Primární vědomí

Co je to vlastně vědomí? Studium neuronových sítí na tuto otázku odpověď nedalo. Pokud uvažujeme kvantovou podstatu psýché, je odpověď na tuto otázku poměrně jednoduchá. Vědomé je v psýché vše, co je v ní právě rozvinuto. Svinuté obsahy psýché tvoří nevědomí. Rozvinutí nějakého obsahu v naší mysli je zároveň aktem pozorování. Pozoro­vání lokalizuje do té doby svinutou realitu. Svinuté obsahy psýché nejsou uloženy někde v naší hlavě, ale jsou součástí časoprostoru.

Představme si elektron pohybující se volně prostorem. Náhle se přiblíží k atomu vodíku a je jím zachycen. Elektron, který byl do této chvíle „rozmazán“ (svinut) v prostoru, má náhle omezen prostor, kde se může nacházet, na oblast jedné kvantové dráhy kolem jádra atomu. Dochází k rozvinutí elektronu v poli atomu vodíku. Také atom se rozvinuje v poli elektronu. Atom tak svým způsobem pozoruje elektron a elektron atom. Vzniká primární forma vědomí.

Vědomí tak není něco, co se objevilo v průběhu vývoje živé hmoty, ale něco, co tu vždy bylo a je součástí fyzikální podstaty našeho světa. Je ale zřejmé, že je zde velký rozdíl mezi vědomím částic kvantového mikro­světa a vědomím lidským. Proto jsem také nazval tuto podstatu vědomí primárním vědomím.

Primární vědomí samozřejmě v lidské mysli existuje. Vše, co vidíme kolem sebe, co slyšíme, co cítíme, co smyslově cítíme, je v nás zobrazeno formou primárního vědomí. O většině detailů toho, co je v naší mysli právě zobrazeno, tak za chvíli nevíme. Tyto obrazy se svinou, aniž by v nás zanechali větší paměťovou stopu. Jak přišly, tak odejdou.

Rozvine-li se podobný podnět v mysli subjektu opakovaně, může, při svém svinování, částečně rozvinout na základě podobnosti (rezonance) obrazy z minulosti. Tak vzniká nová forma vědomí. Podnět vyvolává reakci psýché – vyvolává vzpomínky. Jedná se však stále o pasivní formu vědomí. Samotné asociace bez vlivu na budoucí stav subjektu nemají velký význam.

Pokud by byli v mysli subjektu nějakým způsobem přítomny (rozvinuty) možné historie jeho dalšího vývoje a subjekt by byl schopen některé z nich preferovat (historie typu: pře­žít a vyvíjet se) a zároveň měl schopnost nějakým způsobem výběr své budoucí historie ovlivnit, vědomí by nemuselo jen pasivně odrážet okolní realitu (potencionalitu), ale mohlo by se stát aktivním tvůrcem skutečnosti a budoucí reality.

Otázkou je, co rozumět preferencí určité historie. Pohled na dravou šelmu ve volné přírodě nás určitě nenechá chladnými zvláště, hrozí-li riziko, že se staneme její večeří. Vyvolá v nás asociace typu: „chce mě sežrat“, „jde mi o život“, „mám strach“ apod. Po chvíli ohromení a strachu se dáme na útěk nebo se rozhodneme bojovat o život.

Jiným způsobem se bude rozhodovat automat nebo robot. Na základě vstupních dat vyhodnotí situaci a podle svého programu na ni zareaguje. Může se rovněž rozhodnout pro ústup, boj nebo najde jiné řešení situace. Na rozdíl od živého organismu bude jeho rozhodování a jednání chladné, logické a zcela bez emocí. Robot neví, proč dělá to, co dělá. Řídí ho program, který byl do něj vložen. Může tvořit nebo ničit, ale činí to zcela nevědomě.

Vědomí nevzniká nějakou matematickou logickou operací. Je nějakým způsobem svázáno s emocemi. Váže se na vnitřní stav subjektu – jeho pocity. Je-li něco příjemné, chceme to. Není-li to příjemné, budeme se tomu snažit vyhnout.

It's only fair to share...Share on Facebook
Facebook
Share on Google+
Google+
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *