Byla už tma a já jsem seděl na lavičce v parku. Vlak domů mi jel až za dvě hodiny a tak jsem měl spoustu času na přemýšlení. Když jsem jel sem, zdál se mi svět nádherný. Chtěl jsem dnes své dívce říct, že si ji chci vzít. Měl jsem ji moc rád a bral jsem náš vztah vážně, i když od doby, kdy jsem zde ukončil svá studia a přestal bydlet na kolejích, nebylo už mezi námi všechno tak jako dřív. Bydlel jsem poměrně daleko a tak jsme si jen psali a scházeli se jednou nebo dvakrát do měsíce. Bylo to však velmi málo… Věděl jsem, že musím něco rozhodného udělat, pokud nechci svou dívku ztratit, a proto jsem právě dnes chtěl dát všemu ten správný směr. Nepovedlo se… Vyslechla mne pozorně, ale odmítla mne. Měla už jiného a  tvrdila, že je s ním šťastná. Nezbylo mi než odejít, přestože se můj mozek zdráhal pochopit, jak mohlo všechno to krásné tak náhle skončit…

Byl bych se probíral svými neradostnými myšlenkami ještě dlouho, ale zvuk motoru auta projíždějícího cestou skrz park, mne vytrhl z rozjímání. Ozvalo se zaskřípání brzd a z auta vyběhli tři mladí muži v dosti rozkurážené náladě. Nemohli mě vidět, protože jsem seděl ve velmi tmavém místě, ale dívka procházející zrovna parkem byla na tom hůř. Zdálo se, že právě ona je objektem zájmů těchto mladíků. Obstoupili ji a dosti nevybíravě ji zvali na prima mejdan u jednoho z nich. Znechuceně jsem se rozhlédl… V širokém okolí nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci.

„Proč bych se měl o ni starat?“ napadlo mě. „Koneckonců, co by dělala slušná dívka tak pozdě večer v parku?“ Znovu jsem se posadil. Nejsem hrdina a vůbec jsem neměl chuť hrát si na šlechetného zachránce. Dívce se však nápad s mejdanem evidentně nelíbil a snažila se odejít. S tím ovšem oni nesouhlasili a začali ji přesvědčovat nikoliv nejjemnějšími prostředky. To už jsem vstal, a ačkoliv jsem nevěděl, co udělám, vydal jsem se potichu nejtmavší části parku k hlučné skupince. „Nechoď tam! Může se ti něco stát.“ varoval mne vnitřní hlas. „Však právě proto tam jdu!“ odpověděl jsem mu. Zdálo se mi, že po dnešním dnu již pro mne život nemá žádnou cenu…

Děvče vypadalo sympaticky. Mělo trošku delší hnědé vlnité vlasy a hezkou ač nyní trochu vystrašenou tvář. Dva dobře stavění hoši ji drželi za ruce a třetí jí něco domlouval.

„Pusťte ji!“ řekl jsem klidně ale rozhodně, když jsem přišel blíž. Ti tři i ta dívka hleděli na mne v té chvíli jako na zjevení.

„Kdo jsi?“ zeptal se jeden z nich překvapeně.

„Někdo, komu se nelíbí, co děláte,“ podotkl jsem vážně.

„Dobrý! Máš odvahu. Můžeš jít s námi na mejdan,“ rozesmál se nejstarší z nich.

„Nemám zájem,“ zakroutil jsem odmítavě hlavou.

„Pak jsi tedy v průšvihu!“ vykročil ke mně.

„Tak já už raději půjdu,“ otočil jsem se k odchodu, dřív než mě stačil uchopit za rameno.

„Ale kam bys cho…“ nedořekl. Neotáčel jsem se k odchodu, jak čekal, ale otočil jsem se o  celý kruh. Má paže se vymrštila a energií získanou z rotace jsem ho tvrdě zasáhl hranou dlaně do levého spánku. Muž se jako podťatý sesunul k zemi… Zdálo se, že ztratil vědomí. Od té rány mě brněla celá ruka…

Jeho dva kamarádi nečekaným vývinem situace strnuli. Nemínil jsem čekat, až se vzpamatují. Jednoho z  nich jsem kopl pravou nohou pod pás a srazil ho pěstí na zem. Druhý se mě pokusil udeřit, ale stačil jsem jeho ruku zachytit a udeřit ho dlaní do nosu. Pak jsem ho chytil za hlavu a kolenem jsem tvrdě narazil do jeho břicha. Bolestí se prohnul a  můj loket ho ještě zasáhl na krk. Po té se se zasténáním svezl na zem…

„Utíkej!“ křikl jsem na dívku, ale ta už se sama rozběhla do parku. V té chvíli mne napadlo, že jsem u lavičky nechal svou cestovní tašku se svými doklady. Rozhodl jsem se pro ni vrátit. Nestačil jsem se však ani otočit, když něco tvrdého dopadlo na můj zátylek. Zhroutil jsem se k zemi, která mne měkce přijala. Náhle byly všechny mé problémy vyřešeny. Cítil jsem se tak unavený… Mé vědomí se někde rozplynulo…

„Pište, sestro! Pacient převezen v bezvědomí. Totožnost neznámá. Věk asi pětadvacet let. Byl nalezen náhodnými chodci ležet u cesty. Zranění způsobeno zřejmě úderem tupého předmětu do hlavy. Bližší podrobnosti až po úplném vyšetření. V následku šoku hluboké bezvědomí. Stav kritický… Máte to?“ slyšel jsem doktora mluvit k sestře. Cítil jsem chvění a dokola mne byla neskutečná tma. Pak jsem ho uviděl… Ležel na nosítkách a vzdaloval se mi. Byl jsem to já, koho nesli. Nechápal jsem nic, ale divné mi to nebylo. Asi to tak mělo být…

Mé já se vznášelo u stropu nemocniční chodby. Měl jsem stále ještě nějaký tvar. Byl to tvar mého těla či něčeho, co ho vzdáleně připomínalo. Stále jsem ještě následoval své fyzické tělo. Vezli ho na nemocničním vozíku a já se vznášel nad ním procházeje zavřenými dveřmi i  zdmi. Uvědomil jsem si, že zdi už pro mne nepředstavují nepřekonatelnou bariéru. Byly jak rosol nabitý elektrickým nábojem. Mohl jsem dokonce vidět, co se děje za zdí. Bylo to překvapivé. Lidé pode mnou se pohybovali jako ve zpomaleném filmu a zdálo se mi, že se vzdalují. Stoupal jsem ke světlu a toužil s ním splynout…

Tělo pode mnou se nadechlo. Cítil jsem ten poryv, který mě táhl zpět. Bylo to jak vichřice. Mé já však nechtělo zpět. Bylo mi tu dobře a chtěl jsem vidět svou bývalou dívku. Pohyboval jsem se proti proudu. Opustil jsem nemocnici. Letěl jsem přímo ke kolejím, kde bydlela. Konečně jsem ji spatřil. Byla jako vždy krásná… Chtěl jsem s ní mluvit, ale neslyšela mne. Já jsem naopak vnímal ji i její myšlenky. Konečně jsem chápal. Nebylo již zde pro mne místo…

„Tohle jsi chtěl?“ ucítil jsem divný hlas. „Proto jsi chtěl zemřít? Tvůj problém se tak nevyřešil a  teď už ho nevyřešíš…“ promlouval ke mně někdo z dáli. „Chci se vrátit!“ uvědomil jsem si, ale bál jsem se, že už to nepůjde. Pak jsem uslyšel jiný hlas, který mne volal, který mne potřeboval. Ten hlas mne mohl vrátit nazpět. Patřil dívce z parku…

Najednou jsem věděl, že těm mužům neutekla a že se nachází v obrovském nebezpečí. Byl jsem jediný, kdo o tom věděl. Neměl jsem však tělo. Leželo daleko, ale jasně jsem cítil, že se probouzí k životu. Bylo jak vzdálený přítel, který mi dodával sílu. Přál jsem si najít tu dívku z  parku. V tom okamžiku se mé duchovní tělo rozplynulo a mé já prolétlo prostorem ve formě nehmotné informace, jako by vůbec neexistoval…

„Kde jste ji dali?“ uslyšel jsem hlas nejstaršího z těch tří mužů. Třel si modřinu, jež zanechala na jeho tváři má ruka.

„Je zamčena v spodním pokoji. Patrik ji hlídá,“ odpověděl mu druhý z nich. „Co s ní pak uděláme Karle, až se pobavíme?“

„Pustit ji nemůžeme. Mluvila by,“ poznamenal mnohoznačně Karel.

Mé já sklouzlo do sklepa. Uviděl jsem Patrika před zamčenými dveřmi. Měl strach a výčitky svědomí. Bál se toho, co bude. Jeho strach či spíše jakási energie spojená s jeho strachem mě oživovala a odtvářela znovu mé tělo…

„Nějak se tu ochladilo,“ poznamenal a nevědomky se opřel o vypínač na zdi. Světlo zhaslo a on sebou polekaně trhl. V místech, kde jsem se nacházel, spatřil bílou skvrnu, která se s jeho úlekem zvětšovala. Stala se z ní svítící koule, z níž se vynořily dva výběžky připomínající ruce. Viděl jasně prsty mých světelných rukou, které se k němu napřáhly. Hrůzou zkamenělý ustupoval po schodech nahoru. Zakopl, ale stále se snažil uniknout… Pak už jen opřený zády o  schody křečovitě lezl… Snažil se vykřiknout, ale hlas ho neposlouchal. Ucítil na svém krku mrtvolně studené ruce. Sevřely ho… Cítil jejich stisk, přestože ve skutečnosti se ho nedotýkaly. Neškodně procházely jeho tělem. On se však dusil a chroptěl… Jeho svědomí přijalo hrozný trest. Už mu oči vylézaly z důlků, když tu se nad ním rozsvítilo… Jeho dva kolegové šli dolů „navštívit“ zamčenou dívku…

„Co blázníš?!“ vykřikli na něj skoro současně, když ho spatřili, jak se snaží odervat od svého krku neviditelné ruce.

„On je tady!“ zachroptěl Patrik, když nabral dech. „Je tady!“

„Kdo?!“ zatřásl s ním drsně Karel.

„Ten, co jsme ho zabili v parku!“ třásl se vystrašeně Patrik.

„Neblázni! Máš snad halucinace? Pojď!“ táhli ho oba do sklepní místnosti, kde se choulila vyděšená dívka v již trochu potrhaných šatech.

„Já nechci! Já chci pryč! On je tady!“ bránil se Patrik, ale to již druhý z mužů zamkl za nimi zevnitř dveře.

Dívka ustupovala ke zdi. Její strach jí bránil v aktivním odporu. Karel k ní přiskočil. Pokusila se ho praštit, ale on hravě zachytil její ruku. Nebylo pro ni úniku. Dveře byly zamčeny a  malé sklepní okénko bylo příliš vysoko, než aby jí skýtalo možnost útěku. Byla obstoupena a  naprosto bezmocná. Dokonce i před chvíli ještě vyděšený Patrik poněkud vzrušením oživl. Nikdo z  nich si nevšiml, že teplota vzduchu v místnosti náhle klesla o několik stupňů. Potom zavrzalo malé okénko ve zdi. Hned na to se zprudka otevřelo, jakoby se venku právě rozpoutala zuřivá vichřice. Sklo zařinčelo a střepy se rozlétly po místnosti…

„To je on!“ vyděsil se opět Patrik.

„Zatracený průvan!“ vykřikl naštvaně Karel.

„Pozor na ty střepy!“ zvolal třetí mladík a kryl si obličej před kousky skla, které navzdory gravitaci stále nebezpečně létaly vzduchem.

„Sakra!“ vykřikl Patrik, kolem něhož prolétla tíže zbavená židle. „Něco mne praštilo!“

V nastalém zmatku se dívka vrhla k oknu. Tajemná síla uprostřed vzdušného víru ji zachytila a jak pírko nadzvedla. Útlé děvče pak už lehce proklouzlo oknem ven a rozběhlo se do měsíčním světlem prosvětlené noci vstříc své záchraně…

V místnosti dole zatím jakoby přestaly platit fyzikální zákony. Starý zaprášený obraz na zdi se otočil kolem své osy a uvolněn přistál na hlavě mládence, který třesoucíma se rukama hledal v kapse klíč od zamčených dveří. Klíč mu vypadl a spolu s ostatními předměty v pokoji vířil vzduchem. Karel se po něm vrhl, ale jeho nohy ztratily v podlaze oporu… Jeho tělo tvrdě narazilo na zeď a odraženo se střetlo s jiným vyděšeně se zmítajícím tělem. Pak bouchla jediná žárovka osvětlující nehostinný pokoj a ten se ihned ponořil do tmy. Předměty i těla se volně svezly na zem. Síla, kterou se skrze mne projevil jejich strach, zmizela… Všechno ztichlo a mé tělo se v měsíčním světle na okamžik zviditelnilo jako lehounká mlha ve tvaru bílé průhledné postavy. Tři stíny se přitiskly v obavě ke zdi, ale to už jsem tam nebyl…

Pocítil jsem opět silný poryv, který mne táhl nazpět k mému tělu. Byl mnohem silnější než ten první. Někdo si silně přál, abych se vrátil. Ten někdo byla ona neznámá dívka vystupující z  policejního auta u nemocnice. Vyběhla po schodech a běžela přímo k zamčeným skleněným dveřím oddělení intenzivní péče, kde jsem ležel. Víc si už nepamatuji, protože silný vír mne vtáhl do nějaké těsné schránky. Pak nebylo nic, jen tma… Nervový impuls otevřel mé oči a já jsem pochopil, že jsem opět ve svém těle.

„Pane doktore!“ zašeptal jsem naléhavě k postavě nade mnou a pocítil jsem až neskutečně reálnou bolest v zátylku. „Venku čeká jedna dívka. Zavolejte ji, prosím!“

„Něco se vám zdálo,“ utišoval mne doktorův hlas. „Utrpěl jste poúrazový šok. Byl jste dlouho v bezvědomí. Nebojte se! Všechno bude zase v pořádku.“

To už se ale objevila ve dveřích sestřička: „Pane doktore! Venku čeká nějaká dívka a neodbytně se snaží dostat dovnitř. Co jí mám říct?“

„Řekněte jí,“ ošetřující lékař si náhle vybavil má slova…

„Řekněte jí…,“ navázal jsem unaveným hlasem na větu doktora, který překvapením ztratil řeč, „…že jsem se vrátil.“

Návrat z krajiny stínu
Štítky:

Napsat komentář