Předobraz změny

Řecká mytologie mluví o Zemi jako o božské bytosti, kterou nazývá Gaiou. Země, v tomto pojetí, představuje Matku, která zrodila vše živé na ní. Je považována za živý organismus.

James Lovelock, tvůrce a hlavní zastánce hypotézy, že Země je samo regulující se živý organismus, shromáždil množství důkazů o důmyslných homeostatických mechanismech udržujících stálost teploty Země a koncentraci základních složek atmosféry, mořské vody a půdy. Podle tohoto vědce šla evoluce druhů ruku v ruce s evolucí jejich prostředí.

Vznik života nedokazuje existenci Boha Stvořitele a zcela určitě se neodehrál způsobem, který je popsán v Bibli. Proces stvoření netrval týden ale milióny let. Jednotlivé živočišné druhy nevznikly ve své finální podobě, ale vyvíjely se postupně od jednodušších forem ke složitějším. Tento vývoj nebyl přímočarý, ale reagoval na aktuální po­tře­by přežití druhu.

Nicméně, nezdá se být příliš pravděpodobné, že by evoluce mohla probíhat jen na základě zcela náhodných mutací. Pro takovou evoluci by ani milióny let nepředstavovaly dosta­teč­ně dlou­hou dobu. Zdá se víc než možné, že existuje princip, který evoluci usměrňoval a tím i urychloval.

Existuje možnost, že se již jednou osvědčené formy (často opakované) mohou pře­nášet nejen geneticky ale rovněž skrze ně­jaké fyzikální pole a ovlivňovat vznik podobných forem života i daleko od místa svého prvotního výskytu. Je dokonce možné, že tyto in-formy mají nejen tendenci se reprodukovat v realitě, ale že existují v kvantovém poli jako možné historie vývoje živého organismu. Rozvinují se do naší reality, protože před­sta­vují řešení, které má pro přežití organismu smysl.

Pokud výše popsaný princip existuje, oduševňuje zdánlivě neživý hmotný svět. Přidává k němu informační úroveň, jež zpětně působí na hmotnou realitu a usměrňuje její vývoj.

Vývoj života na Zemi nebyl zřejmě jen produktem náhody. Psýché celku se promítla na celou planetu, která měla vhodné podmínky pro život. Probudila se bohyně Gaia. Planeta ožívala současně na úrovni primitivních mikroorganismů i na úrovni celé planety, která vytvářela a podporovala příhodné podmínky pro vznik a roz­voj života. Evoluce tvaru živých organismů byla podmíněna a vy­volána potřebou dále a stále více rozvíjet psýché. Zřejmě první vznikla představa změny a teprve po té se změna realizovala na fyzické úrovni.

Existuje řada možností, jak se biologický systém může vyvíjet. V buňkách neustále dochází k rozpojování a opětovnému spojování chro­mozomů za účelem vytvoření nových kombinací genetického materiálu. Nahodile se tak mohou objevit mutace. Naprostá většina z nich ale nepřináší nic, co by úspěšnost jedince či druhu zvýšilo. Spíše mu mohou uškodit. Živé organismy by musely mutovat milióny různými způ­soby, aby našly sekvenci změn, která jim přidá evoluční výhodu. Prozkoumávat všechny možnosti je obrovská ztráta času.

Otázkou je kolik náhodných mutací je potřeba ke vzniku využitelné výhody v boji o přežití nebo ke vzniku nového orgánu, který organismu přinese konkurenční výhodu – umožní mu více vnímat, lépe se pohybovat či efektivněji zpracovávat a využívat potravu. Zřejmě velmi hodně – tak hodně, že je nepochopitelné, jak vůbec k nějaké evoluci mohlo dojít. Jediným vysvětlením je, že se živé organismy vyvíjely, jako by nějakým způsobem věděly, kterou cestou se mají vydat k cíli.

Představme si, že existuje nějaký informační předobraz, který odpovídá podobě nějakého nového druhu, který dosud neexis­tuje. Řekněme, že se liší v N bodech – genech od již existujícího druhu. U existujícího druhu může zcela náhodně dojít ke změně jednoho z oněch N genů. Čím je N větší číslo a čím existuje více mož­ností, jichž může každý gen nabývat, tím méně a méně pra­vděpodobné se stává, že jeden druh přejde náhodnými změnami v nějaký jiný dokonalejší druh.

Není-li předem znám cíl, náhodné změny mohou vytvořit mnoho možných mutací, které však ve většině případů opět zaniknou, protože neposkytnou původnímu druhu žádnou novou kvalitu. Tato nová kvalita se může objevit třeba až po celé řadě dalších změn, které povedou ke vzniku nového smysluplného celku. Vznik nové kvality je tak možný, vyžaduje-li jen několik málo změn nebo je-li omezeno množství možných variací, které mohou nastat.

Má-li nastat například deset změn, které se mohou uskutečnit řekněme pěti způsoby, pak možnost, že k tomu dojde v deseti po sobě jdoucích krocích je zhruba 1 : 10.000.000. Pokud se nám nepodaří po prvních deseti krocích dosáhnout cíle, což se asi obvykle nepodaří, můžeme celý postup opakovat milionkrát, deseti-milionkrát či při troše smůly i sto-milionkrát, než se dopracujeme k požadovanému cíli. Abychom se dožili konce experimentu, je pro nás rovněž důležité vědět, jak často statisticky k nějaké změně u sledovaného druhu dochází.

Pokud by ovšem existoval předobraz druhu s novou kvalitou dříve než tento druh a mohl ovlivňovat průběh náhodných změn, situace by radikálně změnila. Řekněme, že by se změny, které jsou ve shodě s předobrazem nového druhu, zafixovaly a tyto genetické změny by se už dál neměnily. Dál by se měnily pouze ty, které nejsou ve shodě s předobrazem.

Předpokládejme opět stejný příklad deseti bodů, jež se mohou každý změnit pěti způsoby. Naše šance dospět po prvním deseti-krokovém cyklu k cíli je opět 1 : 10.000.000. Řekněme však, že jsme ve dvou z deseti bodů dosáhli požadované změny. Tyto body už se dále měnit nebudou. Pravděpodobnost, že dosáhneme cíle v druhém již jen osmi-krokovém cyklu je asi 1 : 400.000. Máme-li štěstí, opět se zafixují dva body. Naše šance uspět v třetím šesti-krokovém cyklu je asi 1 : 15.000. Řekněme, že nyní jsme trefili jen jednu změnu. Ve čtvrtém cyklu je naše šance uspět již 1 : 3.000. Během asi dvaceti cyklů máme dobrou šanci dospět k požadovanému cíli.

Postup kumulativní selekce založený na předobrazu požadovaného cíle dokáže „náhodný“ evoluční vývoj působící v příro­dě usměrnit požadovaným směrem a mimořádně zefektivnit. Je tak velmi pravděpodobné, že vzniku živého organismu předchází exi­sten­ce „plánu“, který je schopen ovlivnit průběh změn. Tento plán nemusí být dílem abstraktního Boha, ale může být svým způsobem „generován“ jako vlastnost kvantového pole.

Tak, jak základní realitou v kvantové fyzice, jsou všechny možné historie a realizuje se vlivem pozorování jen jedna jediná z nich, tak i předobraz vývoje biologického systému existuje jako jedna z mnoha možných historií vývoje. Její výběr je dán pozorováním, jako bychom si vybírali obraz v galerii, který si koupíme. Možnost takové formy smysluplného pozorování však indikuje, že náš vesmír může mít takové fyzikální vlastnosti, které umož­­ňují vznik určité informační roviny, která se následně pro­mítá do fyzické roviny.

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *