu,“ smutně na mne pohlédla. „Musel jste být milý muž.“

„Ani ne,“ zavrtěl jsem kamerou. „Berete mou nabídku?“

„Ano,“ kývla hlavou. „Mám pocit, že vám můžu věřit.“

„Jak najdu Calypso a tu sondu?“

„Mozek1 byl naladěn podle vašich mozkových vln, dokud vaše mozková aktivita ještě zcela nevyhasla. Mozek2 dostal kopii tohoto nastavení.  Proto vaši psýché do sebe vtáhl ihned po uvolnění z Mozku1. Mozku3 umístěnému na sondu byla tato kopie již také poslána. Bude vás k sobě přitahovat. Až se dostanete dost blízko, Mozek3 vás nasaje jako vysavač prach.“

„Pěkné přirovnání,“ pomyslel jsem si.

„Vůbec nechápu,“ jak jste nám unikl. „Zřejmě má psýché větší moc, než jsme si mysleli.“

„Síla spočívá ve slabosti,“ vypustil jsem filosofickou moudrost.

„Měla bych zavolat profesora a říct mu, že jste se vrátil,“ zamyslela se Martina.

„Dobře, udělejte to. Já si zatím odpočinu,“ souhlasil jsem.

Než profesor přišel, měl jsem poprvé za celou dobu, co jsem tu byl, sen. Zdálo se mi, že mám zas tělo. Běžel jsem po trávě. Byla nádherně zelená. Viděl jsem jednotlivé stvoly trávy jasně a v sytých barvách. Pochopil jsem, že sním. Odrazil jsem se od země a letěl jsem jako pták vzhůru do nebes. Byl jsem opojený rychlým letem. Cítil jsem v těle lehké příjemné mravenčení. Vystoupal jsem tak vysoko, jak to jenom šlo. Pak jsem se vrhl dolů jako stíhač útočící na svůj cíl. Těsně nad zemí jsem svůj střemhlavý let vyrovnal. Uviděl jsem na louce pod sebou kráčet doktorku Martinu. Neměla již na sobě sterilní bílý plášť ale lehké letní šaty, které dávaly vyniknout její pěkné postavě. Přistál jsem kousek před ní. Jak mne spatřila, v její tváři se objevil úsměv a rozběhla se proti mně. Padli jsme si do náručí…

„Rád vás vidím,“ probral mě profesor.

„Já vás ne,“ ujasnil jsem mu náš vzájemný vztah.

„To nevadí. Hlavně, že uděláte to, co máte,“ ujistil mě chladně, že mu nevadí, když nepatřím do jeho fanklubu.

„Kdy do toho půjdeme?“ zeptal jsem se.

„Zítra. Dokončíme poslední přípravy a pak se můžete vydat na cestu…“

„Dobře. Pamatujte si však, že vám nakopu zadek, když si budete ještě někdy otevírat hubu na doktorku Vaňkovou!“

„Sakra…“ pozvedl údivem profesor obočí a vrhl zlostný pohled na doktorku.

9. Rozloučení s profesorem

Člověk by čekal, že když se má vydat do vesmíru, bude cítit nějaké radostné očekávání smíšené se strachem. Srdce začne tlouct rychleji. Pak se ozve odpočítávání, zaduní motory, obrovské přetížení ho přitlačí do sedadla a nakonec bude moci říct něco jako: „Nu, pojechali!“ V mém případě se žádná sláva ani radostné očekávání nekonalo.

„Můžeme?“ zeptal se profesor.

„Ano,“ potvrdila doktorka.

„Cvak,“ byl jsem venku. Rozepnul jsem se, jak balón zasažený inflací, abych zase opustil Zemi, ale má vůle mě vrátila zpět. Nebyla to ale slečna doktorka, kvůli které jsem se vrátil. Nějak jsem cítil potřebu rozloučit se s drahým panem profesorem. Seděl na kolečkové židli u svého počítače a důležitě studoval nějaká čísla a grafy, které se mu míhaly na monitoru. Usrkával přitom horkou kávu, z které se kouřilo.

„Uvidíme, za jak dlouho se sonda ozve, že má pasažéra,“ promluvil.

„Jak dlouho mu bude trvat cesta?“ zeptala se doktorka.

„V podstatě je tam schopen dorazit v okamžiku. Duše má velmi malou hmotnost. Je to vlastně kvantová struktura, která v této oblasti prostoru prostě svine – zmizí a pak se rozvine v jiné části prostoru. Mozek 3 na sondě ho do sebe vtáhne a pak s ní bude spojen tak dlouho, dokud nenavede sondu na Malou Calypso a neočeše jí vlasy.“

„A co když to neudělá? Co když se vydá na druhou stranu?“

„Máte blbé otázky!“ rozzlobil se profesor.  „Je to zbabělec, který chce žít. Bojí se smrti a neznáma, které je s ní spojeno. Navíc je to trouba, který se bude snažit zachránit lidstvo. To je možná pro něj trochu abstraktní, ale určitě se bude snažit zachránit vás. Proč myslíte, že jsem si vybral vás za spolupracovnici. Pro váš doktorát z psychologie?! To může mít dnes každý trouba,“ ušklíbl se a pohlédl na ni pohledem, který jasně říkal, že její intelekt je mu ukradený, ale za to je si vědom jejich fyzických předností.

„To nemyslíte vážně?“ užasla doktorka. Do této chvíle si myslela, že se k této zajímavé práci dostala díky své píli, schopnostem a oddanosti věci. Nyní prožila kruté vystřízlivění. Ten starý páprda si ji vybral jen proto, že se mu jako žena líbila, že měla zřejmě ten nejhezčí zadeček ze všech uchazečů.

„Nejsem s vámi spokojen!“ udeřil na ni profesor. „Moc si o sobě myslíte! Pokud si chcete tuto práci udržet, budete se muset mnohem více snažit! Musíte mi ukázat, jak dokážete být vděčná, že tu můžete pracovat…“ přešel z výhružek do úlisného úsměvu.

„Zapomeňte na to!“ vyjekla doktorka. „Dávám výpověď!“

„To nebude tak lehké, holčičko,“ chystal se profesor vstát vzteky bez sebe, co si to ta nána dovoluje vůči jeho vážené osobě. V té chvíli mu ale proběhl po zádech. Doslova. Něco odebralo energii částicím vzduchu kolem něho. Jako by ho objalo něco chladného jako smrt. Byl jsem to já…

Příroda nemá ráda nerovnováhu. Proto tam, kde energie zmizela, musela nová z okolí přijít. Vzduch kolem profesora zavířil. Jeho pracovní stůl poskočil a horká káva se vylila do jeho ctěného klína. Profesor zařval jako raněný tur. Vyskočil, jako by ho uštknul had do míst, kde by si to nikdo nikdy nepřál. Zlomyslná polička s klávesnicí jakoby oživla a chtěla utéct ze svých kolejniček, vyrazila vpřed a dokonala dílo zkázy na místech, kde se ještě kouřilo od horké kávy. Profesor se zaúpěním přešel do předklonu a pak ztěžka dopadl zpět do míst, kde se ještě před chvíli nacházela jeho židlička, a celkem nedůstojně plácl sebou o zem.

Doktorka Vaňková na chvíli strnula překvapením a pak se začala smát. Smála se od srdce. Najednou měla příjemný pocit, že tu není sama, že zde má neviditelného přítele. Zdálo se jí, že se jí někdo zlehka dotknul a pak se ten pocit rozplynul. Profesor měl pravdu, možná jsem opravdu chtěl zachránit lidstvo skryté v osobě krásné doktorky. Vydal jsem se na cestu…

10. Psychonautem proti své vůli

Rozplynul jsem se do prostoru. Bylo to, jakoby ze mě náhle vyprchala všechna energie, jež mě tvořila. Zanechal jsem ji na místě. Zbyla jen obálka – informace bez energie. Můj čas se rozepnul spolu se mnou. Zatímco na Zemi uběhla jedna sekunda, já jsem jich prožil deset, sto, tisíc a možná i víc. Vnímal jsem krásu universa, které mě obklopovalo i naplňovalo. Měl jsem pocit, že mě chce k sobě přitáhnout, ale já jsem mířil k jinému cíli.

Martina měla pravdu. Nemusel jsem se o nic starat. Pocítil jsem slabé elektromagnetické pole signálu, který vysílala sonda obíhající kolem Malé Calypso. Bylo to jako hudba souznící s mou duší. Ta rezonance jí dodávala nepatrné množství energie. Jako bych byl balón, který se zmenšuje, čím více se do něj fouká, začala mne ta nepatrná síla stahovat tam, kde se právě nacházela sonda. Čas zase začal plynout přirozeně.

