Obklíčeni ve srubu

Jindřichu!!!“ ozvalo se odpoledne druhého dne jejich nedobrovolného pobytu v loveckém srubu zapištění princezny, která si hrála venku. Udržet ji zavřenou ve srubu prostě nešlo.

„Co se děje?!“ vylekal se mladý rytíř.

„Pomoc, je tu drak!“ volala Alenka, než přiběhl rytíř Jindřich s obnaženým mečem.

„To je jenom mlok,“ uklidnil ji Jindřich, když k ní doběhl a uviděl stvoření, které nahánělo princezně strach. Byla to jen trochu přerostlá ještěrka, zlostně mrskající jazykem. Jindřich ji s úlevou dupnutím zahnal pryč.

„Děkuji ti, můj zachránče,“ poklonila se mu princezna již v poněkud pomačkaných a místy i potrhaných šatech.

„Rádo se stalo, vznešená princezno,“ poklonil se jí Jindřich laškovně. Hned poté ale strnul při pohledu do údolí, odkud náhle vzlétlo hejno ptáků. Něco je muselo poplašit a to něco museli být zřejmě lidé.

„Princezno, utíkejte se rychle do srubu schovat a buďte tam jako myška!“ nakázal Alence.

„Ale proč?“ byla zvědavá, jak už děti bývají.

„Děje se něco, Jindřichu?“ zeptala se královna, která se jim objevila za zády hledajíc dceru.

„Psst!“ zasyčel Jindřich s prstem na ústech. „Zatracené ženské!“ pomyslel si. Královna pochopila. Vzala Alenku za ruku a utíkaly se schovat do srubu.

Alenčino zapištění se zřejmě neslo vzduchem daleko. Rozhodně dost daleko, aby ho uslyšeli vojáci, kteří po nich pátrali. Teď už měli jasný směr, kde hledat. Jindřich sňal svůj luk a toulec a smutně přepočítal šípy, které mu v něm zbyly. Byly jen tři. O pár jich přišel v boji, dva spotřeboval při lovu a ty zbylé tři bude muset dobře využít.

Schoval se a čekal. Doufal, že nepřátel nebude víc než jeho šípů. Doufal marně. Byl jich rovný tucet. Položil luk vedle sebe.  Z opasku vytáhl dýku. Meč a brnění nechal ve srubu. V lese by mu stejně nebyly k užitku. Tady byla důležitá rychlost a mrštnost. Snad ho neodhalí dřív, než bylo nutné. Naštěstí skupina postupovala velmi sebejistě, nepřipouštějíc si možnost, že by je někdo mohl ohrozit.

První muž prošel kolem něj. Jindřich se vynořil vedle něj jako duch. Tupou stranou dýky ho udeřil silně do zátylku. Muž se svezl k zemi, aniž by vydal hlásku. Jindřich ho rychle zatáhl do křoví. Chvíli nato se vynořil mezi stromy další muž a pak ještě jeden. Prvního, ozbrojeného kopím, skolila jeho dýka. Druhý muž vykřikl a vytasil meč. Pak se mu zarylo kopí jeho druha do hrudi a on se skácel k zemi. Teď už byl Jindřich prozrazen a nemohl dál spoléhat na moment překvapení.

Rychle se vrátil pro svůj luk. Sotva ho vzal do ruky, zahlédl muže, který už nasazoval šíp na tětivu, aby ho jím skolil. Jindřichův šíp ale vyletěl o zlomek vteřiny dříve. Neminul cíl a muž se skácel k zemi. Chtěl znovu napnout luk, ale z křoví se na něj vyřítil další muž s vytaseným mečem. Jindřich se musel zaklonit, aby se vyhnul meči, který mířil přímo na jeho hruď. V záklonu podtrhl útočníkovi zadní nohu svým lukem, takže muž ztratil rovnováhu, a pak ho ještě šlehl lukem přes obličej, až muž odletěl dva metry daleko.

Teď už Jindřich na nic nečekal. Dal se na útěk. Rychle kličkoval mezi stromy, aby ztížil svým pronásledovatelům možnost ho zasáhnout, a zároveň si připravoval luk. Nasadil šíp, otočil se, zaklekl na jedno koleno a další přesná rána ho zbavila nejbližšího útočníka. Doběhl ke srubu, jehož dveře a okenice byly již pevně zavřeny. Královna rychle pootevřela dveře a on vklouzl dovnitř. Opět napjal luk a úzkou škvírou v okenici odstranil dalšího dotírajícího muže. Útočníci spustili vzteklý řev a několik jejich šípů se neškodně zapíchlo do stěny srubu.

„Podejte mi mé brnění,“ požádal unaveně Jindřich, když se vydýchal. Věděl, že za chvíli se jejich nepřátelé domluví na dalším postupu, a on už neměl šípy, aby jim zabránil přiblížit se. Věděl, že mohou rozbít dveře, urazit okenice nebo srub zapálit. Nezbývalo mu, než se jim postavit jen s mečem v ruce. Oblékl si proto své brnění, přeleštil ostří meče a čekal…

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn
Categories: Dračí princ