Zdislav usínal klidný, přesvědčen, že jeho rodině nic zlého nehrozí. Tentokrát se na návštěvu dračího těla docela těšil. Až na drobné nepříjemnosti, bylo zajímavé být na chvíli někým nebo něčím jiným. Zvláště se mu líbilo létání. Přistávání nebylo sice ještě jeho silnou stránkou, ale pocit svobody, když se vznesli do vzduchu, byl úžasný.

„Musím dneska svého draka nějak nakrmit,“ pomyslel si Zdislav. Strava založená na malých rybičkách a velkých žabičkách mu nedělala příliš dobře.

Na lov divoké a ostražité lesní zvěře si ještě netroufal. To by mohl nakonec zase v noci skončit u svého oblíbeného potůčku a zkoumat, zda tam ještě někde náhodou nezbyla nějaká zapomenutá žabička. „Dal bych si nějaké kuřátko, kachnu nebo třeba i husu,“ zasnil se. Na hradě jich byla spousta, ale jak je dostat sem do lesa?

„Nedá se nic dělat, musím vyrazit někam do vesnice na lup,“ napadlo ho. „Ráno pak nechám toho nešťastníka, který přijde o obsah svého kurníku, královsky odškodnit.“

Jak si usmyslel, tak udělal. V těle draka vylezl z jeskyně a kousek před ní se lehce vznesl do vzduchu. Včerejší trénink přinesl své ovoce. Rychle se sžíval s dračím tělem a jeho netušenými schopnostmi a možnostmi. I dnes v noci byla obloha nádherně jasná. Jen tu a tam malý mráček překrýval stříbrný svit měsíce a hvězd. Pro dokonalé dračí oči to bylo skoro tolik světla, jako pro člověka v podmračeném dni.

Zvolna stoupal k nebi. Byl to krásný pocit letět vzduchem jako pták a dívat se, jak se stromy, skály a kopce pod ním zmenšují. Zprvu se trochu bál, ale byl zvědav, jak vysoko dokáže vyletět. Cítil, jak se vzduch ochlazuje a začíná více foukat. Proletěl malým mráčkem a ocasem ho roztrhal na kusy. To bylo zábavné. Byl by se dokázal ještě dlouho bavit létáním mezi obláčky, ale kručení v žaludku ho navrátilo zpět do reality.

„Tak dolů! Podívám se po nějaké vesnici,“ řekl si a klouzavým letem zamířil šikmo dolů. Vzduch mu hvízdal kolem dračích uší a krajina pod ním pěkně ubíhala. Bohužel žádné stavení pod sebou nikde neviděl. Nikde neviděl ani světýlko, ani obrys nějakého domu. Buď vesničané chodili spát se slepicemi a tma je nevědomky chránila před náletem draka, nebo ztratil poletováním mezi mraky orientaci a letěl nyní nazdařbůh směrem, kde žádné domy ani vesnice nebyly.

Konečně uviděl v dálce světlo. Zamířil k němu. Když přilétal blíž, světlo bylo jasnější a princ pochopil, že nenašel vesnici, ale hrad. Podle věží a obrysu to ale nebyl žádný z hradů, které znal. Pochopil, že přeletěl severozápadní hranici svého království a že se nachází někde na nepřátelském území. Cestu, která by mu trvala na koni několik dní, zvládl jako drak uletět za necelé dvě hodiny. Zaútočit na hrad chráněný vojáky bylo však i pro dospělého draka troufalé, natož pro teprve nedávno vylíhnuté dračí mládě.

„Musím přistát,“ rozhodl se Zdislav a zamířil na paseku v lese kousek pod hradem. Přistání bylo sice trochu tvrdší, podobající se spíše žuchnutí, ale nebylo tak hrozné. Dračí tělo poslouchalo prince stále lépe a lépe. Rychle zalezl mezi stromy na okraji paseky, protože se mu zdálo, že při přistávání něco zahlédl. Přitiskl se k zemi jako velký šedý kámen a čekal…

„Byl to asi jenom zajíc,“ pomyslel si, ale jeho žaludek mu připomněl, že zajíc by mohl být vítaným přilepšením jeho jídelníčku, a proto se ani nehnul. To zvíře bylo hodně neopatrné a zvědavé. Za chvíli se ocitlo přímo před drakem. Byla to kočka. „Kočka, taky dobrá…“ oblízl se.

„Sáá…“ zasyčela kočka zlostně a strnula hrůzou, když se před ní najednou otevřela dračí tlama, zelené oči hladově zasvítily a tělo malého draka se napřímilo ke skoku.

„Nejez moji kočičku!“ zastavil na poslední chvíli hladového draka dívčí hlas. Otočil se za hlasem. Spatřil asi sedmnáctiletou dívku. „Sněz raději mne… Jsem princezna – princezna Kateřina.“

Prince nečekaná nabídka překvapila. Jako drak měl sice velký hlad, ale požírat lidi se mu přece jen příčilo. Věděl, že Kateřina bylo skutečně jméno dcery zesnulého krále Nordonu. Jeho překvapení bylo tudíž dvojnásobné. Co tady tak pozdě v noci dělá?

„Nejím princezny,“ pravil hromovým hlasem drak. Zdislav do této chvíle netušil, že jeho malá obluda je schopna také mluvit. Vlastní hlas, i když pozměněný ústy či spíše tlamou draka, ho velmi překvapil. „Co tady děláte, Vaše Jasnosti?“ zeptal se. „Pokud jste tedy tou, za niž se vydáváte,“ dodal při pohledu na její šaty, které mohly spíš patřit služebné než urozené, vznešené princezně.

„Jsem opravdu princezna,“ řekla ta dívka a princ si uvědomil, že je velmi hezká. „Jsem na útěku. Po smrti mého otce, mě kníže Vladislav nechal uvěznit zde na hradě s tím, že se později stanu ženou jeho syna hraběte Viléma, aby se jejich nárok na otcovo království stal právoplatným.“

„Věřím vám, princezno,“ Zdislav pochopil, že mu říká čistou pravdu. To, co říkala, odpovídalo tomu, co věděl. „Jak se vám podařilo utéct?“

„Má služebná mi pomohla,“ přiznala. „Je zvláštní, že se mě drak tak vyptává,“ zamyslela se, „místo, aby mě hned sežral.“

„Moc čteš pohádky,“ poznamenal drak. „Ale jestli ti na tom záleží, tak se přemůžu a sežeru tě, nebo alespoň tvoji kočku. Mám totiž hrozný hlad.“

Princezně neušlo, že jí drak začal tykat, ale nijak jí to nevadilo. „Mám s sebou pár pečených holoubátek od večeře, pokud ti to pomůže,“ nabídla obsah svého rance, který nesla přehozený přes rameno. Sotva rozvázala jeho cípy a drak viděl, že nežertuje, zamrkal a v mžiku všechno spořádal. Po nechutné žabí krmi v posledních dvou dnech mu holoubátka připadala jako božská mana.

„Děkuji,“ olízl se drak. „Jsem tvým dlužníkem.“

„Ty jsi ale milý drak,“ pohladila princezna draka po hlavě. Vtom se z hradu ozvalo poplašné troubení. „Asi už přišli na to, že jsem utekla,“ lekla se.

„Neboj se! Odnesu tě do Slavelónského království. Jen si vylez na můj hřbet a pořádně se drž,“ kývl drak na princeznu. Ta musela nejprve přesvědčit svou kočku, aby vylezla z úkrytu pod nejbližším keřem. Pak s prskající kočkou v náručí vyšplhala na draka a objala ho kolem krku. Drak zamával křídly, kočka zaryla své drápy do jeho hrubé kůže, a pak se vznesli vzhůru.

„Jejda!“ křičela princezna strachem i vzrušením nad nezvyklým způsobem cestování. Drak letěl lehce a hladce. Bylo to mnohem příjemnější a hlavně rychlejší než cestování kočárem. Kateřina proto rychle zapomněla na strach a měla radost z toho, jak jí vítr čechrá dlouhé hnědé vlasy.

„Tady si princezno, musíš vystoupit,“ přistál drak kousek pod Slavelónským královským hradem. „Jdi na hrad, přímo za princem Zdislavem. Ten ti pomůže. Nikomu ale, prosím, neříkej nic o mně.“

„Děkuji ti za záchranu, milý dráčku,“ políbila ho princezna na nozdry, až se skoro začervenal, kdyby se tedy draci mohli červenat. Pak drak zamával křídly a odletěl, jako by nikdy nebyl. Než se tak stalo, viděla, že udělal na rozednívajícím se nebi pár výkrutů, jako by tančil.

O09

Malý noční výlet

Napsat komentář