Dokázal jsem překonat obrovskou kosmickou vzdálenost mezi Zemí a sondou ve zlomku pozemské sekundy. Nemínil jsem však nechat se chytit do pasti, kterou pro mě představoval Mozek 3 umístěný na sondě. Rozhodl jsem se nejprve prozkoumat Malou Calypso.

Naučil jsem se již celkem dobře ovládat proces lokálního rozvinování a svinování zpět do prostoru své kvantové struktury. Ignoroval jsem proto sílu, která mě táhla k sondě. Rozepnul jsem se do prostoru kolem Malé Calypso a pak jsem se začal stahovat do prostoru kolem ní. Opravdu se kolem jakéhosi neviditelného těžiště pohybovala řada menších objektů. Čím byly blíže, tím rychleji kroužily. Když jsem se přiblížil, spatřil jsem, že oblast těžiště této soustavy není zcela prázdná. Byl v něm objekt připomínající třepotající se špendlík. Jeho hlavička obíhala kolem neviditelné Calypso. Byla rozmazaná do kruhu tak, že připomínala Hula Hoop obruč. Nožička špendlíku byla zakřivená, protažená a jako v prostoru a čase zamrzlá šipka směřovala do centra oběhu malého souputníka, kterého Calypso vysávala jako upír.

Měl jsem pocit, že Calypso zpívá. Vábila mě jako bájná Siréna. Na chvíli jsem zapomněl na svou misi. Neodolal jsem a začal jsem se k ní přibližovat. Rozvinul jsem se jen kousek od místa, kde se nacházela. To, co mi před chvíli připadalo jako špendlíková nožička, jsem nyní vnímal jako proud jasně zářících částic plynu, které se řítily do prázdna, kde se podivně ztrácely. Už jsem neměl pocit, že Calypso zpívá, ale že slyším řev pekelných bran.

Najednou jsem pocítil, že tajemná moc Calypso přitahuje i mne, aniž bych měl šanci se té síle bránit. Zachytil mne vír a tahal mě přímo do hlubin pekla. „Tak to je konec,“ pomyslel jsem si. Ohlédl jsem se ven do okolního prostoru a spatřil jsem sondu, která se mne nedočkala a začala sama svůj sestup z oběžné dráhy kolem Calypso, aby co nejníže odpálila svůj ničivý náklad. „To neproletí,“ uvědomil jsem si, že směřuje přímo do úzkého pásu malých rychlých asteroidů kroužících kolem Calypso. Opakovala chybu své předchůdkyně a rozletěla se na kusy jen pár sekund předtím, než se uvnitř ní zažehl jaderný výbuch.

Dění v okolním vesmíru se zrychlilo. Než jsem se nadál, Malá Calypso proletěla spolu se mnou velikou modrou planetou. Obrovský rudý záblesk okradl Calypso o její souputníky. Ty se roztavily v Zemské atmosféře. Nový tunguzský meteorit proletěl Evropou a nedokázal jsem posoudit, jak velké škody napáchal. Jen jsem doufal, že se mí rodiče a doktorka Vaňková stačili zachránit.

Po průletu Calypso Zemí jsem s ní zůstal sám v hlubokém temném vesmíru. Čím více mě Calypso přitahovala, tím rychleji se kolem nás míhaly hvězdy. Jako by se zbývající dějiny vesmíru chtěly vměstnat do pár posledních chvilek, než mě Calypso navždy pohltí. Nikdy by mě nenapadlo, že skončím takhle. Calypso mě však nechtěla pohltit. Vyrvala za mne všechnu energii, kterou mohla, a já se opět rozepnul jak oblak nicoty.

Najednou jsem byl opět součástí širšího vesmíru a časoprostoru. Pocítil jsem pocit úlevy. Opět jsem se pokusil rozvinout a kupodivu se mi to povedlo. Pomyslel jsem na chvíli, kdy se moje duše blížila k sondě, a s úžasem jsem hleděl na sondu před sebou obíhající stále kolem Calypso tak, jak jsem ji opustil. Vrátil jsem se v čase zpět. Pro kvantové objekty, k nimž má duše patřila, neplatila stejná omezení jako pro velmi hmotné objekty. Zbyla mi jen vzpomínka na budoucnost podobná zlému snu.

11. Dokončení mise

Zamířil jsem k sondě. Černá díra mě musela nějak pozměnit, protože Mozek 3 nacházející se na sondě mě už tolik nepřitahoval. Kdybych sám neměl v úmyslu se s ním spojit, určitě by mne nedokázal přitáhnout ani uvěznit. Přesto, když jsem se stal jeho součástí, okamžitě mne opustila lehkost bytí. Dopadla na mě tíha reálného světa a přeplněn energií Mozku 3 jsem na chvíli ztratil vědomí.

Když jsem se probral z bezesného těžkého spánku, začal jsem se pomalu seznamovat s perifériemi, které mi Mozek 3 a sonda nabízeli. Připadal jsem si jak v kokpitu nejmodernější stihačky, protože se mi „před očima“ virtuálně promítaly veškeré údaje a data, které přístroje umístěné na sondě dokázaly změřit nebo jinak získat z okolí. Většina z nich nebyla pro mne zajímavá. Snad jen pro vědce na Zemi, kterým je sonda hned přeposílala. Vyslala dokonce zprávu, že se Mozek 3 aktivoval mou přítomností.

Jakmile jsem se zorientoval v datech, které popisovaly polohu a rychlost sondy na oběžné dráze kolem Malé Calypso, vyhledal jsem ovládací prvky jejího iontového motoru, který jsem potřeboval aktivovat k navedení sondy na Calypso. Naštěstí základní trénink jsem absolvoval již na Zemi na simulátoru pod vedením doktorky Vaňkové.  Nechtěl jsem však nic opomenout a zkazit. Musel jsem přeprogramovat přednastavené parametry sondy pro přiblížení k černé díře tak, abych se vyhnula nebezpečnému pásu kosmického prachu a smetí, které by ji zničilo ještě před splněním své mise.

Když jsem byl hotov s programováním a nastavoval jsem již jen čas pro okamžik zahájení sestupu sondy ke Calypso, zaregistroval jsem něco, co mne šokovalo. Náhle jsem pochopil, proč mě Mozek 3 nepřitahoval takovou silou, jako při prvním přiblížení. Nebylo to tím, že by mě přiblížení k černé díře nějak změnilo. Mozek 3 ještě nebyl namodulován na mou psýché. Nedocházelo tedy k rezonanci, která by ji nutila rozvinout se uvnitř jeho potenciálové pasti. Aktuální datum na Zemi ukazovalo, že jsem ještě ve skutečnosti nezemřel. Setkání s černou dírou mne nezměnilo, ale vrhlo mě zpět v čase.

Dokončil jsem svou práci a nastavil jsem sondu tak, aby ihned začala sestup ke Calypso. Technici na Zemi si brzy uvědomí, že se děje něco podivného se sondou, a, protože neví nic o mé existenci, pokusí se opět nad sondou převzít kontrolu. To už ale bude pozdě.

Odpoutal jsem se od sondy. Kdyby byl Mozek 3 na mě naladěn, pravděpodobně by se mi to nepodařilo, a já bych se musel nedobrovolně vydat se sondou na cestu k černé díře. Kdoví, jak by to tentokrát dopadlo. Možná by mě zase natolik vysála z energie, že by mě poslala zpět v čase. Mohla by mě poslat opět sem a já bych musel opakovaně přeprogramovávat sondu do skonání věků jako Sisyfos svůj kámen. Zacyklit se v čase se mi zrovna nechtělo. Mohl bych se však také ocitnout v dávnější minulosti vesmíru, a pak bych opravdu nevěděl, co si počít.

Ještě z dob studií jsem si vzpomínal na teorém, který říkal, že černá díra nemá vlasy. To znamená, že se v ní nenávratně ztratí všechny informace, které se dostanou pod její horizont událostí. Já jsem však přišel osobní zkušeností na to, že to není pravda – alespoň, co se týká informací zapsaných do kvantových struktur, jako byla moje duše. Jakmile jsem začal ztrácet energii, moje já se začalo rozpínat – svinovat do časoprostoru – vracet se k celku. Tím jak mi černá díra brala energii, mě zároveň svinovala a mé já se rozpínalo a unikalo pryč. Problémem ovšem bylo, že jsem se nepohyboval jen v prostoru ale i v čase.

Sonda poslušně zamířila k Malé Calypso. Proletěla bez větších problémů nebezpečným koridorem. Ustrnula dostatečně vysoko nad horizontem událostí, aby ji černá díra nepohltila. Pak ji obklopila velká světelná koule, kterou Calypso protáhla do elipsoidu. Světelný závan se prohnal i mým kvantovým tělem. Rozvlnil ho a na chvíli mě dezorientoval. Když jsem se zase vzpamatoval, uviděl jsem, že síla výbuchu odpoutala asteroidy obíhající kolem Malé Calypso a zanechala je rozpadlé v prostoru za ní. Bude muset po nějakou dobu cestovat prostorem sama, než získá nové nebezpečné vazaly. Mise byla splněna.

12. Návrat z hvězd

Svinul jsem se do prostoru, abych se hned po té opět rozvinul na Zemi. Pocítil jsem sílu, která mě táhla k Zemi. Jejím zdrojem však nebyl Mozek 1 ani Mozek 2, ale můj vlastní lidský mozek nacházející se ve stále ještě živém těle.

Terénní auto, v němž jsem nic zlého netuše seděl, se rychle blížilo k místu přepadu. Síla přátelské přitažlivosti mě stáhla přímo do auta – do mého fyzického těla.

„Stůj! Je to past!“ zařval jsem jako smyslů zbavený na řidiče ve chvíli, kdy se mé staré a nové já spojily opět v jedno. V mé mysli nastal zmatek, ale vidina ohrožení byla zcela jasná. Kolona se zastavila a vojáci v obrněných vozidlech zaujali svá bojová postavení. Chvíli se zdálo, že jsem vyvolal paniku zbytečně. Pak několik metrů před naším autem vybuchla bomba nastražená nepřátelskými ozbrojenci. Zasypala naše auto hromadou střepin a zeminy. Ničivá síla exploze se však již minula účinkem.

Rozpoutala se divoká palba. Za chvíli však již bylo jasné, kdo má v této bitvě převahu. Bez momentu překvapení neměl nepřítel dostatek síly, aby nám způsobily větší škody. Jak útok započal, tak rychle skončil. Útočníci se bez vidiny na úspěch rychle stáhli. Za pár minut bylo po všem. Tentokrát jsme zvítězili.

„Jak jsi to věděl?“ zeptal se mě kolega, když jeho kulomet konečně ztichnul.

„Jen intuice,“ odpověděl jsem. Nemělo smysl mu nic vysvětlovat. Sám jsem měl problém uvěřit, že jsem stále ještě naživu a dokonce mám i vlastní živé nezraněné tělo.

Uběhlo pár týdnů, než se mi podařilo uvolnit se ze služby. Moje cesta však nevedla domů, ale do malého městečka, které ukrývalo tajnou vojenskou laboratoř, kde jsem v jiné historii tohoto vesmíru strávil pár pěkně nepříjemných chvil. Zastavil jsem autem před nenápadnou budovou s malou cedulkou na dveřích oznamující, že se vevnitř nachází spánková laboratoř. Po chvíli čekání, jsem se přece jen dočkal.

„Dobrý den, paní doktorko,“ pozdravil jsem půvabnou ženu, která vyšla z budovy. Byla ještě pěknější, než jsem si pamatoval. Zřejmě bylo nyní moje hodnocení ovlivněno i hormony, které se ve mně automaticky uvolnily při pohledu na její dokonalou postavu.

„Přejete si?“ zeptala se odměřeně a sjela pohledem moji uniformu. Zřejmě na ni dojem neudělala. Spíše si kladla otázku, co by od ní někdo od armády mohl chtít. Určitě nic dobrého.

„Té uniformy si, prosím, nevšímejte. Odcházím do civilu,“ pokusil jsem se rozptýlit její obavy a zmírnit nevraživý pohled, kterým mě obdařila.

„Dobře.“ Co si tedy přejete?“ zopakovala otázku chladně.

„Vím o Malé Calypso a experimentech, které zde provádíte,“ řekl jsem. Ohromeně na mě pohlédla. Zřejmě jsem trefil do černého. Nebyl to jen sen.

„Jste z tajné služby?“ zbledla.

„Ne, přišel jsem vás pozvat na rande,“ pokusil jsem se usmát.

Doktorka na mě pohlédla s neskonalým údivem. „Známe se?“ zeptala se.

„Ano,“ přitakal jsem, „i když si zřejmě nevzpomínáte.“

„Odkud?“ nechápala.

„Z laboratoře – je to však velmi dlouhá historie. Pokud přijmete pozvání na kávu, třeba vám povím, kdo aktivoval Mozek 3 a očesal vlasy Malé Calypso.“

„Kdo?“ zeptala se.

„Já – ale, jak jsem říkal, je to dlouhá historie – tak říkajíc alternativní historie…“

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *