Pád Slavelónu

Vstávejte, Vaše Veličenstvo!“ zařval mu někdo do ucha se zřetelnou ironií v hlase a cloumal přitom jeho ramenem. Zdislav ztěžka otevřel oči. Byl zcela vyčerpán a jeho otupělý mozek odmítal dát pokyn k otevření očí. Přesto je nakonec otevřel.

„Sakra! Co tu děláte?!“ lekl se princ, když se konečně probral ze spánku připomínajícího hluboké bezvědomí. Zjistil, že kolem jeho lože stojí několik hrubých mužů s obnaženými meči. Na přátelskou návštěvu zřejmě nepřišli. Nechápal, jak je možné, že je jeho stráže nezadržely.

„Drahý princi, myslím, že jste zaspal bitvu,“ uchechtl se pohrdavě statný šlechtic sedící na jeho stolci. „Nebo jste se schovával v posteli?“

„Jakou bitvu?“ nechápal Zdislav. Bylo mu však jasné, že otevřenou branou za zvuku fanfár tito muži zřejmě nepřišli. Museli se dostat dovnitř zradou nebo lstí.

„Nic velkého. Jen jste přišel o pár mužů, kteří podřimovali na stráži. Žádná škoda,“ učinil muž výmluvné gesto, jak se stráží zbavili. „Zbytek vašich mužů jsme odzbrojili a zajali. Ještě si rozmyslím, co s nimi udělám.“

„Ale, jak jste se dostali dovnitř? A kdo k čertu jste?!“ zlobil se bezmocný princ.

„Hrabě Vilém, k vašim službám!“ uklonil se žoviálně rytíř, aniž by se namáhal ze stolce vstát. „Jsem bratranec vašeho otce, budoucí král Nordonu i této kolonie,“ pravil s úsměškem a dodal: „Kdysi jsem tady na hradě žil a leccos o něm tedy vím. Je pěkné, že jste po našem odjezdu nenechali zasypat tu tajnou podzemní štolu vedoucí z hradu. Alespoň jsme se měli kudy vrátit, když branou jste nás dovnitř pustit nechtěli.“

Nyní princi došlo, kudy se tito muži dostali do hradu. Tajná štola měla sloužit pro zásobování hradu při jeho obléhání nebo pro únik z hradu. Vědělo o ní pouze několik lidí a místo, kde ústila v hradním sklepení, bylo zabezpečeno mříží a stálou hlídkou. Jenže stráž zřejmě nebyla tam, kde měla být, nebo nedělala to, co dělat měla a mříž nebyla tak pevná, jak být měla.

„Dobře, vzdáváme se,“ řekl princ. „Jen nechte lidi na hradě na pokoji a nikoho nezabíjejte. Můj otec vám dá za nás jistě bohaté výkupné.“

„Váš otec?! Ten už se nikdy nevrátí, a pokud ano, osobně mu zlomím vaz a přelámu kosti. Nepomohou mu už žádná kouzla. Spálím jeho tělo a nechám jeho popel rozprášit po lese!“ rozohnil se hrabě vzteky při vzpomínce na jejich poslední střetnutí. „Vidím, že jste po něm – slabý, neduživý, schopný zaspat i svou vlastní smrt!“

„I tak vás porazil. A já vás dříve nebo později také porazím!“ postavil se odvážně Zdislav proti hraběti. Vysloužil si za to ránu jeho koženou rukavicí, až upadl na zem.

„Zavřete ho a střežte!“ poručil Vilém. „Nesmí vám uniknout! Budeme ho ještě potřebovat!“ Poté se hrabě obrátil ke dveřím a následován svými muži odešel. Zdislav se vrhl k oknu a pohlédl na nádvoří. Opravdu zde došlo k malé bitvě, zatímco spal. Pár mrtvých nebo zraněných mužů leželo stále ještě na hradbách i nádvoří. Odhadoval, že se hradu zmocnilo kolem padesáti až sedmdesáti nepřátel. Nechali ho zamčeného v jeho komnatě. Neměl, jak uniknout, pokud by neuměl létat.

Už se chtěl od okna odvrátit, když tu uslyšel klapot koňských kopyt. Na hrad dorazili ještě další tři jezdci. Dva byli muži a třetí byla žena v kápi. Před vstupem do budovy ji stáhla z hlavy a princ zahlédl její vlnité hnědé vlasy. V té chvíli se mu srdce vzrušením zastavilo. Byla to ona – princezna Kateřina.

Nyní už věděl, proč se mu ztratila a proč ji nemohl najít. Chvíli potom, co ji coby drak opustil, ji opět zajali Vilémovi muži a zatáhli do podzemní štoly, kde se skrývali a čekali na posily, které dorazily dnes v noci. Museli přijet nepozorovaně z druhé strany. Jinak by si jich při svém návratu jako drak jistě všiml. To ale znamenalo, že se zřejmě zmocnili rovněž jeho matky a sestřičky a zpráva, kterou dostal, byl podvrh. Zdislav cítil velký strach. Proč se však o tom hrabě nezmínil?

„Co tady děláte, princezno? A jak jste se sem proboha dostala?!“ nechápavě kroutil hlavou hrabě Vilém, když mu přivedli princeznu, která se měla stát jeho budoucí ženou. Měl za to, že se nachází střežená na hradě, kde ji zanechal. Jak se mohla dostat tak daleko pěšky? Musela by jít tak dva týdny. Kdyby jela nějakým povozem, tak by se sem dostala možná za týden a i na dobrém koni by jí to trvalo několik dní.

„To byste nepochopil, drahý hrabě, i kdybyste to viděl,“ usmála se princezna potutelně, že má tajemství, které on ani jeho lidé neznají. Většina princezen doufá, že je zachrání krásný princ bez bázně a hany, ale ona doufala, že jí přijde na pomoc mladý drak, s nímž se nedávno seznámila.

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Categories: Dračí princ