Odjezd královny

Druhého dne ráno byl Zdislav řádně nevyspalý. Měl pocit, že v noci oka nezamhouřil. Nebylo divu. Venčit v noci draka není žádná legrace. Doufal, že to není jeho úděl pro zbytek života. Být ve dne člověkem a v noci drakem, se jevilo jako celkem únavné.

Rozhodl se, že se raději nebude nikomu se svými nočními zážitky svěřovat. Královna se chystala k odjezdu, a kdyby slyšela, že její syn blouzní a povídá nesmysly o dracích, určitě by ji to velmi rozrušilo. Možná by se nakonec rozhodla zůstat a starat se o něj jako o malého nemocného kluka. To v žádném případě nechtěl.

Poslední přípravy na odjezd probíhaly rychle a nerušeně. Královna s princeznou Alenkou a princem ještě společně posnídali. Mezitím služebnictvo naložilo do kočáru vše, co se ještě naložit dalo. Rytíř Jindřich s tuctem svých mužů osedlali koně na cestu. Také posel, který přinesl list, byl již připraven vyrazit.

„Bůh vás provázej a ochraňuj!“ popřál Zdislav matce a malé sestře šťastnou cestu.

„I tebe synu. Dej na sebe pozor!“ zaleskla se slza v oku královny, ale rychle ji utřela.

„Pojeď s námi! Já nechci jet bez tebe!“ vrhla se nešťastná princezna Alenka kolem krku svému bratrovi.

„Je mi líto, sestřičko. Rád bych, ale nemohu. Vše dopadne dobře. Věř mi!“ otřel slzičky z hnědých smutných očí malé princezny a usmál se, aby jí dodal odvahy. Samotnému mu ale bylo těžko u srdce. Velmi nerad se loučil se svými blízkými, zvláště s Alenkou.

Princ pomohl královně a princezně nastoupit do kočáru. Pak se otočil k rytíři Jindřichovi a požádal ho: „Doveď je, prosím, bezpečně na dědův hrad. Pak se vrať i se svými muži. Budu tě potřebovat.“

„Spolehněte se, Výsosti,“ uklonil se Jindřich. „Za svého krále a královskou rodinu, bude-li to nutné, rád položím i svůj život.

„Věřím ti,“ kývl hlavou princ. „Ještě jednu věc ti musím říct.“

„Jakou princi?“

„Kdyby se náhodou něco stalo. Pamatuj si, že já jsem drak!“ usmál se tajemně princ.

Jindřich nechápavě nadzvedl obočí, ale princ mu už nevěnoval pozornost. Zvedl ruku a lehkým mávnutím dal pokyn k odjezdu královského spřežení a rytířů, kteří ho provázeli. Kočí na kozlíku královského kočáru práskl bičem a kočár se dal, za zvuku táhlých fanfár trubačů na hradbách, do pohybu. V krátké době to bylo podruhé, co členové královské rodiny opouštěli hrad. To nevěstilo nic dobrého.

Rytíř Jindřich se nadzvedl na svém koni. Zamával ještě rukou princi na pozdrav, a pak mávl směrem k bráně. Jeho jezdci se seskupili a připojili ke kočáru. Jejich zbroj se leskla ve slunci a řinčivě zvonila. Princ věřil, že tito dobře vycvičení muži a jejich zbraně ochrání jeho rodinu před každým nebezpečím.

Zdislav chvíli ještě mával Alence, která se vykláněla z okna kočáru a mávala mu, div, že jí ruka neupadla. Než zmizela v kočáře, poslala mu ještě pusu na rozloučenou. Srdce Zdislava naplnil smutek. Vylezl nahoru do nejvyšší hradní věže a z ní hleděl do dálky, dokud mu královský kočár nezmizel za obzorem.

It's only fair to share...Share on Facebook
Facebook
Share on Google+
Google+
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *