Jindřichův meč na hlavu draka nedopadl. Hlavou mu vířila spousta myšlenek. „Jak se tu objevil? Zachránil je schválně, nebo jen zaútočil na vojáky, kteří ho vyrušili? Proč se mu princ při jejich odjezdu z hradu snažil říct, že on je drak?“ V drakových očích, dokud se tíhou zranění nezavřely, neviděl žádné nepřátelství. Právě naopak, dívaly se na něj oči přítele.

„Co to děláš, Jindřichu?“ zavolala na něj královna Asima, když viděla, že uchopil násadu kopí trčící z hrudi bezvládné bestie a zvolna vytáhl jeho hrot z dračích útrob. Vyteklo pár kapek husté dračí krve.

„Snažím se ho zachránit,“ odpověděl rytíř a zašel ke srubu pro dohořívající větev. Tu vzal a přiložil drakovi na ránu. Bál se přitom, že se drak náhle probere, sekne po něm drápem nebo ho pokřtí svou ohnivou slinou. Drak se ale nepohnul. Nejspíš bylo po něm.

„Proč to děláš?“ žasla královna nad jeho počítáním. V paměti měla živou vzpomínku na draka, který ji a její sestru v mládí ohrožoval na životě. Nebýt statečnosti tehdy ještě mladého prince Richarda, byl by je obě zahubil. Tento drak byl sice skoro o polovinu menší, ale jako by mu z oka vypadl.

„Zachránil nás, paní. Bez něj bych byl již mrtev a vy s princeznou byste padla do zajetí,“ pokračoval Jindřich ve snaze přivést draka k životu. Vše ale bylo marné. Drak nejevil žádné známky života „Doufám, že to opravdu nebyl náš princ,“ pomyslel si. Nahlas však řekl: „Zdá se, že je mrtvý. Přikryju ho větvemi, aby nebyl na očích a zvěř na něj nemohla. Nejdřív se však musím postarat o srub.“

Jak řekl, tak udělal. Uhasil poslední hořící větve, které ležely kolem zdí a na střeše srubu. Ten naštěstí nezačal hořet, ale stejně byl pořádně zakouřený. Uvnitř to smrdělo jako v udírně.

„Blíží se bouřka,“ řekl směrem ke královně a princezně a ukázal na oblohu, na níž se začaly shlukovat těžké mraky. „Dnešní noc tu musíme přečkat, ale zítra vyrazíme na hrad krále Rudolfa. Naši pronásledovatelé jsou mrtví nebo alespoň někam daleko utekli. Mohli by se ale vrátit s posilami. Postarám se o těla mrtvých, aby odpočívala v pokoji. Pak se podívám, jestli někde nenechali přivázané koně.

„Dobře,“ souhlasila královna. „Já zatím s Alenkou zkusím vyvětrat a uklidit srub.“

Když se Jindřich, řádně unavený, asi za hodinu vrátil, přivedl s sebou dva statné koně. Přivázal je v přístřešku za srubem a postaral se, aby měli co pít a žrát. Malá princezna zatím obdivovala nehybného draka. Litovala, že není na živu. Byl sice hrozivý, ale zároveň jí připadal krásný a majestátní.

„Myslíš, že to byl hodný drak?“ ukápla jí z oka slzička. „Že nás zachránil?“

„Myslím, že ano,“ souhlasil Jindřich a začal sekat větve na zakrytí draka.

V noci skutečně přišla bouřka, a tak strávili ve srubu ještě jednu noc. Na cestu se vydali druhý den brzy ráno, jak Jindřich naplánoval. Na koních ubíhala cesta rychle. Nepotkali žádné nepřátele, a tak se do večera dostali na dohled hlídek vyslaných z hradu krále Rudolfa, který již obdržel zprávu o tom, co se jim přihodilo. V jejich doprovodu bezpečně dojeli na hrad. Ukázalo se, že starý král je v pořádku a že zpráva o jeho nemoci byla falešná.

Odchod ze srubu